Pavel Zemek-Novák: Svět je neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Dá se hudbě takzvaně „rozumět“, jak o tom někteří muzikologové píšou (například kdysi u nás populární Zofia Lissa), nebo je to i o „tajemství“, o kterém zase psal třeba John Cage?
Hudba je vnímána velmi individuálně a celý život se setkávám s diametrálně odlišnými názory na to stejné. Někdo chválí a zase druhý řekne, že se to nedá poslouchat. Díky své nehmotné podstatě je hudba prchavý zázrak, který není možné popsat, a také názory na její působnost jsou zcela osobní. Zážitek z hudby a její prožívání, její nezastupitelnost a podobně, směřují do psychologie, sociologie či antropologie. Stravinskij v Hovorech s Robertem Craftem jednoznačně formuluje, že hudba je absolutní a není schopna cokoliv sdělit. Na protilehlé straně je tradice německých univerzit 19. století, programní hudba a znakové teorie.

Vidím sám na sobě, že se mi ve stáří opět mění názor na stejné věci, opět je vnímám jinak. Stále více obdivuji například Franze Schuberta, a to nejen jako hudebníka a skladatele, ale také jako člověka, který jako vůbec první z velkých evropských jmen žil v ústraní, bez „velkých“ mecenášů a ochránců a z jeho hudby na mne ta jeho svobodymilovnost stále více promlouvá. Až když mě konzervatoř a hodiny rozborů donutily podrobně se zabývat Schubertovými pozdními fantaziemi, otevřel se přede mnou úplně nový svět. Našel jsem v nich pevné formy, klasický řád ztvárněný s nevídanou fantasií, a to vše včetně nového obsahu. Mám teď úplně jiný názor na to, s čím jsem se celý život dřív setkával, co jsem dříve poslouchal. Schubert sám mlčí, nic se nepokouší vysvětlovat nebo obhajovat, mlčí Mozart, Haydn, Bach; Beethoven se zmiňuje v korespondenci. Život je opravdu krátký a ti chlapi to věděli…

Co mi dříve unikalo, objevilo se mi úplně jinak. Sám na sobě vidím, jak křehké je hudbě „rozumět“, jednoznačně ji přiblížit. Ale když ji budeme věrně vyhledávat, sama nám vydá své „tajemství“.

Jaký máte názor na pohled, že hudba nás může i velmi rozladit na emoční i fyziologické úrovni, například množstvím disonancí, kumulací kontrastů nebo chaotičností? Že má zkrátka skladatel odpovědnost, protože hudba má mocný bezprostřední vliv?
Jednoznačně ano. Odpovědnost skladatele je tak velká, že může na něho samotného působit i svazujícím pocitem.

Například už ve starověku varuje Platon před spojováním výrazného rytmu a negativních textů. Byl svědkem války a jistě viděl i to, jak je možné hudbu zneužívat a ovlivňovat jejím prostřednictvím myšlení, a to zejména u mladé generace. Asi 30 let zpátky jsem se musel v souvislosti s učením na škole důkladněji zabývat hudebním časem, různými oblastmi metrorytmu a jeho působností. Pokusím se rozvézt to, co jsem už zmínil: naše přirozená srdeční frekvence je asi 48 – 80 tepů za minutu. Co je pod tím a nad tím, je dobré lékařsky sledovat. Jestliže je rychlost metronomu, tedy tempo, pod nebo nad, přirozeně si to pro sebe dělíme nebo násobíme (extrémně pomalé tempo 30 si začnu dělit na 60 a naopak rychlé tempo 100 spojovat na 50 apod., vše podle srdeční frekvence). To nese tu skutečnost, že když použiji metronom kolem hraničních 80 a zvýrazním metrorytmus tak, aby jej bylo nutné pozorně sledovat, může začít poslech neurotizovat. Jestliže takové tempo (takový metronom) ještě zrychlím  než přejde posluchač na přirozené uzpůsobení času ze 100 na 50, může to mít velmi výrazný účin. A to i negativní, zejména pak ve spojení s negativním textem. A mně samotnému, když hudba nesedne, to způsobuje až fyzické trápení.

Podobná je působnost disonance. V renesanci a  v následujících obdobích mělo její použití  velmi přísná pravidla. Disonance byla precizně limitovaná a hlavní význam měla konsonance, kterou disonance zvýrazňovala. Teprve 20. století tuto tradici uvolnilo. Kumulací disonance se ale vytratila její výraznost a síla, a začaly se objevovat protiklady, které zase preferovaly konsonanci. Například použitím unisonové techniky v celku skladby disonance zcela zmizí, je možné to znásobit i odstraněním disonance z linie, z horizontály: v melodické linii (v horizontále) se objevují jen konsonantní intervaly 1, 3, 4, 5, 6, 8; ve vertikále jen 1, 8, 15… Znásobí to nárok na výraznou časovost a jsem tam, kde jsem začal: u vyvážení použitých prvků, aby celek přinesl jednotu, výraznost, pestrost. Tak to by byl ideální stav…

Co se týká kontrastu – záleží na práci s ním. Spojené protiklady mohou mít i blízký vztah: ve velmi slabé dynamice nebo v blízkém metrorytmu mohou téměř splynout. Paul Cézanne to velmi precizně formuloval ve své korespondenci více jak před sto lety: „Kontrast není jen černá a bílá, ale vztah mezi nimi“.

Kdysi jsme pořádali setkání Mezinárodní hudební rady v Brně a jako doprovodný program jsme zvolili moravský folklor ve sklípku. Všichni cizinci byli velmi překvapeni tím, že jsme schopni celý večer spolu s kapelou zpívat. Zkrátka, že svůj folklór známe. Podobně bývají překvapeni množstvím folklorních kapel a účastí mladých lidí.  Je znalost folklóru a národních tradic důležitá pro skladatele i posluchače?
Opravdu buďme rádi, kde jsme se narodili. I když to někdy vypadá, že je to za trest. Ten folklór u nás má pořád tradici a životnost a je to opravdová studna. Díky Moravské bráně se tudy chodilo na východ a zpět, a putující zůstal přes zimu. Někdo zůstal i natrvalo, protože nechtěl, nebo už ani nemohl dál. A tak se tu na sebe ukládaly vrstvy od těch nejstarších až po ty nové. Janáčkovi spolupracovníci se tím důkladně zabývali, mimo jiné i starořeckými prvky v moravské písni. Na to byli odborníci Hynek Bím a Vladimír Úlehla. Úlehlova sbírka moravských lidových písní to dokládá víc než názorně, a to včetně metrorytmické vrstvy, která není deformovaná klasicistními tvary jako u Sušila. V Úlehlově sbírce je také vidět, odkud se vzaly ty jedinečné Janáčkovy rytmy.

V Bartošově sbírce je zřetelná vazba moravské písně na gregoriánský chorál a spojitost těchto dvou světů má třeba i pro mne zásadní význam, kterým jsem doslova prostoupený po celý život a nechci to měnit. Pro mne to jsou přirozené vlivy mého prostředí, máme to vše v genetické výbavě.

Mám u sebe premonstrátský chorálový zpěvník na celý církevní rok, a kdybych tu byl do sto padesáti, tak ten zpěvník a sbírky moravských lidových písní nestačím vyčerpat. To jsou opravdu klenoty. I pro následující generace. Třeba jen to modální kolísání gregoriánské linie nebo také u moravských lidových písní a jejich spojení s tonalitou jsou jedinečné.

Jakou hudbu máte rád a co na ní máte rád?
Nemám rád plagiát a rád se vracím k práci těch, pro které bylo psaní nejdůležitější věcí v životě. A ještě i mezi nimi jsou fascinující odlišnosti, které může vnímat každý – ten kdo studuje, kdo poslouchá nebo i ten „ kdo jen jde kolem“…..

5 2 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments