Paní Pomsta aneb Návštěva staré dámy Gottfrieda von Einema

Theater an der Wien připravilo jako příspěvek ke stému výročí narození rakouského skladatele Gottfrieda von Einema (1918–1990) inscenaci tříaktové opery Návštěva staré dámy podle známé hry Friedricha Dürrenmatta. Pozoruhodná inscenace znovu upozorňuje na dílo skladatele z okruhu umírněné evropské moderny, které patří k nejúspěšnějším operám poslední třetiny dvacátého století. Bezesporu atraktivní dramatická předloha byla zárukou prvotního zájmu operního obecenstva, a i dnes Návštěva staré dámy existuje nezávisle jako úspěšný titul jak na činoherním, tak i operním jevišti.

Hra Návštěva staré dámy na jevišti a ve filmu
Dramata švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta (1921–1990) byla i na českých jevištích v šedesátých letech dvacátého století často uváděna a těšila se v době politického a cenzurního uvolnění značnému zájmu diváků i odborné kritiky. Hry se silným kritickým pohledem na společenské uspořádání a manipulaci moci a peněz, často zahalené do hávu (černých) komedií nebo parafrází antických či jiných historických příběhů, byly záhy překládány do češtiny především Bohumilem Černíkem a Otakarem Fenclem. A již roku 1964 vyšel první výbor pěti Dürrenmattových dramat v češtině (1964, Státní nakladatelství krásné hudby a umění), následovaný výběrem šesti rozhlasových her (1966, Orbis).

Největší oblibě se těšila vedle dramatu Fyzikové „tragická komedie“ Návštěva staré dámy (Der Besuch der alten Dame, 1956), poprvé uvedená v českém překladu Otakara Fencla v Divadle ABC roku 1959 s fenomenální Jaroslavou Adamovou v hlavní roli a v režii Miroslava Horníčka. Hra byla již od premiéry světovým divadelním trhákem, a jak spisovatel sám rád poznamenával, tato hra mu zajistila finanční nezávislost a možnost další svobodné tvorby.

Hra byla vícekrát adaptována pro televizní obrazovku a filmové plátno. Nejambicióznější koprodukční filmový pokus, který pod alternativním titulem Der Besuch / The Visit / La vendetta della signora natočil renomovaný německý režisér Bernhard Wicki s mezinárodními hvězdami Ingrid Bergmann (která si prosadila zkrácení názvu, když se jí nelíbilo spojení vlastní image se starším charakterem postavy) a Anthony Quinnem, skončil takřka uměleckým fiaskem pro četné ústupky v rozporu s kritickou sžíravostí předlohy (například změna závěru na smířlivý). Hra byla již předtím zfilmována v Německu, poprvé s bývalou kráskou filmů národního socialismu Elisabeth Flickenschildt (1959) a naposledy s velkou hvězdou německého filmu, divadla a televize Christiane Hörbirger (2008). Čeští diváci znají hru především z poslední inscenace Divadla na Vinohradech s Jiřinou Jiráskovou, z inscenace z Hradce Králové se Soňou Červenou nebo z televizní adaptace s Jiřinou Bohdalovou (1999). Některé kvalitní filmové a televizní adaptace bohužel neprávem zapadly jako švýcarský koprodukční televizní snímek s Marií Schell (1982).

Námět hry je vlastně jednoduchý – do zbídačelého a zadluženého malého města Güllenu přijíždí extravagantní miliardářka Claire Zachanassian (jejíž příjmení je dramatikem důmyslně složeno z části příjmení světových miliardářů Zacharow, Onassis a Gulbenkian) s jediným cílem nechat zabít svého milence z mládí Illa, který ji po početí dítěte zradil. Nabídne městu miliardu a názory občanů i vedení města se mění, zvláště když zjistí, že Claire dokázala celé město chytit do rychle se stahující smyčky dluhů. Jak je to typické u Dürrenmattových her, největší a také nejvtipnější kritiky se dostává represivním složkám státního aparátu (správě a policii) a v případě tohoto groteskního dramatu také zcela selhávajícímu a primárně slabému vlivu církve a vzdělanosti v maloměstském prostředí. Především hlavní hrdinka v sobě nese jisté rysy antických tragických rolí, zejména Médei (což také připomíná v textu postava Učitele), ale její pomstychtivost je maskována efektním, ale zlým šarmem. Hra představuje velkou příležitost pro zralou herečku a vyrovnaný soubor schopný rychlého a vypointovaného konverzačního tónu.

Stará dáma vstupuje do opery
Protože Dürrenmattovy hry jsou postaveny na groteskním, absurdním dialogu předvedeném buď v „reálném“, nebo naopak vysoce stylizovaném prostředí, popřípadě zcela bez reálných souvislostí, jako je to u jeho rozhlasových her, nezdály se jeho divadelní opusy tak zcela vhodné pro libretistické zpracování. Přesto bizarní svět miliardářky a kontrast maloměsta, stejně jako neobvyklá zápletka nenávistného a zároveň milostného vztahu Claire a Illa, přilákaly pozornost skladatele Gottfrieda von Einema, který viděl inscenaci této hry již roku 1956. Původně pro něho připravoval v polovině šedesátých let operní libreto podle této Dürrenmattovy látky jeho přítel a pedagog Boris Blacher, autor již dvou textů pro předchozí Einemovy opery. Významnou roli ve tvaru libreta sehrál právě nezdařený Wickiho filmový snímek, který se soustředil na vztah lásky/nenávisti stárnoucího páru. Ač měl Boris Blacher libreto již v roce 1967 připravené, velkou roli sehrála návštěva Friedricha Dürrenmatta ve Vídni (kde zhlédl představení Einemovy opery Dantonova smrt ve Státní opeře) roku 1968.

Slavný spisovatel, zpočátku skeptický a váhavý k možnostem přenést hru na operní jeviště, se pak spontánně rozhodl upravit vlastní hru na libreto, které vzniklo v úzké spolupráci se skladatelem. Dürrenmatt vyškrtal zhruba čtvrtinu textu, zcela vypustil dvě delší scény a na přání skladatele se soustředil na vztah Claire/Ill. Důraz je v textu kladen na postavu Claire jako šaramantního psychofyzického monstra. Titulní part úspěšný skladatel od začátku zamýšlel pro vynikající mezzosopranistku Christu Ludwig. Part Claire je nesmírně obtížný, vyžaduje extrémní rozsah a pohyblivost hlasu, obrovskou výrazovou paletu, navíc samozřejmě jde o velmi těžký herecký úkol s požadavkem jisté originální stylizovanosti. Einemovo zhudebnění plynule pokračuje ve využití prostředků tonálního hudebního jazyka, se kterým slavil velké úspěchy v prvých dvou operních dílech (Dantonova smrt podle dramatu Georga Büchnera a Proces podle prózy Franze Kafky).

Opera je prokomponovaná, krátké mezihry spojují jednotlivé obrazy. Neobsahuje árie v pravém slova smyslu, ale hlavní postavy Claire a Ill mají několik delších ariózně postavených úseků. Oproti předchozím Einemovým kompozicím slyšíme ale mnohé líbivé mahlerovské názvuky (především počátek třetího dějství) a prostředky hudební estetiky přelomu devatenáctého a dvacátého století (zejména veristické hudební palety), a to nejen ve vzpomínkovém „duetu“ Claire a Illa, které se od premiéry líbily divákům, ale byly nejednou kritizovány odborníky. Gottfried von Einem pracoval nápaditě s orchestrací, jak s krátkými charakterizačními motivy pro jednotlivé postavy, tak zejména vybranými skupinami nástrojů pro jednotlivé situace nebo opakující se ideje. Působivé jsou zejména sólové bicí nástroje v kratičkých mezihrách, jež zvyšují pocit makabrální grotesknosti příběhu. Námět, který je zcela nadčasový, uspokojil ale všechny. A ke kvalitě libretního textu a dramatickému tvaru nebyly vzneseny žádné připomínky, už proto, že světoznámý autor předlohy byl sám libretistou.

Premiéra 23. května 1971 ve Wiener Staatsoper, která si dílo u skladatele objednala, se zapsala jako jeden z největších úspěchů moderního operního divadla. V hlavních rolích vystupovali mezzosopranistka Christa Ludwig (Claire), Eberhard Wächter (Ill) a Hans Beirer (Starosta), tedy velké hvězdy vídeňského operního života. I v menších rolích byli v nastudování zastoupeni špičkoví interpreti, například koloraturní sopranistka Emmy Loose, německý basbarytonista Hans Hotter nebo Heinz Zednik. Skvostné nastudování, jež je dostupné v živé nahrávce z premiérového představení, připravili dirigent Horst Stein a režisér Otto Schenk. Ten navrhl vizuální tvar inscenace ve spolupráci se svým častým spolupracovníkem Güntherem Schneider-Siemssenem.

Opera se okamžitě stala velkou příležitostí pro zralé pěvkyně, buď dramatické sopranistky nebo mezzosopranistky s možnostmi vyššího rejstříku. Ještě téhož roku se Claire stala slavná wagnerovská pěvkyně Astrid Varnay při švýcarské premiéře v Curychu. Stejná pěvkyně pak zastoupila ve Vídni Christu Ludwig při pozdějších sériích představení. O rok později následovala německá premiéra v Deutsche Oper v Berlíně (v hlavní roli s Patricií Johnson), krátce nato byla uvedena i v Grazu a Mannheimu, a také ji uvedla sanfranciská opera (s Reginou Resnick) v anglickém překladu v režii Francise Forda Coppoly. Rok 1973 přinesl inscenace ve Štrasburku, Oldenburgu, Dortmundu a také za železnou oponou v Karl-Marx-Stadtu, v létě bylo dílo inscenováno i na festivalu v Glyndebourne v anglické premiéře (s Kerstin Meyer). V roce 1975 se dílo stalo součástí mnichovského repertoáru v Bayerische Staatsoper, švédské první uvedení se událo ve Stockholmu roku 1976, a pak následovala jednotlivá uvedení na řadě německých jevišť (Wiesbaden 1979, Linec 1983, 1986 Giessen, 1987 Rostock, 1988 Kiel, 1991 Gelsenkirchen, 2005 Drážďany, 2010 Görlitz, 2011 znovu Giessen, 2012 Bautzen a letos plánuje uvedení i další menší německý soubor v Radebeulu). V roce 1997 se dílo vrátilo i na nový kontinent v inscenaci v New York City Opera. První italskou Claire se stala legendární Magda Olivero, která stejně jako Christa Ludwig považovala tento part za jeden z nejobtížnějších ve své kariéře. V novém miléniu ale počet nastudování znatelně slábl.

Nejen Stará dáma se našla v opeře
Ještě před Einemovou operou se však český skladatel Jiří Smutný zabýval zhudebněním Dürrenmattovy kratší rozhlasové hry Dvojník, kterou dokončil roku 1967, ale scénicky byla provedena jako komorní opera o jednom jednání až roku 1974 v Gelsenkirchenu v německém jazykovém originálu. Friedrich Dürrenmatt potěšen velkým ohlasem Einemovy opery vyhověl přání švýcarského skladatele Rudolfa Kelterborna a opět sám upravil text druhé verze své fragmentární komedie Ein Engel kommt nach Babylon (Anděl přichází do Babylonu, 1953). Tříaktová opera, námětově biblická parabola, přes premiérový úspěch v Opernhaus Curych roku 1977 nezaznamenala trvalejší ohlas. Stejně dopadla i opera Fyzikové rakouského skladatele Andrease Pflügera na libreto Wolfganga Willascheka podle stejnojmenné Dürrenmattovy hry, komponovaná již roku 1996, ale premiérovaná až ve Státní opeře Praha roku 2000 (osobně si dnes spíše než na operu pamatuji na výborně zásobený popremiérový raut …).

Ale ani Stará dáma neřekla poslední slovo na hudebním jevišti. Původní muzikál skladatelů Moritze Schneidera a Michaela Reeda na libreto Christiana Struppecka byl nejdříve uveden v rakouském Thunu a pak se měl stát další rakouskou senzací po inscenacích amerických muzikálů a domácích hitů Elisabeth a Rebecca ve vídeňském divadle Ronacher. Nestalo se tak, muzikál vydržel jen od února do června 2014 přes výborný výkon místní muzikálové hvězdy Pii Douwes v hlavní roli. Dílo se setkalo se značnou kritikou pro nesourodé využití mnoha hudebních stylů a rytmů, stejně jako pro podbízivost choreografie a zploštění závažnosti předlohy. V současné době také hannoverský baletní soubor nabízí baletní verzi Dürrenmattovy hry s názvem Der Besuch v choreografii Jörga Mannese, ve které je titulní ženský part rozdělen mezi mladou představitelku Klárky ve vzpomínkách a zralou Claire.

Stará dáma se vrátila do Vídně
Stará dáma se vrátila do operní Vídně, tentokráte do Theater an der Wien. A vrátila se v plné síle a v inscenaci, jež plně prokazuje možnosti moderní opery. Zcela vyprodané hlediště při čtvrté repríze aplaudovalo osm minut skvělému představení, které vyniká vysokou kvalitou ve všech složkách. Inteligentní výklad britského režiséra Keitha Warnera se bez zbytečných ornamentů a intelektualizování soustředil na styl místy velmi černé grotesky. Zřejmá je inspirace vlnou absurdní britské dramatiky šedesátých let i anglickou variantou excentrického hrdiny ve filmu. S groteskním viděním postav výborně kontrastují lyrická místa, při nichž se setkává Alfred Ill s Klárou. Při nichž se příjemný opar vzpomínek mění pozvolna na mlhu nad hřbitovem… Láska se změnila v nenávist, alespoň ze strany Claire. V souladu se záměry tvůrců se režisér soustřeďuje na nerovný vztah postarších milenců, kteří jsou po čtyřiceti pěti letech konfrontováni s rozhodnutími minulosti. Keith Warner pečlivě vedl všechny protagonisty v často velmi groteskním stylu, ale vždy účelně a v intencích celku. K tomu mu opravdu pomáhá velmi funkční a rychle proměnlivá scénografie Davida Fieldinga, který využívá vtipných a ironizujících zmenšenin „pozoruhodností“ města Güllenu. S narůstajícím blahobytem na dluh se původní šeď mění v lacinou křiklavost konzumu. Stejně postupuje David Fielding v návrzích kostýmů, kdy dokonale akcentuje naprostý nedostatek vkusu při plánovaném zbohatnutí maloměstských obyvatel výběrem až estrádních oděvů při závěrečném shromáždění. Obdobně dryáčnická je i choreografie Karla Alfreda Schreinera.

Inscenace tohoto díla a takovéto stylizovanosti stojí na výkonech zpívajících herců. A opravdu soustředěný zpěvácký tým nevykazuje žádnou slabinu, i ty nejmenší role jsou obsazeny velmi přesvědčivě. V souvislosti s provedením je třeba také zdůraznit vynikající srozumitelnost u naprosté většiny zpěváků, která se u tohoto konverzačního kusu jeví jako naprostá nutnost. Dílo si žádá řadu epizodních rolí, ve kterých také dostali příležitost i členové Arnold Schoenberg Choru, další menší role vytvořili členové Junges Ensemble des Theater an der Wien.

Titulní part vyžaduje zcela mimořádnou uměleckou sílu a švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus odvedla strhující výkon. Její vysoký a pohyblivý mezzosoprán dokáže dát roli drama, něhu, ironii, sentiment vzpomínek, dokáže i vydat rozkaz k popravě. Její Claire je monstrózní individuum bez svědomí, kterému snad již v žilách proudí jen světové měny a živí se pouze burzovními indexy a výbornými kubánskými doutníky. Tento strhující výkon je doplněn skvělým vystoupením kanadského barytonisty Russella Brauna v roli dávného milence Alfreda Illa. Tento zpočátku sebejistý, již trochu vypelichaný pardál, ztrácí zcela půdu pod nohama po rozsudku, kterým ho Claire odsoudí, a rychle se mění v uzlíček nervů. Na konci přijímá svůj úděl (a divákovi je ho trochu líto, vždyť to bylo všechno tak dávno …). Vokálně bez tlaku dokáže vytvořit jak dramatický afekt, tak působivou kantilénu ve vzpomínce na dávnou lásku mládí.

Město a jeho měnící se názor zastupuje především postava Starosty v dalším silném výkonu amerického tenoristy Raymonda Veryho. Ten, typově i herecky podobný s německým hercem Moriem Adorfem, hraje Starostu jako zábavnou „otcovskou“ figuru, která má pochopení, ale musí respektovat zájmy většiny, již zastupuje. Také bez forsírování vytváří samolibou figuru, která chce být slyšena a je slyšet. Většina středních rolí je obsazena vynikajícími interprety s přesnou vokální a hereckou charakterizací. Naivně humanistický Učitel v podání Adriana Eröda (sólisty Wiener Staatsoper), Farář neodkládající cigaretu v podání Markuse Buttera se sonorním basbarytonem nebo zábavná studie postarší neurotičky v postavě Illovy manželky (Cornelia Horak) a řada dalších epizod vytvářejí groteskní obraz maloměsta, jak ho známe třeba ze Škvoreckého próz. Režisér zařazuje i některé postavy, které většina činoherních inscenací dnes vynechává, například se zde objevuje mimická postava Černého pantera.

Dílo vyžaduje velký orchestr, a proto musel dirigent Michael Broder, specializující se na hudbu dvacátého a dvacátého prvního století, přistoupit k drobné redukci provozovacího aparátu. Jeho hudební nastudování je svým způsobem nenápadně perfektní – citlivě podporuje pěvecké výkony a dává jim vyniknout. Zvláštní díky si jistě právem vysloužila i sekce bicích nástrojů. ORF Radio-Symphonieorchester Wien si také zasloužil velké ovace při závěrečné děrovačce i poděkování pěvců z jeviště. Znovu chválit Arnold Schoenberg Chor je v podstatě nošením dříví do lesa, jeho všestrannost a flexibilita jsou prostě obdivuhodné. Inscenace Einemovy Návštěvy staré dámy je skvělým příspěvkem ke skladatelovu výročí, ale také ukázkou vysoce kvalitního umění operní režie bez výstřelků a experimentů, tedy jedné z cest, jak získat pro současnou operu i konzervativnějšího diváka.

Hodnocení autora recenze: 95 %

 

Gottfried von Einem:
Der Besuch der alten Dame
Dirigent: Michael Boder
Režie: Keith Warner
Scéna a kostýmy: David Fielding
Světelný design: John Bishop
Videoprojekce: David Haneke
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Karl Alfred Schreiner
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Mitglieder des Jungen Ensembles des Theater an der Wien
Mitglieder des Arnold Schoenberg Chores
Statisterie des Theater an der Wien
Premiéra 16. března 2018 Theater an der Wien
(psáno z představení 26. 3. 2018)

Claire Zachanassian – Katarina Karnéus
Boby – Mark Milhofer
Moby – Ernest Allan Hausmann
Zoby – Erik Årman
Koby, Boomer – Antonio Gonzalez
Loby, Pressemann – Alexander Linner
Roby – Jakob Müller
Toby – Rudolf Karasek
Der schwarze Panther – Michael Hinterhauser
Alfred Ill – Russell Braun
Mathilde – Cornelia Horak
Ottilie – Anna Marshania
Karl – Johannes Bamberger
Bürgermeister – Raymond Very
Annette – Kaitrin Cunningham
Pfarrer – Markus Butter
Lehrer – Adrian Eröd
Dr. Nüsslin – Martin Achrainer
Hahncke – Florian Köfler
Hofbauer – Botond Odor
Helmesberger – Matteo Loi
Erste Frau – Anna Gillingham
Zweite Frau – Carolina Lippo
Bahnhofsvorstand – Alessio Borsari
Zugführer – Marcell Krokovay
Kondukteur – Masanari Sasak
Kameramann – Jörg Espenkot

www.theater-wien.at