Pavel Šnajdr: Věnovat se současné hudbě považuji za přirozené

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ale máte pravdu. Někdy mi připadá, že si autoři zakládají na tom, jak jsou dobří, jak to „pěkně vymysleli“, ta konstrukce, struktura, jak to všechno do sebe zapadá, všechny jednotlivosti mají nějaký význam, vztahy jsou až neuvěřitelné. Ale co z toho, když to jako posluchač nejsem schopen dešifrovat a tím pádem se ke mně to „geniální poselství“ nedostane…

Z vaší současné praxe je vidět, že vás baví performance, site specific, snad i happening. Složil jste, nebo jste zkoušel složit, hudbu k nějakému krátkému experimentálnímu filmu, nebo počítačové hře? V Brně je skvělá vývojářská firma Amanita Design (viz př. hra Machinarium s hudbou Tomáše Dvořáka)?
Možná vás trochu překvapím, já jsem totiž velmi konzervativní člověk. Moje absolventská skladba byla formou symfonie pro velký orchestr a barytonové sólo na liturgický text. Mnoho mých kolegů se divilo, jak mohu studovat u Piňose, protože o něm šla pověst, že žáky nutí do experimentů a konstrukcí. Podle mě to nebyla pravda. Piňos jen chtěl, abych, když něco napíšu, věděl, proč jsem to napsal a proč jsem to napsal takto. A když jsem to dovedl zdůvodnit a obhájit, potom se za mě dokázal postavit také on. Myslím, že mi ukázal určitý směr kritického myšlení. Že hudební nebo jakákoliv jiná tvorba není záležitostí pocitů, okamžité nálady, improvizace, ale že se jedná o vědomý proces, který má mít jasný cíl a představu, k čemu chci dojít.

Pavel Šnajdr s Konstancí von Gutzeit - MHF Moravský podzim 2015 (foto MHF Moravský podzim)
Pavel Šnajdr s Konstancí von Gutzeit – MHF Moravský podzim 2015 (archiv MHF Moravský podzim)

Bohužel i spousta profesionálů, obávám se, dodnes žije v romantických představách o rozeklaných impulsivních skladatelích beethovenovského typu zobrazených s bujnou hřívou a plamenným nepřítomným pohledem, který je vzdálen našemu hmotnému světu. Myslím, že tvorba je seriózní a mnohdy velmi bolestný proces, který předpokládá především kázeň a každodenní píli, pochybnosti a vytrvalost. A především – je to kombinace racionality a emocionality. Jedno bez druhého, myslím si, nemůže obstát. Takže abych se vrátil k otázce – jako performer se opravdu necítím a ani mě to nikdy nelákalo, happeningy beru jako zpestření a musejí mít smysl. Nemám rád věci jen tak nahozené bez hlubšího významu. No a o počítačových hrách vůbec nic nevím a nezajímají mě. Jsou mi spíše trnem v oku – mám doma dva puberťáky, tak mě jistě pochopíte.

Projekty site specific, to je něco jiného. Fascinuje mě hledání nových souvislostí, vztahů, do kterých se jednotlivé entity dostávají. Velmi si vážím spolupráce s naším dramaturgem Viktorem Pantůčkem, který dokáže najít ony souvislosti v tak neuvěřitelných spojeních, že stále žasnu. Ale děje se to způsobem v zásadě jednoduchým. Nikdy nevnucujeme, co si má divák myslet a čeho si má všimnout. Prostě program je sestaven tak, že kdo chce, tak přemýšlí a hledá, odměnou mu potom jsou někdy až neuvěřitelné zážitky pramenící právě z nových významů vzešlých ze spojení s prostředím, z pořadí jednotlivých skladeb na koncertě, z textů apod. Nikdy ale neuvažujeme o tom, že nám třeba některá skladba připadá slabší, něco k tomu „pustíme“, aby se to dalo přežít. Vždy chceme, aby jednotlivé složky byly schopny obstát samostatně, svébytně.

Studoval jste doktorandské studium na JAMU v oboru interpretace, o čem ta práce byla?
Já jsem na doktorandské studium ani jít nechtěl, protože si myslím, že struktura studia, jak byla tehdy postavena, neodpovídala mým představám. Myslím, že na uměleckých školách by se nemělo jednat o výzkum, ale o praktické dovednosti, či formování osobnosti umělce. Jsem proto rád, že mi bylo umožněno se věnovat poměrně praktickému tématu interpretace soudobé hudby, tématu, kterému jsem se dlouhodobě věnoval. Doufám, že mi to pomohlo se nad ledasčím zamyslet a tím, že jsem byl nucen své myšlenky formulovat, jsem si je snad také utřídil…

Michel van der Aa a Pavel Šnajdr (archiv MHF Moravský podzim)
Michel van der Aa a Pavel Šnajdr (archiv MHF Moravský podzim)

Říkáte, že věnovat se i jako dirigent současné hudbě považujete za přirozené, nejprve v seskupení Ars incognita, od roku 2011 Brno Contemporary Orchestra. Jak je to v současné době se spoluprací s Brněnskou filharmonií? V aktuální brožuře filharmonie BCO nevidím jako partnera, ani BCO nemá filharmonii jako partnera…
Za tuto spolupráci jsem velmi rád. Myslím, že nám v dané době hodně pomohla. A že nejsme v brožuře ještě neznamená, že jsme na sebe zanevřeli. Spousta našich hráčů je z divadla, ale stejně tak i z filharmonie. Obě tyto instituce mají svou funkci, svoje místo v kulturním životě a svoji filozofii. Já jsem si zpočátku myslel, že by bylo ideální, kdybychom mohli filharmonii sloužit v oblasti, o které si myslím, že se jí má věnovat, totiž představovat soudobou hudbu. Většina hráčů našich orchestrů totiž soudobou hudbu nemá příliš ráda. Tak jsem si myslel, dobře, oni ať hrají ty „Novosvětské a Beethoveny“ a my můžeme předkládat tu soudobou produkci a budeme všichni spokojení. My bychom měli zázemí, filharmonie by se zviditelnila progresivní dramaturgií a mohla by tak oslovit daleko širší okruh publika, aniž by si kdokoliv dělal jakékoliv násilí.

S paní ředitelkou jsme o tom několikrát mluvili a mám dojem, že jsme si i rozuměli, ale bohužel nic není tak jednoduché, jak by mohlo být. Pro takovouto spolupráci není u nás opora v žádném právním rámci, stát se dalším souborem filharmonie jako příspěvkové organizace, na to nejsou peníze a abychom koncertovali pouze v Besedním domě, aby byla zřejmá a odůvodnitelná naše přítomnost v katalogu filharmonie, to nám připadá drahé, hlavně bychom se museli vzdát hraní na zajímavých místech a tím vlastně i jednoho z našich hlavních pilířů dramaturgie. Takže se protloukáme, jak se dá, užíváme si „nezávislosti“, ale na druhou stranu je každý rok velká nejistota, co bude příště. Všechno má svoje.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments