Pro Pavla Šmoka byla největší Múzou. Thálie pro Marcelu Martiníkovou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pamatuji se, jak jste se s Ivanem stěhovali na mlýn v Únětickém údolí. Bylo v tom v osmdesátých letech něco mysteriózního… I po představení v divadle jste odjížděli do Únětického údolí.

Myslím, že to byla osudová náhoda. Měli jsme tam skrze určité vztahy známého, majitele mlýna.

Byla to asi nejen romantická schůzka s přírodou. Bylo to vaše souznění s principem bytí, vaší, tvé existence, který z tebe tak vyvěrá. V každém životním úhlu.

Měli jsme k dispozici zahrádku, potok, rybník… Seděla jsem třeba na visuté bezince nad rybníkem jako „vodník“, chytala jsem ryby a slyšela mluvit nad sebou nádhernou oblohu. Bohužel se nám to nepodařilo udržet. Nemohla jsem si představit, že půjdu bydlet do města, do centra Prahy. Tak se vracím ke svým kořenům na Opavsko. Jsem šťastná, když si mohu znovu promlouvat s kytičkami, se zemí a hledám vnitřní svobodu a harmonii.

Děkuji za rozhovor.

 

VIZITKA:
Marcela Martiníková se narodila 31. října 1940 v Opavě. S baletním výcvikem začala jako dvanáctiletá ve škole Borise Slováka při divadle v Opavě. Na doporučení svého učitele odešla v roce 1954 studovat na taneční oddělení Konzervatoře Praha, kde ji učila Marie Tymichová a Olga Iljina. Po absolutoriu v roce 1958 byla do roku 1964 angažována v baletu Státního divadla Ostrava. Dobré fyzické dispozice a vyspělá technika jí záhy umožnily interpretovat velké role v choreografiích Emericha Gabzdyla, například Kateřinu v Prokofjevově Kamenném kvítku (1958), Mášenku v Čajkovského Louskáčkovi (1959), Claricu v Burghauserově Sluhovi dvou pánů (1959), Felicianu v Kupkově Florelle (1960), Desdemonu v Hanušově Othellovi (1963).

Obrat v její taneční dráze způsobilo setkání s Pavlem Šmokem, který byl v roce 1961 angažován ve Státním divadle Ostrava jako druhý choreograf. Mladý umělec, hledající vlastní, netradiční umělecký výraz, nalezl v Marcele Martiníkové přizpůsobivou spolupracovnici a interpretku stěžejních rolí svých choreografických výtvorů, například Candelas v de Fallově Čarodějné lásce (1963) a Svědomí v Bukového Hirošimě (1964). K plnému rozvinutí její umělecké osobnosti došlo během angažmá v Baletu Praha (1964–1970), kam následovala Pavla Šmoka hned po založení tohoto experimentálního souboru. V hlavních rolích jeho repertoáru, v Bartókově Podivuhodném mandarinovi (1964), ve Freskách Bohuslava Martinů (1965), Mingusově Sněti (1966) a dalších titulech, se vypracovala v dokonalou tanečnici, jejíž výkony byly vysoce hodnoceny i na zahraničním turné souboru. Jejím interpretačním vrcholem se stala čtyřrole Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů důvěrných (1969).

Po zániku Baletu Praha v roce 1970 tančila dvě sezony opět pod Šmokovým vedením v Basileji. V letech 1972–1988 byla sólistkou Baletu Národního divadla. Za rok 2016 získala Cenu Thálie za celoživotní taneční mistrovství.

(zdroj: archiv.narodni-divadlo.cz)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat