Petr Hrůša: Špičkový koncertní sál vnímám jako mistrovský hudební nástroj

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Kolem koncertního sálu v Brně je již mnoho let spousta příslibů a dohadů a hlavně pochyb, jestli skutečně sál bude. A jaký. A kdy. Kdo jiný by mohl dát pravdivé odpovědi než architekt, který se svým týmem a s týmem Nagata Acoustic akustika Yasuhisy Toyoty podobu koncertního sálu tvoří? Architekt Petr Hrůša se svým týmem vyhrál soutěž a v kancelářích jeho ateliéru nyní podoba sálu vzniká.

Prof. Ing. arch. Petr Hrůša (zdroj: archiv respondenta)

Možná bychom měli začít od začátku. Proč Brno potřebuje koncertní sál?
Na počátku 20. století stál na dnešním Moravském náměstí Německý dům s údajně akusticky velmi dobrými varhanami a koncertním sálem. Přesto Leoš Janáček tehdy požadavek koncertního sálu nastolil. Tvrdil, že české obyvatelstvo Brna je stejně kulturně na výši jako obyvatelstvo německé, a proto si zaslouží stejné podmínky, tedy sál pro provozování symfonické hudby.

Dnes už Německý dům nestojí a po celou dobu od války se táhne debata kolem koncertního sálu jako červená nit. Proč tomu tak je?
Na počátku 60. let 20. století bylo tehdejší městskou správou rozhodnuto, že se postaví nové Janáčkovo divadlo, které může bez problémů sloužit jak opeře, tak symfonické hudbě. Divadlo bylo otevřeno v roce 1965, za tři roky tu byl kritický rok 1968. Nicméně otázka problematické akustiky pro symfonickou hudbu se hlásila sama dál, a tak se začalo hledat místo, kde by mohl stát samostatný koncertní sál. Ale nikdo moc nevěřil, že je to myšleno vážně. Musí i dnes nadále stačit pro symfonickou hudbu vůbec ne ideální, byť jinak docela dobrý sál v Janáčkově divadle, a pro komorní koncerty Besední dům z roku 1873.

Janáčkovo Kulturní Centrum – Vizualizace (zdroj: Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno)

Kde je tedy problém? A proč symfonická hudba v operním divadle nefunguje?
Mohu odpovědět otázkou? Proč nejslavnější orchestry na světě, a nechoďme daleko, třeba Vídeňská filharmonie, nehraje v budově Státní opery, ale ve vlastním koncertním sále? Je to jednoduše proto, že kvalitní symfonická hudba má jiné nároky na akustické parametry než divadlo. Dovolte mi trochu teorie. Opera potřebuje pro dobrou, nerozplizlou srozumitelnost zpěvu dozvuk 1,3–1,6 sekund a předpokládá objem sálu 5–8 m3 na osobu. Koncertní sál pro symfonickou hudbu potřebuje minimálně 10 m3 na osobu, lépe však 12 m3, a taky předpokládá dobu dozvuku mnohem delší než v opeře, tedy až 2,1 sekundy. Sál pro operu je optimální s maximálně 12–15 000 m3 a u symfonické hudby je potřeba počítat s 20 000 m3. To moc skloubit nejde. Největší prostor potřebují oratoria, tedy většinou kostely, tam se začíná od 2,5 sekund dozvuku a potřebný objem je až 30 000 m3, tedy až od 14 m3. A tohle, spojené s kvalitní varhanní hudbou, už vůbec nejde provozovat v operním divadle. Lidé v divadle samozřejmě očekávají, že se bude na co dívat, což je žádoucí u opery, onoho známého efektu „Gesamtkunstwerku“. U symfonické hudby jde hlavně o sluchový vjem, ale také o vizuálně, až tělesně založený hapticky sluchový zážitek z prostoru. Symfonická hudba se v architektonicky správně uchopeném prostoru projevuje umělecky sama o sobě, tedy nepotřebuje dodatečné, například filmové, narativní nebo akční, nemúzické interpretace, které zbytečně komentují umělecký prožitek ve stylu vtipů Felixe Holzmana „abych vám to vysvětlil“… Do vnímání hudby tedy sice vizuálně haptický vjem patří, ale jen skrze architektonickou percepci, tedy vnímání přirozeně rozeznělého prostoru jako celku, podobně jako je tomu třeba v historickém chrámu, ale i v Rudolfinu nebo ve Vídni v sále Musikvereinu. Souzní zde hudba s prostorem, naopak v divadelním prostředí se působení architektury potlačuje ve prospěch scény.

V posledních létech konečně zástupci města postupně pod tlakem odborníků pochopili, že koncertní sál je jedním z atributů moderního a vyspělého města a rozhodli o stavbě koncertního sálu a dokonce i o jeho místě. Znamenalo to ovšem vypsání architektonických soutěží, kterých jste se spolu se svým týmem zúčastnil…
První soutěže jsem se chtěl účastnit, ale nakonec nezúčastnil, už někdy před sedmnácti lety, přestože i mě to profesně oslovilo. Byla to soutěž na ideu a místo, logicky v návaznosti na budovu Besedního domu, sídla Filharmonie Brno. Souboj mezi prvním a druhým místem vyhrál pražský Ateliér tehdy mladých architektů pod značkou M1, a to hlavně pojetím urbanismu a vnějšího výrazu s novou piazzou, malým náměstím před koncertním domem. Jeho architektura je soudobě autonomní, přesto zapadla ideálně do blokového prostoru městské památkové rezervace, a to i fasádou s minimalistickým pojetím. Potom následoval projekt pro územní rozhodnutí, který musel být podle rozhodnutí tehdejšího vedení města pojat jako víceúčelový. Tedy pro přesnou klasickou hudbu ne zcela uspokojivý koncertní sál, nicméně nakonec uspěl a byla úředně zafixována jeho poloha a vnější podoba. Nicméně další politická reprezentace přijala rozhodnutí, že sál nemá být víceúčelový, ale že musí mít parametry pro špičkovou akustiku a musí sloužit zejména pro symfonickou hudbu a pro nahrávání. To byl v té době historický průlom. Je to hlavně zásluhou zástupců hudební odborné i poučené laické veřejnosti, kteří právě symfonický účel sálu prosazovali. Znamenalo to ovšem, že takto orientovaný projekt bude muset mít novou profesně odborně garantovanou obchodní soutěž.

Janáčkovo Kulturní Centrum – Vizualizace (zdroj: Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno)

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments