Partitura je kniha života: Jiří Zahrádka o Leoši Janáčkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D – osobnost mimořádná rozsahem a hloubkou své činnosti: v Brně, které je městem Janáčkovým, zasvětil svůj život právě studiu a propagaci díla tohoto unikátního skladatele. Způsobem nanejvýš cenným, je totiž kritickým editorem mnoha jeho děl, především oper. Badatelskou preciznost a pečlivost mají také všechny jeho studie, které tvorbě a životu Leoše Janáčka věnoval. Svůj pracovní elán a zaujetí produkuje jak v Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, tak v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea, je kurátorem janáčkovských sbírek. Právě ta janáčkovská specializace nás přivedla k rozhovoru.
U Mistrova hrobu (archiv Jiří Zahrádka)

Studoval jste konzervatoř – jaký obor a jak vůbec došlo k tomuto rozhodnutí?
Někdy ve čtrnácti letech se k mé velké náklonnosti k hudbě přidala i potřeba hrát na nějaký hudební nástroj. Volba padla na příčnou flétnu. Babička mi sehnala výborného učitele, mladého absolventa JAMU Františka Kantora, a já začal s učením. Šlo mi to rychle, protože jsem měl přirozený nátisk. Na konzervatoř jsem se však dostal z různých důvodů až v roce 1989 a musím přiznat, že tam se mé rychlé pokroky zase rychle zastavily. Ale nejspíš by ze mne byl jen průměrný instrumentalista. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Začal jsem se zajímat o hudební vědu.

Brno je samozřejmě městem Leoše Janáčka, v badatelském rejstříku je ovšem silná pozice také Bohuslava Martinů. Jak se stalo, že do vašeho zájmu vstoupil právě Leoš Janáček?
Je pravda, že Bohuslava Martinů jsem měl rád od dětství. Jeho hudba mi připadala srozumitelná, průzračná. Janáčka jsem začal poslouchat mnohem později, ale když jsem ve svých čtyřiadvaceti letech nastupoval na brněnskou hudební vědu, už jsem byl zcela v Janáčkových spárech. Ale to, že dodnes na jeho odkazu intenzivně pracuji, má příčinu ještě ve dvou momentech. Prakticky hned po nástupu na vysokou školu jsem byl vtažen do projektu kritické edice Janáčkova díla a ve druhém ročníku jsem začal pracovat po boku dr. Přibáňové jako kurátor janáčkovských sbírek v hudebním oddělení Moravského zemského muzea. Hudbu Martinů mám dodnes moc rád, ale výběrově (Dvojkoncert, Inkantace, Symfonické variace, Ariadnu…). Janáčka zbožňuji bezvýhradně (tedy snad až na Počátek románu).

Na studiích jste poznal svoji ženu Šárku. Vím, že je vám velkou oporou, představte nám tu dobrou vílu a jakým směrem se ubírá její pracovní zájem?
Je to skutečně tak, je fajn, když máte za partnera nejen životní lásku, ale také dobrého spolupracovníka. Vzájemně si pomáháme. Šárka mi pomáhá v komunikaci se zahraničím, čte a připomínkuje moje texty, já zase pomáhám jí v jejích organizačních starostech o Janáčka. Již třetím rokem pomáhá s propagací jeho osobnosti v Turistickém informačním centru města Brna – a podařilo se jí udělat za tu dobu víc než dost. Webové stránky, propagační předměty, brožury, osvěta v našem i zahraničním tisku, informační panely v centru Brna, výstavy atd. Kromě toho pracuje u nás na fakultě jako projektový manažer. A k tomu vychovává naše děti, já tomu moc nedám.

Se Šárkou, Johnem Tyrrellem, Markem Audusem na festivalu v Glyndebourne 2012 (archiv Jiří Zahrádka)

Dřív, než se pustíme do výčtu všech vašich janáčkovských edicí, na čem pracujete právě teď?
Před měsícem jsem odevzdal v Universal Edition kritickou edici opery Káťa Kabanová a teď někdy mi přijde na stůl edice (opět pro Universal Edition), před kterou mám obzvláštní respekt. Bude to Její pastorkyňa, nesmírně komplikovaná záležitost, takže to bude dlouhá a intenzivní práce. Ale už se na ni těším.

V říjnu to byl právě rok, co zemřel John Tyrrell, Angličan, janáčkovský expert, autor obsáhlé Janáčkovy monografie, do které jste přispěl také svými studiemi o Janáčkových finančních poměrech. První díl Osiřelý kos 1854–1914 vydalo brněnské nakladatelství Host. Váš podíl na tomto českém vydání (anglický originál u Faber and Faber vyšel v roce 2006) je znám, jak jste objevili tak vynikajícího překladatele Tomáše Suchomela? – A chybí vám John Tyrrell?

Překladatel Tomáš Suchomel byl opravdu výborná volba. Je to velmi poctivý a dobrý překladatel, navíc sám profesionální hudebník. Tuším, že mi jej před lety doporučil kolega Honza Špaček.
John mi pochopitelně chybí stále citelněji. Postrádám jej nejen jako kamaráda, ale poslední dobou čím dál víc i jako přísného kritika a konzultanta mých textů. Ačkoliv nebyl přímo mým učitelem, naučil jsem se od něj mnohé.

Vzpomeňme také Sira Charlese Mackerrase, který se propagaci české hudby věnoval celoživotně, Janáčkovi nejvíce, nahrál všechny jeho opery. Některé – Z mrtvého domu, Jenůfu, Káťu Kabanovou – editoval ve spolupráci právě s Johnem Tyrrellem, s vámi pak Janáčkovu první operu Šárka. Čemu jste se od tohoto velkorysého praktika naučil?
S Charlesem Mackerrasem jsem se vlastně poznal ještě dřív než s Johnem. Byl to opravdu výjimečný dirigent, nejenom ve vztahu k české hudbě. Konzultoval jsem s ním edice Šárky, Výletů páně Broučkových i Příhody lišky Bystroušky. A také tyto edice většinou poprvé prováděl. Vzpomínám na jeho nekonečné faxy s četnými dotazy a připomínkami, které mi místy až lezly na nervy… Ale zpětně jsem za ně vděčný. Naučilo mě to argumentovat a zdůvodnit sebemenší problém v partituře a snad se to projevilo i na kvalitě těchto i všech mých dalších edic. Naše pracovní vztahy se postupně změnily v přátelství, byl to fajn chlapík a podobně jako John mi velmi chybí.

S Johnem Tyrrellem a Charlesem Mackerrasem, Londýn 2009 (archiv Jiří Zahrádka)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na