Padesátiny Janáčkova divadla v Brně (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Stále častějším hostem na scéně Janáčkova divadla byl soubor zpěvohry. První zpěvoherní premiérou nastudovanou pro jeviště nového divadla byla na jaře 1967 opereta Rudolfa Frimla Král tuláků. O rok později se na programu objevilo dílo téhož autora, které je v Americe považováno za jednu z prvních vlaštovek muzikálu, Frimlova Rose Marie. Následovaly Kálmánova Hraběnka Marica, Nedbalova Polská krev, z muzikálů Loď komediantů Jerome Kerna a potom v pravidelném sledu další populární tituly, které byly do prostoru Janáčkova divadla situovány zejména z kasovních důvodů.

V letech 1971–1978 byla kvůli rekonstrukci na dlouhou dobu uzavřena budova Divadla Na hradbách, které od roku 1965 nese jméno Mahenovo a je domicilem činohry. V tomto období byly některé činoherní tituly premiérovány v budově Janáčkova divadla. Ačkoli se často jednalo o atraktivní a divácky úspěšné tituly (za všechny jmenujme alespoň Shakespearova Antonia a Kleopatru v režii Jaromíra Pleskota, Schormovy inscenace Brucknerovy Alžběty anglické a Jiráskovy Lucerny anebo Shakespearův Sen noci svatojanské v režii Pavla Hradila), ukázalo se, že prostor Janáčkova divadla je pro činohru kvůli svojí rozlehlosti nevhodný. Platilo to především o akustických podmínkách.William Shakespeare: Sen noci svatojánské - ND Brno 1977 (foto Rafael Sedláček)
Osmdesátá léta
Výměna na šéfovské židli a Noskův přechod do Prahy znamenaly pro soubor opery mnohem větší zásah do programu její činnosti, než pouhé střídání stráží na vedoucích postech. V osobnostech Ilji Hylase a Jiřího Pinkase přišly do Brna známé, zkušené a úspěšně autority českého operního života. Ilja Hylas, původně tenorista Velké opery 5. května v Praze, nasbíral velmi cenné zkušenosti v inscenacích Alfréda Radoka, Václava Kašlíka či Karla Jerneka. Poté, co jej angažoval v roce 1951 Rudolf Vašata do Ostravy, měl možnost pracovat vedle největšího z mladých režisérských operních talentů té doby, Bohumila Hrdličky. Za více jak čtvrtstoletí svého ostravského působení vytvořil desítky vysoce kvalitních a úspěšných inscenací jak na domácí scéně, tak v řadě dalších divadel.

Pražského rodáka a dlouholetého poválečného sbormistra Československého rozhlasu Jiřího Pinkase brněnské operní a koncertní publikum velmi dobře znalo z jeho předchozího působení. Pinkas, který sám byl výborný klavírista, což se vždy pozitivně projevilo v přípravě operních premiér, vystřídal v Brně v roce 1955 v opeře Bohumíra Lišku, který odešel šéfovat do Plzně a nastudoval zde řadu výborných inscenací (připomenu z této jeho plzeňské éry alespoň Dvořákovu Rusalku, Suchoňovu Krútňavu či baletní inscenace Nikotiny a Signoriny Gioventù Vítězslava Nováka); poté byl několik sezon velmi úspěšným dirigentem brněnské Státní filharmonie a v roce 1967 se po odchodu Zdeňka Košlera do Prahy stal šéfem ostravské opery. Ostravský soubor si pod jeho vedením udržel vysoké renomé, které získal za jeho předchůdců Rudolfa Vašaty, Bohumila Gregora a Zdeňka Košlera (nastudoval zde řadu výtečných inscenací, například Dvořákova Dimitrije, Janáčkovu operu Z mrtvého domu anebo Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou – režisérem těchto představení byl právě Ilja Hylas). Příchod dvojice Jiří Pinkas – Ilja Hylas do Brna byl velmi úspěšný. Byla to inscenace Řeckých pašijí v roce 1979, která velmi důstojným způsobem navázala na úspěšnou Jílkovu a Linhartovu premiéru z roku 1962.

Bohužel, další vývoj nepostupoval zdaleka lineárně, spíše se brzy začaly projevovat příznaky pozvolného, ale setrvalého ústupu ze slávy. Příčin asi bylo víc. Jednak sehrál svou roli čas. Život uměleckých souborů je dlouhodobě vždy podoben sinusoidě, po velkých vzepětích přichází zákonitě určitý pokles. Atmosféra Brna je zcela jiná než atmosféra Ostravy, možná, že tvůrci se ocitli už za svým zenitem, což rozhodně platilo především o Iljovi Hylasovi. V neposlední řadě sehrál svou roli i další z paradoxů oné podivné doby. Zatímco v jinak ideologicky velmi rigorózní Ostravě nikomu nevadilo, že obecné autoritě se těšící Jiří Pinkas vykonával, ač bezpartijní, funkci šéfa opery, v Brně to nešlo. Ilja Hylas vždy velmi dobře hrál v souboru druhé housle. Vždy sice oplýval bohatstvím svých inspirativních nápadů, nikdy ale nezastával funkci s přímou odpovědností, pro níž mu scházel především jeden osobnostní rys, koncentrace a důslednost při řešení problémů.

Sezona 1980–1981, jež byla první, kterou si mohlo uceleně připravit nové vedení, se nesla svou skladbou do značné míry v dosavadním duchu. Z české tvorby byl uveden Smetanův Dalibor (jedna z nejlepších Věžníkových smetanovských režií ve skvělém obsazení).Bedřich Smetana: Dalibor - ND Brno 1981 (foto Rafael Sedláček)Ze světové klasiky to byl Verdiho Rigoletto a v Brně dlouho nehraný, divácky velmi úspěšný Lortzingův Car a tesař, kterého režíroval Ilja Hylas. Pinkas s Hylasem uvedli zcela v duchu linie opery budované už ve třicátých letech Pskoviťanku Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Vyvrcholením sezony byl večer složený ze dvou soudobých děl, který hudebně nastudoval Václav Nosek: tvořilo jej první uvedení opery Josefa Berga Johanes doktor Faust v režii Milana Páska a Orffova Carmina Burana v režii a choreografii Luboše Ogouna.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat