Pavla Rožníčková: Cirkus TeTy slaví 10 let!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nabízí se zeptat, zda máte preventivní opatření proti rutině…
Salvi Salvatore ze souboru Décalage říká: „Pokud si nahoře začnu být moc jistý, tak slezu dolů a nafackuji si.“ Zní to vtipně, ale má pravdu. Udržujeme si vědomí, že nahoře máme nad sebou kontrolu. Jenže my ji pak vypínáme při sundávání a balení materiálu. Kontrola sama pak začíná být rutinou, musí tam být, musíme to pořád zvědomovat, a to nejen, když hrajeme. Naštěstí se moc úrazů zatím nestalo, ale když už, tak za nimi stála únava, nepozornost, rutinní záležitosti.

TeTy v zápletu si k desetiletému výročí „upletly“ Voyerky, které jsou jiné než vše předchozí, a to co do počtu účinkujících, zkoušení i propletení generací. Jaký impuls stál za vznikem představení Voyerky?
Prvotní myšlenkou, spouštěcím nápadem udělat představení o tolika lidech a na takové téma bylo, že v poměrně krátké době nás strašně moc v naší komunitě otěhotnělo. Začalo se řešit, jak dál trénovat, jak řešit mateřství a tvorbu. Jako druhou věc si pamatuji, že jsem se ptala mateřsky zkušenější kolegyně, jak mám něco řešit po porodu při tréninku, a na úplně totéž se mě zanedlouho zeptala jiná, ještě bezdětná akrobatka. A najednou mi to přišlo jako proces předávání zkušeností, a zároveň jsem si uvědomila, jak jsou ty informace nepřenosné, jak prostě předat nejdou. Můžeme se o tom bavit, sdílet, ale univerzum zde neexistuje. Je to prostě jiná nová zkušenost. Jak jsme to společně probíraly, došly jsme k závěru, že o tom chceme mluvit víc. Zajímal nás i pohled „nematek“, některé jsme oslovily a vznikla banda holek – matek a nematek, inscenační tým. Voyerky se připravovaly dva roky a začaly u těchto osobních impulsů, hledaly jsme možnost přivést realitu na jeviště a vnést co nejširší pohled na toto téma, proto se také zkoušelo přes tři různé pohybové laboratoře, se třemi různými choreografkami (Markéta Vacovská, Cécile da Costa, Eliška Brtnická), a až poté s režisérkou Martinou Hajdyla Lacovou. Chtěly jsme uchopit silné téma, které s námi se všemi rezonovalo.

Cirkus TeTy – Voyerky (foto Tristan Ben Mahjoub, 2021)

Jak se proměňuje dětská účast v představení Voyerky s navyšujícím se počtem repríz? Zatím těžíte a pracujete s jejich spontaneitou, s naprosto nepředvídatelnými reakcemi.
O tom jsme mluvily už v době počátečního zkoušení, pracujeme s opravdu malými dětmi (nejstarší je 5 let). Nechtěly jsme, aby byly na zkouškách často, aby si nezvykly, aby to pro ně nebylo obyčejné, nudné. Ale už je viditelný posun od toho, kdy běžely k nám-matkám, k tomu, že je to na jevišti fajn a mohou si dělat, co chtějí, a nyní nás už tolik nepotřebují, je to už jejich prostor. Samozřejmě každé dítě se chová trochu jinak, ale už jsou tam „doma“. Co vidíme za úskalí, je zvyk, může to pro ně přestat být atraktivní. Víme, že je to živá záležitost a že se bude proměňovat, že děti budou růst. Máme „v záloze“ i jedno pětiměsíční, a třeba přibydou další, uvidíme, pořád máme možnosti, jak udržet jejich zájem. Růžové míčky jsou zatím skvělou motivací. A také se třeba stane, že je to omrzí a my to za dva tři roky hrát přestaneme a vyčkáme, až oni jako teenageři budou vpouštět na jeviště nás. Možností je mnoho, zatím s nimi šetříme.

Jak vidíš Cirkus TeTy za 10 let?
Pravděpodobně budeme personálně prostupnější, i když za dva roky bychom si chtěly s Katkou vytvořit představení zas jen pro nás dvě. Od tak velkého projektu, jakým jsou Voyerky, si dáme pauzu. Přeskočím ještě dál, projekt, který bych opravdu moc ráda zrealizovala za cca 30 let, je „geront-cirkus“, protože mě naprosto fascinují výrazy starých lidí, v nichž čteš jejich prožitý život. Nejen na jevišti mě to strašně baví a zajímá mě, jak se jejich život propsal do nich samotných, do výrazu, pohybu. Za 10 let určitě nechceme končit, i když víme, že nebudeme metat salta v deseti metrech, s blížící se čtyřicítkou již určité signály od těla máme. Ale cirkus je otevřený a je důležité nebrat věk jako hendikep, ale využít jej, hledat jiné cesty.

Cirkus TeTy – Voyerky (foto Tristan Ben Mahjoub, 2021)

Co ti přinesl cirkus do života?
Rozhodně mi to přineslo nastavení života, který není pracovně od pondělí do pátku, a výrazně si to uvědomuji s dcerou, protože to na ni samozřejmě přenáším. Ale nemyslím si, že bych žila nějak výrazně alternativně, že by tato forma cirkusu byla hodně odlišná od jiných forem uměleckého života. Vytvořilo mi to komunitu přátel. Postupně jsem zjistila, že s lidmi, s nimiž se vídám nejvíc, jsou cirkusáci a že jde o vztahy až rodinného typu, že vznikly těsné silné vazby.

Přinesl mi také velké výzvy. Například nemám ráda výšky, docela dost se bojím, což je pro závěsku trochu problém… Někdy to překonávám silou, někdy zvykem. Hledám si různé cesty, jak si věci osvojit. Když nám poprvé přivezli cloudy, sedla jsem si na dvě hodiny nahoru, povídala si s Katkou, která byla dole, až jsem se uklidnila a zvykla si. Tento princip si pak nesu i do běžného a osobního života. Do něj mi cirkus vnáší další výhody. Mohu se spolehnout na svoje tělo a vím, kde mám svůj limit. Například, když se narodila Sára, tak jsem neměla problém vzít kočár a dostat se s ním po točitých schodech do druhého patra. A zlepšil se mi postřeh, chytám věci v letu, čímž nemám doma tolik rozbitých věcí. Takže cirkus je i dost praktická záležitost (smích).

A co důvěra?
Otázka důvěry v cirkusu je zcela zásadní. Souvisí s jištěním sebe a druhých, s bezpečným úchopem, to, jak chytnu partnera, nebo jak zavěsím to, na čem pak visíme, že nikoho ani sebe nezraním… a myslím si, že tato důvěra se pak přenáší dál do všech vztahů. O to víc je pak ale zraňující, když se objeví konflikt.

Máš někdy chuť se jen tak někam vyšplhat?
To ani ne, i když byly momenty, kdy jsem to prostě udělala. Například když jsem byla na Sumatře v džungli, kde rostou velké, tlusté a dlouhé liány. A na nich se houpal místní klučina. Neodolala jsem a zhoupla se taky. Byl to nádherný pocit, jako když vstoupíš do velkého jezera a máš obrovskou volnost, letíš dlouho, rozkmit je obrovský. Jen na mě pak vystartoval makak, kterému jsem asi vlezla na území… Ale nemám to tak, že bych potřebovala cestou na nákup vylézt na každou lampu na ulici.

Cirkus TeTy – Hrdinky (foto archiv TeTy, 2017)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments