Pět japonských překvapení

  1. 1
  2. 2

Sloupek Davida Marečka 

Japonsko je pro muzikanty země zaslíbená. Česká filharmonie tam letos cestovala už po třiadvacáté. Pro mne to byl teprve čtvrtý zájezd celkem a druhý s Českou filharmonií. První dva jsem absolvoval s Filharmonií Brno, z minulého turné jsme se vraceli předčasně kvůli zemětřesení a tsunami. Letošní zájezd žádná katastrofa nepostihla a všechny koncerty jsme dokončili. A proč je Japonsko mezi muzikanty tak populární? Nikde na světě nenajdete tak dokonalou a vyváženou kombinaci lásky k hudbě, pozorného publika, bezchybné organizace, přirozené a všudypřítomné zdvořilosti a skvělých sálů. A to nemluvím o jídle, o dopravě a nedostižné čistotě a bezpečí. Neznám muzikanta, který by se do Japonska nevracel rád. Japonsko je navíc země, která vás snad nikdy nepřestane překvapovat, většinou v tom nejlepším slova smyslu.

Překvapení první: japonské hudební publikum

V Japonsku mě vždy znovu a znovu překvapí místní publikum. Nejen svou pestrostí, tím myslím, věk, pohlaví, sociální status, ale hlavně tím, jak se během koncertu chová, jak hudbu prožívá. Koncert tu stále je vrcholnou společenskou událostí, na kterou se publikum bez výjimky slavnostně obléká. Posluchači přichází do sálu už ztišeni, zklidněni a především včas. Koncert začíná vždy přesně a posluchači jsou předem dobře seznámeni s programem. Nezažijete tu potlesk mezi větami, soustředění, které z publika vyzařuje, se přenáší na pódium a motivuje hudebníky k nejlepším výkonům. Ve skladbě programu jsou Japonci silně konzervativní. To, co je nejznámější, je pro ně také nejkvalitnější. Od Němců a Rakušanů vyžadují Beethovena a Brahmse, od Rusů Čajkovského, od nás především Dvořáka. Japonci jsou ale také velkými patrioty a skoro na každém turné musí být jedním ze sólistů Japonec nebo Japonka. V našem případě to letos byla klavíristka Hisako Kawamura. A dále s Českou filharmonií představil cellista Narek Hachnazarjan a houslisté Isabelle Faust a Josef Špaček.Bouřlivé a srdečné reakce japonského publika jsou dobře známy. V zemi, která vyniká bezchybnou elektronikou a velkou technologickou vyspělostí, jsou lidé hluboce zasaženi emocemi. A tak větším překvapením než samotný potlesk, pro mne bylo dlouhé ticho po doznění Patetické symfonie na koncertě v Suntory Hall. Ticho, které se v sále rozhostilo, bylo nejsilnějším vyjádřením porozumění a prožitku, jaké si umíte představit. Psát se o tom moc nedá. Kdo to někdy zažil, ví, o čem mluvím. A také reakce na náš poslední přídavek, úpravu písně Furusato z období Meidži. Zpívá se v ní o vzdáleném domově, čistých řekách, nádherné přírodě a především o touze vrátit se zpět. Tahle píseň je symbolická pro mnoho Japonců v souvislosti s předloňským zemětřesením, protože se řada z nich domů vrátit nemohla. Přijímali ji s nadšením a dojetím a často při ní i plakali. Vysoce zdvořilé až formální chování a přitom nejhlubší emoce. Takové publikum jinde na světě nenajdete.

Překvapení druhé: organizace koncertu

Koncert v jedné z nejslavnějších koncertních síní na světě tokijské Suntory Hall je vždy velkou událostí. Letos jsme zde měli možnost vystoupit hned dvakrát. Poprvé s Dvořákovým Cellovým koncertem a Brahmsovou První symfonií, druhý večer patřil Beethovenově Houslovému koncertu s Isabellou Faust a Čajkovského Šesté symfonii. Oba koncerty, ostatně jako celé turné, řídil šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Cena vstupenek byla dosti vysoká, což ovšem nezabránilo našim nejvěrnějším fanouškům, aby se vypravili na oba koncerty. Aby nebylo pochyb, že koncert v Suntory Hall je naprosto výjimečný, zazní už před otevřením sálu slavnostní reprodukovaná fanfára. Vzápětí livrejovaní uvaděči vpustí publikum do foyerů. Přesně půl hodiny před začátkem. Ani o minutu dřív, ani o minutu později. Pozdní příchody do hlediště jsou tu naprosto výjimečné a většina publika usedá na své místo s velkým předstihem. Občerstvení v pauze odpovídá lesku večera, nechybí kvalitní vína a šampaňské. Detail pro zájemce: podává se šampaňské značky Henriot, tradičního remešského vinařství založeného už v roce 1808. A sklenka vyjde asi na tři sta korun. Prodávají se také CD a DVD, ideálně se stejnými umělci a programem, jaký se ten večer hraje. Po koncertě publikum odchází stejně disciplinovaně a rychle, jak přišlo. To ale ještě není úplný konec. Alespoň ne pro všechny.Po každém koncertu v Suntory Hall probíhá autogramiáda dirigenta a sólistů. Ukázněnost a trpělivost Japonců je neuvěřitelná. Zájemci potichu čekají v dlouhých frontách jeden za druhým v podzemních garážích, kde je služební vchod do sálu. Spořádaně a tiše čekají, až se dirigent a sólista převléknou, sbalí. Když konečně přijdou do služební vrátnice a usednou k připravenému stolečku, lovci podpisů jeden po druhém získávají svůj vytoužený autogram, na který často čekají až hodinu. Vše probíhá v tichosti a klidu, s nezbytnou japonskou obřadností, úsměvy a poklonami. Když celé to dění kolem koncertu vidíte, mimoděk vás napadne, že forma dotažená k dokonalosti není vůbec žádný přežitek. Ačkoli se Evropa i Amerika vydává vstříc publiku a koncerty i opery se snaží budit velmi neformální dojem, Japonsko je živoucím důkazem, že dodržování zvyklostí umění neničí, naopak prohlubuje jeho účinek. Inu, jiný kraj…

Překvapení třetí: servis v hotelu, restauraci, dopravních prostředcích

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář