Paulo Szot – ten, co v Met zjistil, že mu chybí nos

Helena Havlíková, 26.10.2013 18:30

Vždy jsem chtěl být zpěvákem

Barytonista Paulo Szot dnes patří nejen k sólistům, kteří září na orbitě mezi významnými operními divadly celého světa, ale vystupuje i v kabaretech, kde zpívá brazilské lidové písničky jazz i pop music – a v muzikálu, kde mu popularitu vyneslo účinkování v South Pacific. Příznivci operních přenosů z Met jej znají z Massenetovy Manon jako Lescauta. Od svého debutu v São Paulu v roce 1997 v roli Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském se proslavil jako Escamillo v Bizetově Carmen, Mozartův Don Giovanni, hrabě Almaviva nebo Guglielmo a v mnoha dalších rolích barytonového operního repertoáru. V přímém přenosu z Met zpívá v opeře Dmitrije Šostakoviče Nos hlavní roli Kovaljova.
Jaký význam pro vás mělo obsazení do muzikálu South Pacific, který se hrál s velkým úspěchem na Broadwayi v letech 2008 až 2011? Za roli Emila de Becque jste získal v roce 2008 Tony Award a řadu dalších ocenění.

Kompletně to změnilo můj život – ve vztahu k divákům, ke kritice, k sobě samotnému. Byl jsem tehdy velmi dychtivý po něčem novém. Po mnoha mnoha letech, kdy jsem zpíval operu v Brazílii a v Evropě, jsem chtěl změnu. A v tu chvíli vešel do mého života South Pacific. Byla to skvělá zkušenost. Mohl jsem se představit tomuto novému divadelnímu světu, objevit mnoho nových věcí, spolupracovat s herci a pochopit víc jejich svět, který je svérázný a zároveň tak podobný světu opery. Tehdy mě to až překvapilo a takové poznání pro mě mělo obrovský význam. Byl jsem velmi šťastný, že dělám práci, kterou by chtěl dělat každý umělec, herec, zpěvák.

Jste úspěšný nejen jako operní sólista, ale také v muzikálu, vystupujete i v operetě. Přitom pěvecké styly v těchto žánrech jsou velmi odlišné – nebo ne? Jak to dokážete skloubit?

Myslím, že tou nejvýznamnější odlišností mezi muzikálem a operou je počet představení během týdne. Na Broadwayi se hraje osm představení do týdne. To je v opeře naprosto nemožné. Na Broadwayi užíváme mikrofony, musíme se naučit šetřit hlas. Je to samozřejmě i jiný pěvecký styl. Ale role Emila v South Pacific byla oběma autory, Richardem Rodgersem a Oscarem Hammersteinem, zamýšlena pro operní hlas, aby zněl jinak než ostatní. Ostatně při prvním uvedení v roce 1949 tuto roli zpíval basista Met Ezio Pinza. Takže já to zpívám svým operním hlasem, který ale pochopitelně trochu přizpůsobuji, abych v písních nezněl příliš těžce nebo nadmíru dramaticky. Ale vokální technika je stejná. Hodně odlišná je pro mě mluva. Jak skončím zpívání, hned musím začít mluvit a hrát. To byla ta největší výzva, abych se naučil, jak mluvit na jevišti. A musím dát každému večeru vždy znovu plnou energii a svěžest bez ohledu na počet představení – i na pětistou dvacátou šestou reprízu přicházejí noví diváci jako na první. Je to velká výzva spojit všechny tyto prvky dohromady tak, aby fungovaly.

William Kentridge, režisér Nosu, si pochvaloval, že jste „otevřený herec“. A právě za herectví jste také získal řadu cen. Jak důležité je herectví v současné interpretaci opery – vedle zpěvu?

Dnes je herectví v opeře klíčové pro pochopení toho, co zpíváte. Vždycky jsem považoval slova za stejně důležitá jako hudbu, i když jsem ještě neúčinkoval v muzikálu. Každé slovo má pro mě význam, zvláště v soudobé, moderní hudbě. A věřím, že to tak zamýšlela i většina skladatelů. Musíme v divadle vyprávět příběh, představit lidské charaktery. Skladatelé si dobře uvědomují důležitost propojení divadla, hudby a slov, aby byla opera pro diváky zajímavá, aby se sžili s postavami a neposlouchali pouze hudbu.

Jaká je vaše interpretace Kovaljova? Máte i lidské pochopení a snad i lítost vůči tomuto nabubřelému byrokratovi? Nebo zdůrazňujete spíše jeho směšnost?

Pochopit Kovaljova z pohledu zpěváka a herce – vidíme ho ve velice lidských situacích. Jednoho dne se probudí a vidí, že jeho nos zmizel. A v tu chvíli je zoufalý, chápe, že bez nosu nemůže být nadále součástí společnosti, je zděšený, že ztratil ve svém životě všechno. Běhá do kostela, na policii, do redakce novin a úpěnlivě prosí o pomoc. Na policii po něm navíc chtějí spoustu peněz jako úplatek. Když se konečně ke svému nosu dostane, ukáže se, že doktorovi se nedaří Kovaljova vyléčit a nos přidělat. Vidíme všechnu tu divadelní absurditu, se kterou nejprve Gogol a o sto let později Šostakovič kritizovali společnost. Kovaljov na rozdíl od ostatních postav ukazuje svou lidskou stránku, svou bolest, svou slabost, bezmocnost. A ptá se, proč se to stalo právě jemu – i když byl tak ostražitý. Snad by raději ztratil ruku nebo nohu, ale ne nos, což vidí každý. Vidíme, jak je v těchto situacích zoufalý. Co je na této opeře zajímavé – vidíme muže, který byl součástí společnosti – a náhle ztratil všechno – a ukazuje divákům tyto lidské pocity skrze svůj příběh.

Nos měl premiéru v Sovětském svazu, v Leningradě v roce 1930. Podobné postavy, které tento groteskní příběh zachycuje, dozajista existují i dnes, lidé se zas až tolik nemění. Potkáváte někdy podobné charaktery kolem sebe?

Mnohé věci se sice v dnešním světě změnily, ale mnoho lidí nikoli. Na jedné straně dnes vidíme velmi liberální demokratické smýšlení, ale na druhé hrůzy v jiných částech světa. Společnost někde otevřela své názory, jinde někdy ne. I dnes můžeme vidět situace, v nichž se ocitá Kovaljov jako člověk, který je jiný, který nezapadá do společnosti, je za to kritizován, odmítán a nemůže ve „své“ společnosti žít.

Šostakovičova a Gogolova satira se zdá být specificky ruský námět. Jak americké publikum v Met přijímá Nos?

Lidé přicházejí na toto představení a chápou divadelní absurditu tohoto příběhu. Užívají si tu absurdnost každou vteřinu, mají z toho legraci. Není možné se nesmát, když vidíte obří nos, jak uhání přes scénu. Je tam mnoho humorných momentů – nikoli ovšem pro Kovaljova, který je zničený, že ztratil úplně všechno. Vidíme tyto paralelní světy, tak odlišné ve stejnou chvíli. Opera ovšem končí happy endem. Tak jako se jednoho dne Kovaljov probudil bez nosu, najednou má nos zpátky. Nevíme, jestli to je sen, jestli se to opravdu stalo, důvody zůstávají nejasné. Kovaljov je rád, že může být opět součástí společnosti, může opět flirtovat s dívkami, jako by se předtím nic nestalo.Zpíval jste roli Dona Giovanniho v São Paulu, Detroitu, Bordeaux, Toulonu, Dallasu. Kdo je vlastně Don Giovanni? Pouze svůdce – nebo nešťastný vyčerpaný muž – nebo člověk, který pohrdá všemi a vším a vysmívá se řádu světa?

Je to nesnadná otázka. Z mé perspektivy zpěváka a herce – je to člověk, který je absolutně proti společnosti. Má svou vůli, svá přání, svůj způsob života, svůj způsob zábavy, jenže to může zraňovat spoustu lidí, pro které je jeho chování nepřijatelné. Určitě je velmi nemorální ve srovnání s tím, co dělají ostatní. Má svůj vlastní svět, svůj způsob života. Někteří režiséři vykládají Giovanniho charakter tak, že to je trápení, utrpení, choroba, které jsou silnější než on. I když tvrdí, že je liberál, je to silnější než jeho vůle – celá tato hra se životem je pro něho důležitější než dýchání, což může být velmi silné a zároveň velmi smutné. Vidíme až chorobného hráče nemocného z toho, že se nedokáže osvobodit od svého chtění – a podléhá této své závislosti. Nejvýstižněji bych to shrnul – je na svém způsobu života závislý jako narkoman.

Opera v kině otevřela nedávno úplně novou možnost šíření operních inscenací po celém světě. Máte vlastní zkušenost z přímého přenosu Manon s Annou Netrebko a Piotrem Beczalou před rokem. Vnímáte nějaké rozdíly, když vystupujete v „normálním“ představení a když zpíváte v představení, které je živě přenášeno do celého světa?

Tak trochu to nahání hrůzu, když si uvědomím, že mě vidí po celém světě – je to jako světový pohár. Takže se snažím na to nemyslet. Někteří sólisté redukují své hraní kvůli blízkosti kamer. Věřím, že lidé, kteří jdou na HD přenosy oper do kin, si jsou vědomi, že to je živý přenos z divadla. Když já sám jdu na nějaký přenos, chci vidět, jaké je to v divadle. Nemyslím, si, že bychom měli měnit své jednání, svůj způsob hry podle nějakého televizního způsobu hraní. Takže hraju stejně jako při normálním představení v tomto obrovském operním domě, jakým je Met, kde všechno musí být velké – a drahé. S nějakým rozdílem interpretace si nedělám starosti – a to mi pomáhá, abych byl méně nervózní.

Mladí lidé se někdy obávají opery. Co byste jim vzkázal, aby překonali ostych, až odpor a přišli do divadla?

Sám jsem byl kdysi jedním z nich. Narodil jsem se v rodině, kde jsme poslouchali různé styly hudby – klasickou, brazilskou – taky polskou, odkud pocházejí moji rodiče. Takže jsem od malička zpíval polské lidové písničky. Svou první práci jsem získal v Polsku jako lidový zpěvák. A vzpomínám si, že když jsem jako malý poslouchal operu, až mě lekalo, jak to bylo pro mě příliš dramatické. Důvod spočíval v tom, že jsem nechápal, co se vlastně děje, bylo těžké tomu rozumět. Při poslechu symfonické hudby bez zpěvu si můžete představovat svůj vlastní příběh, vymýšlet si. Ale když někdo zpívá na text, lidé chtějí rozumět. V posledních letech je obrovská výhoda v tom, že divadla, ale i kina mají titulkovací zařízení, takže diváci mohou rozumět, sledovat příběh. To je dobrý důvod, proč jít do divadla a zamilovat se do opery – a speciálně do této inscenace Nosu v úžasné režii Williama Kentridge. Je to opravdu unikátní nastudování, báječná podívaná, podle některých dokonce patří k těm nejlepším, které Met zatím uvedla. A já s nimi souhlasím.

Jste představován jako brazilský operní sólista a herec. Vaši rodiče emigrovali po druhé světové válce do Brazílie z Polska. A vy jste studoval v Krakově v době, kdy tam vládl komunistický režim. Mluvíte stále polsky? A jak důležité jsou pro vás vaše polské kořeny? A jsou vůbec rodné kořeny důležité v globalizovaném světě?

Ano, polsky mluvím. Je velmi důležité vědět, odkud pocházíte. I když jsem se narodil v Brazílii a Brazílie je můj domov, chtěl jsem od malička poznat místo, kde se narodili moji rodiče, jazyk, kterým mluvili. Když mi bylo osmnáct, tak první věc, kterou jsem udělal – nasedl jsem na nákladní loď, protože jsem neměl žádné peníze, a přijel do Polska, i když jsem polsky pořádně neuměl. A začal jsem studovat v Krakově. Bylo pro mě velmi důležité, abych poznal svůj původ. A do Polska jsem se zamiloval, i když tam vládl komunistický režim, který byl velmi tvrdý pro dítě, které přišlo z kapitalistické země. Spousta věcí byla obtížných – dodnes si pamatuji, jak nebylo dost jídla v obchodech, jak chyběly základní věci. Ale umění tam bylo fantastické. Ta zkušenost být v zemi, kde umění hraje tak důležitou roli, bylo něco, o čem jsem vždycky snil. Byl jsem velmi hrdý na své rodiče, že jsou z tak odlišné země, a šťastný za tuto zkušenost. A že mohu mít dvě národnosti. Samozřejmě Brazílie je také v mém srdci.

Jak jsou vaše nejbližší cíle? A jaké máte sny?

Vždycky jsem chtěl být zpěvákem. Dělal jsem tolik věcí ve svém životě, že jsem šťastný, jaké kariéry jsem dosáhl. Narodil jsem se v malinkém městečku a nikdy jsem nedoufal, že bych mohl vystupovat na tak velkých scénách, jako je třeba Met. Mohl jsem zpívat různé styly, později jsem vystupoval v New Yorku v kabaretech s brazilskými písničkami, pop music, jazzem, což je také blízké mému srdci. Po South Pacifiku jsem mohl otevřít všechny tyto dveře. Jsem rád, že mě moje kariéra zavedla ke všem těmto možnostem, a užívám si to.

Děkuji za rozhovor!