Performer Aleš Čermák: Doteky jsou léčivé, nebezpečné i nežádoucí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

V tanečním světě je kolem dotyků haló, protože my jako tanečníci pracujeme s dotekem výrazně, na různých úrovních, a teď se, kvůli „cancel culture”, intenzivněji otevírají otázky typu: máme se dotýkat studentů, nebo se jich dotýkat nemáme? Kde je ta hranice? Jaký dotyk bude už považovaný za nebezpečný?
Já jsem dost haptický, pro mě je úplně přirozené dotýkat se lidí. Nutí mě to o dotyku více přemýšlet, někdy až zbytečně moc. Dotek nás rozšiřuje a učí zodpovědnosti za druhého, ale také jde ruku v ruce s už zmiňovanou toxicitou.

Jak jste prve zmiňoval, vyhýbáte se pojmům a jazyku, což mi připomnělo, že pořád máme tanec v mysli zakotvený jako něco beze slov. Dnes se ale skoro v každém představení současného tance, na které přijdu, mluví. Jako by tanec nebyl už jen čistá forma, slovo se do něj vetřelo, a nějak je ho tam čím dál tím víc.
Mě hned napadl francouzský choreograf Jérôme Bel. Duet Pichet Klunchung a já, kde se slova a jazyk objevují na mnoha úrovních. Myslím, že záleží na konkrétních příkladech. V případě této věci, to třeba na škodu nebylo. Ale v některých případech může převážit nedůvěra k tělu, a s ní hledání konceptu, kterým tuhle nedůvěru přikryjete. Někdy se to povede, a někdy ne.

Chcete performancemi, které děláte, na něco upozorňovat? Nebo je to vyloženě vaše bádání, váš výzkum?
Vít Bohal v jednom článku napsal, že vytvářím intimní prostory. Jenže ono to vypadá, že jsem se dostal do bodu, kde jde o prostory natolik intimní, že tam nechci mít nikoho dalšího. Teď se mi, na první ze tří performancí v GAMU, kde byly kvůli pandemickým opatřením hodně specifické podmínky, stalo, že tam nesměl nikdo. Celá performance se pak přiblížila k představě ideálního intimního prostoru – prostoru, kde je, minimálně z mého pohledu, zdravé prostředí. K tomu je třeba dodat, že poslední práce vznikají převážně v kolektivu, který dobrovolně přijal všechny vstupní podmínky a celý tvar performance udržuje pohromadě, má to podobu kolektivní hry – a kdyby do ní vstoupil další člověk, diametrálně to promění celý tvar a dynamiku. Což je v pořádku, ale musí se s takovou možností předem počítat.

The Transversal Navigation (foto Lenka Janíčková)
The Transversal Navigation (foto Lenka Janíčková)

Když říkáte „další člověk”, mluvíte o divácích? Tudíž jste tam byl jen vy a vaši performeři?
Ano. Dalším člověkem myslím diváka. Něco jiného je náhodný divák, který nemá žádná očekávání. To je pro mě mnohem zajímavější prvek nežli divák, který jde na konkrétní událost. Ale v tomhle případě to ani nešlo jinak udělat. Jenom já, performeři, a lidé, kteří zajišťovali dokumentaci. To bylo vše.

Prozradíte nám něco o pozadí této performance?
Projekt v GAMU je součástí ročního projektu se třemi výstupy, který jsem pojmenoval The Transversal Navigation. Inicioval ho ředitel galerie GAMU Petr Krátký. Původně jsem si myslel, že udělám tři od sebe odlišné části, které se budou doplňovat, že je spojí diverzita nebo jinakost v pohledu na realitu. Proto mě zajímalo a zajímá jiné tělo, neurodiverzita, sám jsem si pro sebe ty tři části pojmenoval jako sen, neurodiverzita, a nevím – uvidíme, nějak to vyplyne. Projekt je v podstatě už postavený, ale zajímavě a organicky se proměňuje a zpevňuje. I ve vztahu k „současnému” diskurzu, k tomu, co se děje kolem, o čem se mluví…

Myslíte za covidu?
Ano. A ve vztahu k upřednostňování „jiného” těla, třeba hendikepovaného. Mám zvláštní pocit (není ale ničím nepodložený), že pořád jde o zneužívání, a vypočítavé participování na jinakosti. Postupně jsme při přípravě projektu došli k tomu, že v průběhu samotné performance nebudeme používat běžnou verbální komunikaci. A důležité je i prostředí, galerijní prostor využíváme jako místo, ve kterém si mohu myšlenku připravit a vyzkoušet, a následně ji rozvíjet někde jinde, v úplně odlišném kontextu. Proč jinde? Umělecké prostředí je v něčem nezdravé, toxické – postrádá senzitivitu. Nechci do těch konstruovaných intimních prostorů zbytečně pouštět lidi, pokud nejsem plně přesvědčený o tom, že to bude mít přínos. Beru si z uměleckého prostředí samotný princip umění, to jediné mi připadá zajímavé a užitečné, a někomu to může dokonce i posloužit.

Třeba, když jinou racionalitu, kterou umění disponuje, použijete v práci s mentálně postiženými lidmi. Někdy se ukáže, že ke konstrukci otevřeného prostoru stačí, když vezmete nějaké prvky nebo gesta ze života a poskládáte je do nějaké posloupnosti, respektive choreografie a ostatní lidé opravdu rychle porozumí a jednají. Přizpůsobí se konkrétnímu tvaru. Anebo si tvar sami přizpůsobí, protože mu už stačili částečně porozumět. Mohou ho takto modelovat nebo spolu-modelovat, vytvářet nebo spolu-vytvářet. Otevřít pro ně tuhle možnost participace, to je něco, co mě strašně láká a zajímá. A teď v GAMU se mi konečně, asi po třech letech, povedlo udělat věc, která není závislá na verbalizaci. Čímž přesáhla rámec jazyka, a z mého pohledu se stala absolutně otevřenou. Může být kdekoliv, a může tam být kdokoliv. V ideálním případě by se mělo jednat o něco, co je schopno překonat třeba i planetární perspektivu. Je to možné, proč by nemělo být? Pak by to z mého pohledu nemělo vůbec žádnou chybu.

The Transversal Navigation (foto Aleš Čermák)
The Transversal Navigation (foto Aleš Čermák)

Mohl byste nám svou performanci bez diváků v GAMU popsat tak, abychom si ji mohli živě představit?
Pokusím se o to. Vcházíme do prostoru, který je nasvícený temně modrým světlem. V prostoru se pohybuje několik performerů, v jedné z místností je umístěna jedna velká LCD obrazovka, která je na výšku. Ta vytváří světelný kontrast vůči modré, září sytě bíle. Tenhle objekt je v podstatě světlem, před kterým se můžete exponovat. Když přiblížíte obličej, změní se barevnost kůže, je extrémně neživá – mrtvolná. Aktérům jsem popsal základní motivaci: nacházíme se tam a tam, a děje se to a to. A velmi podrobný soubor dechů. S takovou až mikrozrnitostí, že sám nebo sama na sobě musíte vypozorovat, jaké ty odlišnosti jsou a jakou mají účinnost. Cítit to vyloženě fyzicky, jinak by to nemělo smysl.

(…) Ke všem objektům přistupujte tak, jako by byly součástí snu, všechny události berte tak, jako by to byly události ze sna, všechny lidi považujte za snové postavy. Na své tělo nahlížejte jako na průhledné a iluzorní (…) 

(…) Zavřete oči a představte si, že stojíte v lese. Od pasu nahoru vás obepíná tma, která vám brání vidět jasně vaše okolí. Ze tmy vystupují předtuchy toho, co se může skrývat krok či dva kroky od vás. Tyto přízraky jsou vám povědomé, jako kdyby odrážely něco z vás (…)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments