Perfektně zvládnout všechny technické předpoklady a pak…

  1. 1
  2. 2

Slavní pianisté z počátku století. O jejich reprodukčním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (133)

„Musím s lítostí říct, že Teresa Carreño na mě z tohoto snímku nedělá žádný valný dojem. Technicky to prostě není zvládnutý výkon. A připadalo by mně hrozně nespravedlivé vůči kvantu dnešních mladých, znamenitých pianistů, kteří své řemeslo ovládají, abychom z problematické a zbytečné úcty nebo piety k velkému jménu říkali, že to je dobré hraní, když to dobré není.“ Jeden z typických výroků klavíristy Ivana Moravce v rozhlasovém pořadu z roku 1965, ve kterém s Ivanem Medkem poslouchali a hodnotili nahrávky z počátku 20. století – nahrávky, pod nimiž byli podepsáni ve své době slavní klavíristé.

Oba pánové by jistě mohli být ke stařičkým nahrávkám shovívaví a brát je jako zvukové rarity, ale to pro ně nebyla cesta. Nechtěli nic, natož pak kvality hudební interpretace, které mohou promluvit anebo naopak nepromluvit i z desítek let starých snímků, malovat v jiných barvách než v těch pravých a pravdivých. Což neznamená, že se situaci klavíristů nesnažili porozumět. Mnozí z nich se potkali s mikrofonem poprvé na samém sklonku své dráhy. Tak o tom uvažoval Ivan Medek: „Přece jen je trošku rozdíl, když si pianista ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech tuto zkušenost osvojí a zvykne si už při studiu dovést výkon do takového stupně dokonalosti, že musí být sdělitelný jednomu člověku nebo tisíci lidem anebo třeba jen mechanismu toho mikrofonu se stejnou přesvědčivostí – a také se stejnou přesností – bez ohledu na to, v jaké se odehrává situaci.“

Ivan Moravec pak vysekl poklonu moderní době za to, že právě nahrávací technika umožnila hudebnímu umění značný technický vzestup. „To je výhoda i nevýhoda každého z nás, který má doma magnetofon – toho nepříjemného souseda na stole – a stále s ním pracuje. Ten totiž odkrývá veškeré nedostatky, které by člověk rád neslyšel. Ale co se dá dělat? Natočím si něco, co studuji, a pak si to pustím a poslouchám to jako výkon cizího člověka. Jsem zdrcen. A ta práce, to je vlastně série zdrcení nad vlastní nedokonalostí.“

Po ukázce Grünfeldova pojetí Straussových Hlasů jara pak zazněl jiný skladatelův slavný valčík – Na krásném modrém Dunaji – v úpravě Adolf Schulz-Evlera a v provedení Josefa Lhévinna.
***

IVAN MORAVEC:
Já jsem slyšel tuto desku, když mi bylo dvanáct let a přišel jsem jako malý kluk k profesoru Kurzovi. A ten si mě zatáhl do zadního pokoje, pustil mně tuto desku a říkal: „Takhle by ses měl naučit hrát.“ Já Josefa Lhévinna skutečně obdivuji, protože myslím, že je dneska moc málo pianistů, kteří by mohli tento nesmírně obtížný valčík zahrát s takovou lehkostí a vzletem.

IVAN MEDEK:
To, co je na tomhle snímku nejzajímavější, není jenom ta fantastická technická suverenita v oktávách a všechny tyto věci. Ale především vtip, s jakým ten člověk ustavičně nese myšlenku valčíku, rytmus valčíku i poezii valčíku. A to tak, že posluchač má dojem, že to hrají čtyři pianisté. Když jsem to poprvé slyšel, myslel jsem si, že je to skladba pro čtyři ruce.

IVAN MORAVEC:
Je to skutečně krásný doklad naprostého pianistického zvládnutí, které teprve dovolí pianistovi s fantazií – ta fantazie ovšem musí být – aby se skutečně projevil. Dokud má pianista starosti s prsty a s klaviaturou, nikdy nemůže tohoto stupně dosáhnout.

IVAN MEDEK:
A je zajímavé, že – já nevím, zda přímo Lhévinne – ovšem jeden náš pianista, o kterém jsi před chvilkou hovořil, to jest Vilém Kurz, tohle taky vždycky říkal. Že je nutno nejdříve perfektně zvládnout všechny technické předpoklady. Většina z těchto lidí byla přímými, ovšem většinou nepřímými odchovanci, žáky Teodora Leszetyckého. Pianisty, který byl vynikajícím pedagogem a který vlastně postavil základ určitému novému způsobu pianistického školení.

Teodor Leszetycki (foto archiv)

Ovšem jaký byl Leszetycki pianista, to už se dnes asi těžko dozvíme, přestože tady máme jeho záznam Chopinova Nokturna des moll op. 27. Je to záznam opět jako všechny z telefunkenské desky z roku 1905. To znamená z doby, kdy Leszetyckému bylo sedmdesát šest let. Ale snad bychom si ho přece jenom mohli poslechnout.

(hudební ukázka – k poslechu zde)

IVAN MORAVEC:
Je mi líto, mně se to nelíbí. A samozřejmě omluvou je, že Leszetyckému bylo šestasedmdesát let. Nemůžeme žádat na každém, aby měl takovou výdrž jako Arthur Rubinstein, kterého jsem slyšel hrát „in natura“ v New Yorku, když mu bylo sedmdesát osm let. A hrál ohromně a dokonale. Myslím, že kvalitu výkonu, který jsme právě slyšeli, těžko můžeme svrhnout jenom na Leszetyckého věk. Protože určité zvyky, například zásadně rozkládat tercie, které zpívají a které nesou melodii, nebo hrát zcela nevyrovnaně a s rytmickou zvůlí doprovod, který tvoří jedno ze základních úskalí tohoto Nokturna, tyto zvyky se nenarodí tím, že je člověku šestasedmdesát let. Ty se ukládají celý život. Prostě bych řekl, že Leszetycki musel mít i zamlada, tedy i v době, kdy byl v plné síle, celou řadu špatných zvyků. Ať mně promine jeho památka, ale musím to říct.

Myslím, že by bylo velmi dobře zahrát našim posluchačům výkon, který lze označit za vzorný. Je to výkon neznámé americké pianistky Ann Schein, která hraje totéž Chopinovo Nokturno.

IVAN MEDEK:
Výkon je ovšem natočený v nedávné době.

IVAN MORAVEC:
Ano. To je nedávná deska.

IVAN MEDEK:
Dobře. Čili nejmladší generace proti té nejstarší.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat