Pavel Zemek-Novák: Svět je neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce

Pavel Zemek Novák (zdroj Konzervatoř Brno) Posluchač, který má zájem o současnou českou hudbu si může najít va&scaron;e skvěle formulované promluvy, které se týkají zvlá&scaron;tností va&scaron;í hudby, její estetiky (například na Fóru N21), nicméně Opera PLUS má poměrně &scaron;irokou obec čtenářů a řekněme, že někteří z nich od vás je&scaron;tě nic nesly&scaron;eli. Mohl byste nějak přiblížit, čím je va&scaron;e hudba specifická? Jaké své skladby byste jim doporučil k poslechu a proč?Na to není snadná odpověď. Ta otázka se totiž dotýká toho, co to ta na&scaron;e práce je a jak ji sami hodnotíme. Co se nám podařilo, ale také co jsme nedotáhli, i když to tak nevypadá. Sami o tom totiž dobře víme. Sám za sebe - čím je ta moje hudba specifická: Nechtěl jsem přejímat podstatu věci od jiných a hledal jsem si vlastní cestu v jednohlase. Když si někdo v&scaron;imne, že jsem bloudil po své vlastní pě&scaron;ině, tak to bude úplně stačit. Sly&scaron;el jsem, že když na&scaron;e práce – v tomto případě na&scaron;e hudba – zaujme jediného člověka, mělo to smysl. Je to skromné, je to pravdivé. Třeba jen ta snaha o vlastní cestu může někoho zaujmout. A jaké moje skladby doporučit? To je je&scaron;tě složitěj&scaron;í. Představím si malé, ale věrné publikum, které přichází na soudobou hudbu. Představím si poučené operní nebo filharmonické publikum velkých kulturních center. To v&scaron;echno jde. Ale co třeba taky vězni na Mírově, kteří mohou mít pu&scaron;těné rádio (nebo mě tam může někdo pozvat?), taky lidi bez domova někde u Svitavy. Nebo někdo, komu je opravdu těžko na Žlutém kopci… a to v&scaron;e už ten výběr hodně komplikuje. Měl bych najít něco, co může být aspoň trochu společného pro v&scaron;echny, i když třeba skrytého. Asi bych jim přehrál Světlo svíce pro sólovou kytaru, to je o naději. A Stabat Mater pro sólovou harfu a Sedm Slov Kristových na kříži pro smí&scaron;ený sbor o tom, že i když je nám nejhůř, tak nejsme sami. A místo něčeho vět&scaron;ího třeba jen kratinké Beránky.Nejsou skoro sly&scaron;et, ale jsou na obloze. Ze samovazby nebo z intenzivní pomoci na to nebe nemusí být vidět. Vnímáte jako přirozený &bdquo;objektivní“ základ strukturace hudby alikvotní řadu a z hlediska tektoniky řekněme &bdquo;melos“, frázování dechu, kroku, zkrátka nějaké ty antropologické základy, které umožňují, aby nás hudba harmonizovala a přirozeně jsme ji chápali i bez hudebního vzdělání a vysvětlování?Pro mne je ten ná&scaron; okolní i vnitřní svět neustálým a fascinujícím seznamováním bez konce. A vněj&scaron;í svět je tou alikvotní řadou doslova prostoupen, i když v nejrůzněj&scaron;ích podobách. Mám z okna asi dva kilometry vzdálené vlakové nádraží v Židenicích. Vlaky tam často dobržďují ve velkém intervalu dolů s neuvěřitelnou barevností a v ostrém časovém fragmentu. Naproti přes blok mám husovický kostel s nádhernými zvony, které mi zní přímo do okna, a které se po celé čtvrti rozléhají s dlouhým lomeným dozvukem. Jeden z těch zvonů se rozezní jen třikrát do roka, jiný se hlásí každou čtvrthodinu… Motory jsou vždy namíchané v dur, ty letecké vydají za celý orchestr. Budík tiká ve velké tercii, v podobném rozsahu vrní žárovka, výraznou invenci mají i vrzající dveře… Je to podivuhodný svět, který nás provází a prostupuje. Je to v&scaron;echno rozeznívání alikvotních řad na různých materiálech a skoro neexistuje zvuk, který by neměl tónovou vý&scaron;ku a nedal se zazpívat. Vždyť i ty &scaron;umy jsou často namíchané. To v&scaron;e má různou intenzitu a barevnost, svou vlastní časovost... Definice struktury je složení částí. Tak třeba melodická linie je ve zpěvu a u dechových nástrojů dechem či způsobem dýchání limitovaná a jde o výrazné prostoupení du&scaron;evní a tělesné námahy; vypětí ve vysokých hlasových a nástrojových polohách jde často na hranice možností. K tomu navíc tónová vý&scaron;ka je daná, ale &bdquo;život nám přiná&scaron;í rytmus,“ jak říká Janáček. Metrorytmus nám melodickou linii oživuje, naplňuje. Například rakouský skladatel Alban Berg vkládá do tvarování melodické linie i znak lidského dechu, a to v podobě krat&scaron;ích melodických oblouků. Hledá přirozený projev, přirozené tvary. A ta alikvotní řada je v hudbě ten nejzákladněj&scaron;í moment, ten, který nás doslova obklopuje a který je společný ve&scaron;keré hudbě. Vždyť my ani nemluvíme, každý z nás svým osobitým způsobem zpívá, i když podobně řeči. A při bliž&scaron;ím zkoumání jde o projev blízký některým dechovým nástrojům. O pile raději nechci mluvit... (smích) Člověk je takový malý vesmír a rychlost zmíněného dýchání, rychlost srdeční frekvence, chůze a dal&scaron;í, náleží do na&scaron;eho jedinečného mnohovrstevnatého časového &bdquo;orloje“, ve kterém žijeme a podle kterého vnímáme také hudbu a zejména její časový průběh. To nás zajímalo od nepaměti - třeba už u Aristotela jsou o tom velmi přesné a originální úvahy, třeba o délce znějícího akordu. A jak s tím v&scaron;ím pracovat dnes? Věřím v možnost pokračování v tom, co se osvědčilo jako přirozené: nástrojová melodická linie (respektive mélos - tedy součet v&scaron;ech tónů melodické linie), vytvořená na způsob linie vokální. Metrorytmus se základem kolem vteřiny (48 – 72 úderů za minutu, tedy tempo blízko přirozené srdeční frekvenci), tak aby nepůsobil neurózu. Člověk sám v sobě zápasí o přirozené chování a my&scaron;lení, směřuje k dobru, ke kráse, harmonii. Předat vypracovanou partituru co nejčist&scaron;í, je pro skladatele úkol napořád; pokračovat třeba v rozvíjení toho, aby se nástroje rozeznívaly v jednohlase, aby se v prostoru navzájem &bdquo;nepotlačovaly“. Věřím, že taková snaha je srozumitelná i bez (odborného) vzdělání. Dá se hudbě takzvaně &bdquo;rozumět“, jak o tom někteří muzikologové pí&scaron;ou (například kdysi u nás populární Zofia Lissa), nebo je to i o &bdquo;tajemství“, o kterém zase psal třeba John Cage?Hudba je vnímána velmi individuálně a celý život se setkávám s diametrálně odli&scaron;nými názory na to stejné. Někdo chválí a zase druhý řekne, že se to nedá poslouchat. Díky své nehmotné podstatě je hudba prchavý zázrak, který není možné popsat, a také názory na její působnost jsou zcela osobní. Zážitek z hudby a její prožívání, její nezastupitelnost a podobně, směřují do psychologie, sociologie či antropologie. Stravinskij v Hovorech s Robertem Craftem jednoznačně formuluje, že hudba je absolutní a není schopna cokoliv sdělit. Na protilehlé straně je tradice německých univerzit 19. století, programní hudba a znakové teorie. Vidím sám na sobě, že se mi ve stáří opět mění názor na stejné věci, opět je vnímám jinak. Stále více obdivuji například Franze Schuberta, a to nejen jako hudebníka a skladatele, ale také jako člověka, který jako vůbec první z velkých evropských jmen žil v ústraní, bez &bdquo;velkých“ mecená&scaron;ů a ochránců a z jeho hudby na mne ta jeho svobodymilovnost stále více promlouvá. Až když mě konzervatoř a hodiny rozborů donutily podrobně se zabývat Schubertovými pozdními fantaziemi, otevřel se přede mnou úplně nový svět. Na&scaron;el jsem v nich pevné formy, klasický řád ztvárněný s nevídanou fantasií, a to v&scaron;e včetně nového obsahu. Mám teď úplně jiný názor na to, s čím jsem se celý život dřív setkával, co jsem dříve poslouchal. Schubert sám mlčí, nic se nepokou&scaron;í vysvětlovat nebo obhajovat, mlčí Mozart, Haydn, Bach; Beethoven se zmiňuje v korespondenci. Život je opravdu krátký a ti chlapi to věděli… Co mi dříve unikalo, objevilo se mi úplně jinak. Sám na sobě vidím, jak křehké je hudbě &bdquo;rozumět“, jednoznačně ji přiblížit. Ale když ji budeme věrně vyhledávat, sama nám vydá své &bdquo;tajemství“. Jaký máte názor na pohled, že hudba nás může i velmi rozladit na emoční i fyziologické úrovni, například množstvím disonancí, kumulací kontrastů nebo chaotičností? Že má zkrátka skladatel odpovědnost, protože hudba má mocný bezprostřední vliv?Jednoznačně ano. Odpovědnost skladatele je tak velká, že může na něho samotného působit i svazujícím pocitem. Například už ve starověku varuje Platon před spojováním výrazného rytmu a negativních textů. Byl svědkem války a jistě viděl i to, jak je možné hudbu zneužívat a ovlivňovat jejím prostřednictvím my&scaron;lení, a to zejména u mladé generace. Asi 30 let zpátky jsem se musel v souvislosti s učením na &scaron;kole důkladněji zabývat hudebním časem, různými oblastmi metrorytmu a jeho působností. Pokusím se rozvézt to, co jsem už zmínil: na&scaron;e přirozená srdeční frekvence je asi 48 – 80 tepů za minutu. Co je pod tím a nad tím, je dobré lékařsky sledovat. Jestliže je rychlost metronomu, tedy tempo, pod nebo nad, přirozeně si to pro sebe dělíme nebo násobíme (extrémně pomalé tempo 30 si začnu dělit na 60 a naopak rychlé tempo 100 spojovat na 50 apod., v&scaron;e podle srdeční frekvence). To nese tu skutečnost, že když použiji metronom kolem hraničních 80 a zvýrazním metrorytmus tak, aby jej bylo nutné pozorně sledovat, může začít poslech neurotizovat. Jestliže takové tempo (takový metronom) je&scaron;tě zrychlím než přejde posluchač na přirozené uzpůsobení času ze 100 na 50, může to mít velmi výrazný účin. A to i negativní, zejména pak ve spojení s negativním textem. A mně samotnému, když hudba nesedne, to způsobuje až fyzické trápení. Podobná je působnost disonance. V renesanci a v následujících obdobích mělo její použití velmi přísná pravidla. Disonance byla precizně limitovaná a hlavní význam měla konsonance, kterou disonance zvýrazňovala. Teprve 20. století tuto tradici uvolnilo. Kumulací disonance se ale vytratila její výraznost a síla, a začaly se objevovat protiklady, které zase preferovaly konsonanci. Například použitím unisonové techniky v celku skladby disonance zcela zmizí, je možné to znásobit i odstraněním disonance z linie, z horizontály: v melodické linii (v horizontále) se objevují jen konsonantní intervaly 1, 3, 4, 5, 6, 8; ve vertikále jen 1, 8, 15… Znásobí to nárok na výraznou časovost a jsem tam, kde jsem začal: u vyvážení použitých prvků, aby celek přinesl jednotu, výraznost, pestrost. Tak to by byl ideální stav… Co se týká kontrastu - záleží na práci s ním. Spojené protiklady mohou mít i blízký vztah: ve velmi slabé dynamice nebo v blízkém metrorytmu mohou téměř splynout. Paul Cézanne to velmi precizně formuloval ve své korespondenci více jak před sto lety: &bdquo;Kontrast není jen černá a bílá, ale vztah mezi nimi“. Kdysi jsme pořádali setkání Mezinárodní hudební rady v Brně...

Mohlo by vás zajímat