Peer Gynt a Carmen – vynikající premiéra tanečního divadla v Ústí nad Labem

  1. 1
  2. 2
Po dlouhé době jsem byl na české scéně svědkem plnohodnotného tanečního divadla. Je to díky skvělé choreografce, libretistce a režisérce Marice Hanušové-Blahoutové, která se sólisty ústeckého baletu skvěle inscenovala dvě baletní suity. V první části večera uvedla Peer Gynta na hudbu Edvarda Griega.
Edvard Grieg: Peer Gynt – Severočeské divadlo 2017 (zdroj SD / Marek Russ)

V programu autorka o svém projektu říká: „Příběh Peer Gynta nás zavede do snové norské krajiny, kde hlavní hrdina prožívá svůj neutěšený život, plný lásky, zrady, bolesti, ztrát a útěků. Choreografie sleduje děj dramatické básně norského spisovatele Henrika Ibsena, stejně jako se jí nechal inspirovat skladatel Edvard Grieg, a to na zadání samotného spisovatele. Existuje rozkol mezi drsnou literární předlohou, popisující Gynta jako egoistu, prospěcháře, muže ‚kam vítr, tam plášť‘, a romantickou Griegovou hudbou. Ibsen připouštěl, že tato hudba učinila těžké a náročné drama veřejnosti mnohem přístupnější. Dnes je Griegův Peer Gynt ve světě známější než literární předloha. A jelikož je tanec veden spíše hudbou než slovem, choreografie se oddává romantickým tónům. Nepotřebujete znát děj. Nechte se unášet překrásnou hudbou, romantická atmosféra vás ponese a děj příběhu se vám z tance vyjeví sám.“

Musím jen dodat, že s touto smysluplnou formulací obsahu díla naprosto souhlasím. Je zajímavé, že je to právě dějová volnost a nekonkrétnost, která každému divákovi přináší vlastní uchopení viděného. Osobně jsem z tanečně-výrazového projevu Peer Gynta byl také svědkem ibsenovsky drsnějších reakcí. Tím chci jen říci, že jsem naprosto přesvědčen, že choreografka dokonale prostudovala nejen romantickou Griegovu hudbu, ale také čerpala, stejně jako skladatel, z Ibsena.

Je velmi náročné, abych po zhlédnutí premiéry popsal a hodnotil každý detail tak choreograficky a obsahově náročného projektu. Proto si dovolím jen nastínit základní reakce, které jsem si stačil do poznámkového bloku zapsat.

Hned v úvodu mne zaujalo scénické řešení a dramatické nasvícení výtvarníka Josefa Jelínka. Mystická norská ponurá krajina, navozující tajuplnou atmosféru příběhu. Není dnes samozřejmou součástí tanečních představení, aby byl scénograf a kostýmní výtvarník také plnohodnotným tvůrcem a spolupracovníkem choreografa při realizaci projektů tanečního divadla. I z tohoto aspektu je tato premiéra výjimečná. Je zřejmé, že choreografická vize Mariky Hanušové byla úzce spjata s výtvarným pojetím inscenace a režijně-scénická koncepce vznikala v harmonické koordinaci.

Nyní k samotné choreografii. Základní charakteristikou je perfektní muzikálnost, technická náročnost, nápaditost a neustálá proměnlivost scénických situací. Navíc je vše podřízeno smysluplnosti a obsahově motivovanému výrazu skvělých protagonistů.

Róbert Király vytvořil tanečně i výrazově náročnou hlavní roli. Jeho projev měl výbušnost, temperament i něhu. Jeho Peer Gynt měl rád ženy, které uměl získat, milovat, ale také opustit. Osudový vztah měl k Solveig, kterou s něžností a senzibilitou na premiéře interpretovala Annamaria Voltolini. Příběh začíná i končí tímto milostným vztahem. Velmi sugestivní postavou inscenace je role Knoflíkáře – symbolu smrti, kterou nezapomenutelným způsobem ztělesňoval Vladimír Gončarov. Jakmile se tiše, nečekaně jeho silueta objevila, bylo jasné, že někdo z přítomných na scéně v blízké době ukončí život. V tomto smyslu na mne velmi silně zapůsobilo kvarteto – Gynt, Solveig, matka Åse (Elena Mazanova) a Smrt. Jednalo se o choreografickou obsahovou kompozici, na jejímž konci Smrt polibkem Åse zvítězí a odnáší svou oběť z jeviště. Obdobně silný moment je, když v závěru leží vyčerpaný Peer Gynt pod stolem. V pozadí se objeví Smrt. Vrací se Solveig, která přišla o zrak. Poslední duet osudových milenců, který je ukončen smrtí Peer Gynta v náručí své Solveig.

Je skutečně těžké hodnotit skvělé představení, které je plné dynamických proměn, objevných choreografických kompozic, náročné partneřiny, technicky vytříbených tanců sboru. A to vše je podřízeno hudbě, režijní koncepci a obsahovému vyznění tanečního divadla. Ještě by bylo nespravedlivé se nezmínit o nápadité scéně trollů ve výborné interpretaci Pavla Enekeše a Elišky Černohlávkové, sympatickém výkonu Zuzany Novoborské v roli Anitry a technicky zdatném páru nevěsty a ženicha Olivie Lenssens a Salvatora Sasot Sellarta.

Ve druhé části večera jsem zhlédl premiéru baletní suity Carmen Georgese Bizeta v úpravě Rodiona Ščedrina. Jedná se o velmi známou úpravu slavného operního díla, kterou v premiéře ve Velkém divadle v Moskvě roce 1967 pro svou ženu Maju Pliseckou hudební skladatel vytvořil. Choreografka Marika Hanušová se ke své scénické koncepci opět postavila naprosto svědomitě a po prostudování veškerých dostupných zdrojů vytvořila originální verzi díla.

V programu říká: „S Carmen se ocitneme v aréně Sevilly, kde láska, svůdnost a žárlivost dožene hlavního hrdinu k vraždě. Jde o světoznámý příběh podle novely francouzského spisovatele Prospera Mériméeho, který geniálně hudebně ztvárnil Georges Bizet. Podle jeho předlohy upravil suitu pro balet Rodion Ščedrin. Choreografie převypráví děj, který José líčí spisovateli ve vězeňské cele před popravou. Taneční vyjádření vychází z hlubokých prožitků Josého a Carmen, hledá pohyb vycházející ze srdce, sleduje vývoj vztahu a souzní s dějem v hudbě. Každý muž najde v sobě kousek Josého či Escamilia. Každá žena má v sobě skrytou Carmen. Je čas prožít jejich příběh společně.“

Je zajímavé, že tato originální jevištní koncepce tanečního divadla vychází především z literárního díla francouzského archeologa a spisovatele Prospera Mériméeho. Představení začíná a končí ve vězeňské cele, kde José svůj příběh vypráví spisovateli. Na rozdíl od operní verze chybí Josého milá Micaëla, zato se v dramatu objeví a výrazně do děje zasahuje manžel Carmen a svůj prostor dostává i Věštkyně, která předjímá osud Josému. Velmi si cením cílevědomé snahy choreografky získat o tématu, které inscenuje, co nejvíce informací. Měla by to být naprosto přirozená součást přípravy inscenátora, ale mám pocit, že je Marika Hanušová světlou výjimkou.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - E. Grieg: Peer Gynt, G. Bizet/R. Ščedrin: Carmen (Ústí nad Labem 2017)

[Celkem: 12    Průměr: 3.8/5]

Související články


Napsat komentář