Pavel Zemek-Novák: Svět je neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Co mám na mysli: třeba Haydnovo pojetí mollové tóniny je dokonalé ztvárnění dobového proudu „Sturm und Drang“, přenesení emocí do umění, do hudebního díla. Ale Mozart je v této oblasti ten, kdo zachytil propastnost moderního člověka, jeho tragédii. To, do čeho mohl nahlédnout už v útlém dětství díky nemocem na vyčerpávajících cestách s otcem Leopoldem, návštěvám významných center a poměrům v nich… Ta jeho hudba s těmi mollovými vpády je ze života, tu obdivuji a vždycky rád poslouchám. A je psaná s úžasnou fantazií.

Znovu se vrátím k Schubertovi. V jeho pozůstalosti je možné najít skicu k symfonii, kterou sice nestihl dopsat, ale autograf je v rozpětí všech čtyř vět, a to v čistém jednohlase: jediný, rychlou rukou psaný řádek odskakuje po stranách podle toho, který nástroj vede linii. Geniálně prostý způsob myšlení, překlenující minulé k budoucímu. Jeho pozdní dílo, ze kterého tuto jedinou fascinující linii stále slyším (Fantasie C dur pro housle a klavír, poslední Klavírní sonáta B dur, Klavírní trio B dur) a pozdní dílo Mozartovo, ve kterém zas obdivuji nedostižnou techniku modulace do vzdálených tónin, obdivuji asi nejvíc a poslouchám nejčastěji. Asi tedy pozdní díla těch velkých jmen. Těch, kteří do toho dali celý život. Je to pravdivé.

Z celkového pohledu tedy poslouchám pozdní díla skladatelů novověku. Novověké myšlení typické individualismem, směřuje k výraznému zakončení celoživotního díla. Mistři středověku měli na mysli slávu Boží a na osobní věci, na podepisování partitur, osobní význam a vývoj rezignovali. To je diagnóza, to neznamená, že by to pozdější bylo špatně – doba to přinesla, a to v geniálních projevech. Tak tedy: Šestou knihu madrigalů od Gesualda; Bachovo Umění fugy; Beethovenovy dvě poslední klavírní sonáty; a kromě už zmíněného Schuberta také pozdního Dvořáka: Holoubka a Polednici. Obdivuji i naznačený pozdější vývoj v posledních dvou skladbách Stravinského: ve Dvou písních podle Hugo Wolfa, bajku Sova a kočička. Tak tyto jsou moje oblíbené.

Jsou skladatelé, kteří „myslí“ v hudebním materiálu bez zvláštních konotací a asociací k dalším kontextům, třeba dalším uměleckým druhům nebo obecněji  estetice, filosofii, matematice, psychologii a skladatelé, kteří o hudbě uvažují i v obecné rovině, mají výtvarné, nebo literární asociace. Na začátku jejich komponování je často mimohudební  impuls obecnějšího charakteru. Jak jste na tom vy? Názvy, nebo podtituly vašich skladeb vypovídají spíš pro to druhé…
Uvažujme spolu: poslední dopsaná jsou Tři malá liturgická unisona pro lesní roh a cimbál. Mají přesně vymezené určení, což limituje formu k určité redukci – ke zkáznění v harmonicko-melodické složce, v metrorytmu, v barevnosti, ve stavbě formy samotné, ve výraze. Teď mám rozepsanou orchestrální partituru s titulem Canto (Zpěv). Měla by tam být zvýrazněna melodická linie, orchestr je bez bicích nástrojů – taková barevná redukce by mohla horizontálu zvýraznit, i když je to s rizikem, například tím úplně zmizí dlouhý dozvuk hlubokých tónů při použití klavíru. Violový Koncert-Unisono pro Milana Paľu směřuje ke komornímu obsazení a k radikálnímu zjednodušení. Co to tedy vlastně všechno je? Každá z těchto skladeb má určité nasměrování, první a třetí mohou směřovat od sebe (liturgie jako vyšší celek a proti tomu koncert jako reprezentant novověkého individualismu, i když směřující k „zápasu“ o jednotu). Nemají ale programní prvek, jen směr cesty. Protože dávám přednost dynamické formě, může si tam někdo najít i svůj vlastní„příběh“, vlastní obsah…

Dovnitř skladeb se snažím přinést určitý řád, určitý pevnější tvar do formové stavby, do tektoniky. Číselnou symboliku v podobě rytmického členění na sedm, na tři; nebo stavbu frází po sedmi taktech a podobně. Nemusí to být zřetelně slyšet, ale jde o vnitřní řád namísto bezbřehé volnosti. Spojitost k architektuře, k výtvarnému umění a k číselné symbolice v nich. A opět bez přesnějšího programního obsahu.

A prvotní impuls? Někdy přijde z obsahu, někdy z formy, jindy z nečekané náhody, která třeba ani nemá s hudbou nic společného. Dá se ale najít i v Kráse hudby starých mistrů… U mne je to asi pokaždé jinak.

Jak se vám komponuje a učí za současné situace? Co je na tom dobrého a co je spíš komplikací?
Jsou to pro nás úplně nové zkušenosti a nové světy. To „uzamčení“ přináší kromě řady problémů i velkou soustředěnost, zaměření na to, co se dříve zdálo vedlejší. Nejen v mezilidských vztazích, ale i v práci spojené s našim zaměstnáním (učením) a v naší vlastní práci, ve skládání. To poslední u mne osobně znamená konečně realizovat zaměření na liturgickou hudbu se všemi úvahami za poslední léta. Pokusit se o výraznou redukci v komplexnosti unisonové technice, a to co nejdřív – už ve zmíněném koncertu pro Milana a v rozpracovaných komorních Pašijích podle sv. Matouše.

Můj čas k učení se v této době naplňuje a v červnu ukončím úvazek na konzervatoři, a to až na jednu malou výjimku v hlavním oboru. Elektronické výuce dávám důchodcovský rozměr, ale pokouším se připravit ještě tři ročníky maturantů k letošním zkouškám a s analýzami na dálku to není jednoduché. Ale snažím se jim také vysvětlovat, aby si vážili zvláštní usebranosti času, který nám tato doba přináší, a to k poslechům, k důkladnému proniknutí do hlavního oboru, ke čtení o hudbě. Teprve v této době – na stáří – jsem zjistil, jak nezastupitelný je osobní kontakt se studenty.

Ve výuce skladby je pro mne velká komplikace to, že některé věci, které v poslední době považuji za stále důležitější, už stihnu jen zmínit, naznačit. Třeba to, jak nenahraditelné je, aby skladatelé studovali díla starých mistrů  opisováním. Aby prošli každý tón, každou frázi, porovnávali původní tvary (ty Bachovy), a to, jak by postupovali sami. Aby dospěli k variantám a k vypracování podobných koncepcí. Aspoň se mi povedlo to, že jsme psali některé rukopisy u vznikajících skladeb, ale to je málo. Počítače přinášejí nejen velké sebeodcizení, ale také nám mizí po tisíciletí osvědčená praxe: musel jsem si v 70. letech na konzervatoři opisovat nejen staré mistry, ale i Weberna, Milhauda, Martinů… a nic z toho se mi neztratilo. Zanechat to jen jako doporučení je málo, je nutné tím projít a bohužel jsem tomu dříve přikládal menší význam.

5 2 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments