Parodie a poezie aneb Skvělý Weberův Oberon v Mnichově

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Wielandova a Planchého syntéza motivů rytířských, pohádkových i milostných, také s vykreslením několika (nerealistických) orientálních prostředí, představuje esenci romantických námětů dosavadních romantických oper. Planchého anglické libreto se ale orientuje na specifický vkus londýnského publika; vytvořil spíše scénář pro výpravnou hudební hru, která do sebe integruje hudební čísla, rozsáhlé mluvené dialogy, baletní výstupy i výpravné scény, ve kterých se mohlo uplatnit ve své době proslavené technické zázemí Covent Garden. Původní anglická verze se tak blíží spíše tvaru divadelní férie než romantické opeře z německého regionu. Právě značný objem mluvených scén vedl pozdější četné upravitele na kontinentu k nejrůznějším zásahům do partitury, včetně časté implementace hudebních čísel z jiných Weberových oper k posílení celistvosti hudební složky opery. Již skladatel, který dirigoval premiéru a necelé dva měsíce po anglické premiéře v Londýně zemřel, připravoval německou verzi opery pro uvedení v Lipsku (v německé prosincové premiéře roku 1826).

Carl Maria von Weber (foto archiv)

Již roku 1827 zažila opera první zásadní přepracování pro vídeňské uvedení, po kterém následovala celá řada více či méně zásadních úprav libreta i hudebních čísel. Mezi četnými upravovateli najdeme také Gustava Mahlera (posmrtně uvedená verze vytvořená ve spolupráci s Gustavem Brecherem v Kolíně nad Rýnem 1913) nebo dirigenta a skladatele Felixe Weingartnera (Bazilej 1930). V roce 1995 byla uvedena i verze se zcela novým libretem Martina Mosenbacha. Opera byla ještě necelé dvě dekády po premiéře úspěšná na anglických jevištích v původní verzi a v kontinentální Evropě docházelo k inscenacím, které upravovaly dílo do podoby blízké Čarostřelci nebo Euryantě. Problémem pak ale zůstává množství prózy a část činoherních postav bez jakýchkoliv hudebních čísel.

Problémem je i motivace hlavních postav Hüona a Rezie, které se jeví jako neživé charaktery, jimiž jako loutkami tahá Oberon. Celková dramaturgie libreta vlastně představuje tři zkoušky (tedy varianta Schikanederova libreta ke Kouzelné flétně) ve třech různých prostředích (kalifův palác v Bagdádu, opuštěné skalnaté pobřeží Středozemního moře a palác emíra v Tunisu), které musí hlavní pár podstoupit. I schéma dvou páru postav, urozeného a „pomocného“ páru služebníků, připomene Mozartovy opery Únos ze serailu nebo opět Kouzelnou flétnu. Opera v devadesátých letech dvacátého století zažila díky iniciativě dirigentů Marka Janowského, Eliota Gardinera a jiných úspěšný návrat k anglické původní verzi. Přesto naprosto převládající zůstává německá verze, ale opera se na současných operních jevištích objevuje stále jen zřídka. V roce 2014 byla scénicky uvedena v Cadogen Hall v Londýně, letos byla koncertně uvedena v Giessenu a Kolíně nad Rýnem a na leden 2018 se chystá scénická premiéra v budapešťské opeře.

Carl Maria von Weber: Oberon, König der Elfen – Brenden Gunnell (Hüon von Bordeaux), Puppenspieler – Bayerische Staatsoper Mnichov 2017 (zdroj staatsoper.de / foto © Wilfried Hösl)

Mnichovská dramaturgie se vrátila k německé verzi v překladu Theodora Hella a byla vytvořena velmi vkusná adaptace, bez samoúčelné snahy o efekty, která dosahuje plnohodnotného řešení zásadních problémů díla na soudobém jevišti. Adaptace se týká nejenom textové složky, ale také přehození některých hudebních čísel, markantní je například pozdější zařazení předehry až za sbor elfů. Spojení operních zpěváků s loutkami v životní velikosti, které jsou vedeny loutkoherci, se v inscenaci ukazuje jako mimořádně šťastné. Chytrá a vtipná koncepce Nikolause Habjana, který jako režisér debutuje na scéně Bayerische Staatsoper, eliminuje zásadní problémy díla – značné množství činoherní prózy; část postav pouze s mluveným slovem a řadu emocionálně vypjatých situací v ději, které nejsou podloženy hudbou. Navíc zvolený typ loutek Klappmaulpuppen (tedy s otvírací pusou) nasazovaných na rameno loutkoherce dává výrazné možnosti oddělit bizarní typy orientálního světa od čtyř hrdinů (ve kterých se vyrovnávají v rámci jejich původu síly Východu a Západu).

Režijní koncepce je mistrně podpořena uměním tří herců/loutkoherců, kteří dechberoucím způsobem charakterizují řadu postav. V trojici vedle Manuely Linshalm a Sebastiana Mocka vystupuje i česko-německý herec Daniel František Kamen. Režisér navíc mění vnější rámcový příběh hádky manželského páru Oberona a Titanie na střet vědeckého páru stejných jmen, který se vydatně promítá do jejich spolupráce na vědeckém projektu.

Ve výpravě k filmové hororové komedii kategorie B až C zkouší vědecký tým v čele s Titanií a Oberonem psychofarmaka na „dobrovolnících“. V laboratoři se tak scházejí dva páry (Rezia – Hüon, Fatime – Sherasmin), u kterých vědci s týmem tři asistentů zkoumají medikaci i vedlejší účinky, které občas vedou k nečekaným emočním projevům a také k intoxikaci. Bohužel, ne vždy se dá průběh výzkumu zcela odhadnout, a některé další zásahy vědeckého týmu jsou občas více na škodu než k užitku. Rozhádaný pár Oberona a Titanie sleduje zejména hlavní cíl, to jest vliv farmak na partnerské vztahy. Bohužel halucinace se rychle zhmotňují a v parodickém víru sledujeme řadu inteligentně vypointovaných gagů, které jsou někdy inspirovány výtvarnými díly nebo častěji pop-kulturními výpůjčkami. Za chvíli divákovi již vůbec nepřijde zvláštní, že intoxikovaná hrdinka, vycházející z vln slavného japonského mistra dřevorytu Hokusaie, je zajata piráty z Karibiku, aniž by ji její hrdina z Titaniku, momentálně zdeptaný mořskou nemocí a úderem do hlavy, mohl zachránit… Svět zkoušek a nástrah je řízen Oberonem, ten ale cítí stále větší sympatie k oběma párům na rozdíl od ledově chladné Titanie. V polovině druhé části večera se začne výrazně měnit celková poetika představení. Nádherně působí drogová halucinace Oberona v mořském prostředí. Po této konejšivé snové scéně, ve které se zhmotňují jeho tužby, příběh výrazně ztemní. Režisér se dále inspiruje psychedelickými postupy a v posledním aktu na tuniském dvoře dostávají místo výrazné existenciální motivy. Hořká je především scéna, kdy pár Huön a Rezia je konfrontován s náhražkami svých milovaných partnerů ve formě loutek. Konec příběhu je drastický a nad happy endem visí otazník – jaká je cena lásky a jaká je cena lidství?

Je třeba zmínit i velmi nápaditou vizuální podobu inscenace. Filmový i divadelní režisér a oceňovaný scénograf Jakob Brossmann vytváří scénu soustředěním různých výtvarných podnětů a mnohdy pracuje s dětskými a primitivizujícími představami o Orientu, což dává jeho výtvarné koncepci výraznou hravost, třeba právě použitím principu vystřihovánek nebo principů stínového divadla. Návrhářka kostýmů Denise Heschl pak vystačí se současnými oděvy a vtipnou (průběžně modifikovanou) parodickou verzí laboratorních uniforem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Weber: Oberon, König der Elfen (Bayerische Staatsoper Mnichov 2017)

[yasr_visitor_votes postid="263049" size="small"]

Mohlo by vás zajímat