Pallas Athéna má i dnes důvod k pláči. Křenkova opera ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Vztah k současnosti
Dramaturgie díla podle vzoru Paula Claudela je tedy uplatněna i v této Křenkově opeře. Operu rámuje stejná scéna, Athénino lamento, mezi oběma sólovými výjevy bohyně se v retrospektivě odehrává děj, přičina jejího žalu. Na začátku i na konci se také ozývá táž řada dvanácti tónů, z nichž je utvořen hudební materiál opery.

Jak řečeno, psal Křenek operu v období amerického „mccarthismu“. Rysy senátora Josepha „Joa“ McCarthyho skladatel částečně přenesl do postavy Meléta; také on manipuluje s lidským strachem, což je oblíbený (a bohužel úspěšný) politický prostředek, užívaný dodnes. V současné době provází v Rakousku například nezdařené a odložené prezidentské volby.

Světová premiéra opery Pallas Athene weint se uskutečnila 17. října 1955 ve Státní opeře v Hamburku. Premiéru řídil rodák ze severomoravských Vítkovic Leopold Ludwig, který byl v letech 1951–1971 generálním hudebním ředitelem hamburské opery. V jedné z kritik (Die Zeit) se tehdy psalo, že se Křenek na začátku třicátých let obrátil k dvanáctitónové technice, kterou dosud odmítal, užíval ji volně, ale přesto se v novince jeho „plnokrevná hudební povaha zdá vězněm systému. (…) I když jsou díky rafinované instrumentaci slovo a jeho význam srozumitelné, nemají dramatické postavy ve většině scén žádnou hudebně transparentní podobu. V převážně recitativní deklamaci se náznaky hudebně ostřejší charakterizace utápějí, právě tak dramaturgická diferenciace. (…) Zůstává unavující celkový dojem zpívané recitace, jejíž výraz se občas vzepne, ale i pak je zvukově poznamenán jen drobivostí.“

Naopak list Frankfurter Rundschau psal: „Večer byl jedním z největších překvapení hudebního divadla po roce 1945. Efektní dramatické dílo, jehož děj navíc dává platný smysl. Partitura sleduje linii Nové hudby, aniž by se otrocky držela nějakého ‚ismu‘.“

Mnoha uvedení se opera dosud nedočkala. Podle soupisu Křenkových dramatických děl, který vydal Ernst Krenek Institut roku 2013, ji uvedlo roku 1956 Národní divadlo v Mannheimu, 1957 v rakouské premiéře Zemské divadlo v Linci, 1960 zazněla v Tonhalle v Curychu, koncertně pak roku 1973 ve vídeňském Musikvereinu a tamtéž roku 1988, rovněž koncertně, v rámci Wiener Festwochen.

Příklad k následování
Neue Oper Wien byla založena roku 1991 a věnuje se výhradně dílům dvacátého a jednadvacátého století, z nichž řadu uvedla ve světové premiéře. Nemá vlastní scénu ani stabilní soubor, hlavou je její intendant, dirigent Walter Kobéra. Prostor inscenací Nové opery Vídeň je vždy volen podle potřeb zvoleného díla. Křenkovu operu uvedl v sále areálu MuseumsQuartier (Muzejní čtvrť), který byl po mnoha peripetiích zbudován z bývalých císařských stájí, pocházejících z doby Josefa II. Dnes slouží Muzeu moderního umění (MUMOK), Leopoldově muzeu, vídeňské Kunsthalle, poskytuje prostor modernímu tanci (Tanzquartier Wien), vídeňskému architektonickému centru a jiným. Sál Haly E má výtečnou akustiku, dostatečně velké orchestřiště a vyhovující technické vybavení.

MuseumsQuartier - hala E (foto Rupert Steiner)
MuseumsQuartier – hala E (foto Rupert Steiner)

Režii Křenkovy opery Pallas Athene weint měl Christoph Zauner, který se při vedení postav podle vlastních slov inspiroval kresbami Francisca Goyi, jejich mistrovsky zachycenou atmosférou strachu: „I my jsme v situaci, kdy postavy musí mít neustále strach. Jsou sledovány, nevědí, s kým a o čem ještě můžou mluvit, aby nebyly prozrazeny. Na vyvolávání strachu nakonec ztroskotává hájení demokracie. V okamžiku, kdy se vůdčím motivem stane strach, mizí svoboda.“

V programu k inscenaci je otištěn dialog z libreta, který mluví za vše:

Sókratés: Nemohu tě poučovat, příteli, neboť všechno, co vím, je, že nic nevím.
Ágis: Hoho! Tak hlubokou moudrost si nemohu dovolit, mně stačí, když vím, co potřebuje svět.
Sókratés: Tedy mě pouč, co svět potřebuje.
Ágis: Pořádek, především pořádek.
Sókratés: A proč, příteli, musí být pořádek?
Ágis: Pořádek musí být proto, aby byl mír.
Sókratés: A proč tedy vedeš válku?
Ágis: Abych udělal pořádek.
Sókratés: Ty neděláš pořádek, vyvoláváš nebezpečí.
Ágis: Nebezpečí posiluje.
Sókratés: Nebezpečí budí strach.
Ágis: Kdo má strach, dodržuje pořádek.

Scénu (Jörg Brombacher) tvoří částečně pobořené sloupoví rakouského parlamentu, později se pouze objeví na pozadí vertikální rudý pruh. „Hala parlamentu je zřícená jen částečně, nejsou tu barvy, lak se odloupal – lidé tamtudy procházejí a vlastně to, s výjimkou Sókrata a Pallas Athény, nevnímají – a pak už je pozdě,“ říká režisér. Má to být jediná konkrétní, nenásilná narážka na vztah jeho inscenace k dnešku. „Konkrétní vztahy k dnešní reálné politické situace nepřinášíme. Myslím si ostatně, že většinu diváků napadne hodně paralel atomaticky,“ říká režisér. Chmurné atmosféře scény odpovídají i kostýmy (Mareile von Stritzky).

Křenkova hudba je tvořena ve volném atonálním stylu vycházejícím z dodekafonie – ve skladatelově svobodném pojetí. Ve svém článku ze začátku třicátých let Křenek napsal: „Racionální člověk současnosti klade otázku, která není vůbec nová, ale dosud byla dovolena jen amúzickým osobám: ‚Proč lidé v opeře zpívají při příležitostech, při nichž by přece v životě mluvili?‘, a odpovídá: ‚Protože poslech zpěvu zvyšuje požitek z návštěvy divadla.‘“ U Pallas Athény není třeba se takto ptát, zpěv působí jako naprosto přirozený prostředek – právě tím, co výše citovaný kritik Die Zeit z roku 1955 ne úplně pochopil. Orchestr tvoří s vokálními hlasy symbiózu, ačkoliv ve skutečnosti v tradičním slova smyslu „nedoprovází“. Je sám za sebe, ale podtrhuje sílu slov, tvoří atmosféru, a stejně tak sbor ve funkci chóru (výtečný Wiener Kammerchor, sbormistr Michael Grohotolsky).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Křenek: Pallas Athene weint (Neue Oper Wien)

[yasr_visitor_votes postid="230614" size="small"]

Mohlo by vás zajímat