Ze sboru v opeře mezi ikony českých tanečníků. Petr Koželuh slaví osmdesátiny

8. února se dožívá osmdesáti let vynikající tanečník, jehož jméno je pevně spjato s nejprogresivnějšími vývojovými tendencemi českého tanečního umění druhé poloviny minulého století, Petr Koželuh (někdy používal křestní jména Petr Zdeněk). Koželuh je jedním z těch, kdo se výrazně zasadili o dokončení skutečné emancipace českého baletního umění.

Přitom nechybělo mnoho, a budoucí nositel Ceny Thálie by se vůbec k profesionální kariéře tanečníka nedostal. Ve svém dětství a mládí se tento pražský rodák převážně věnoval sportu, běhům dlouhých tratí a plavání. V necelých osmnácti letech se stal členem pěveckého sboru Jihočeského divadla. V Českých Budějovicích v padesátých letech působil zpěvoherní soubor, který uváděl především operety a hudební komedie, ale troufnul si i na operu a existovalo při něm i malé baletní těleso, jež čas od času uvedlo i baletní inscenaci.

Když se v roce 1955 připravovala premiéra Smetanovy Prodané nevěsty, povšiml si tehdejší šéfrežisér budějovického divadla Miroslav Macháček mladičkého šikovného člena sboru a doporučil choreografce Věře Untermüllerové, ať jej angažuje do baletu. Stalo se tak a Petr Koželuh tančil a plnil nejrůznější úkoly ve zpěvoherních i činoherních inscenacích, jak je přinášel repertoár divadla. Věra Untermüllerová také pověřila Petra Koželuha menším sólovým úkolem v baletu sovětského skladatele Sergeje Vasilenka Mirandolina na námět populární Goldoniho komedie. A v roce 1959 si zatančil svou první velkou sólovou roli, Václava v Asafjevově Bachčisarajské fontáně v choreografii Zdeňka Weidenthalera.

České Budějovice vyměnil Petr Koželuh na čas za o něco větší baletní soubor v Liberci, kde šéfovala Věra Untermüllerová. Tato, bohužel v důsledku tragické nehody předčasně zesnulá, choreografka se stala de facto první Koželuhovou „učitelkou tance“. Na jeho taneční vývoj měl poté největší vliv Luboš Ogoun a studoval také u Borise Bregvadzeho.

Když v roce 1961 Věra Untermüllerová mění liberecké divadlo za plzeňské, odchází Petr Koželuh spolu s ní jako sólista baletu do Divadla J.K.Tyla. Zde se setkal s řadou závažných úkolů, jako byl hlavní hrdina Jan v premiéře původní baletní novinky Miloše Vacka Vítr ve vlasech, Danila v Prokofjevově Kamenném kvítku, Švihák v Třírohém klobouku Manuela de Fally a v Čajkovského Spící krasavici Mladý král Jaromír, jak se nazýval patrně pod vlivem Pyšné princezny hlavní hrdina baletu v tehdejší plzeňské inscenaci.

Mimořádně významný byl pro Petra Koželuha rok 1963. Tehdy jej angažoval do Brna Luboš Ogoun. Setkání s Lubošem Ogounem pro něj mělo zásadní význam. Sešli se dva umělci, které spojovalo mnohé. Oba začínali jako sportovci, oba chápali taneční umění nikoli jen jako ladnou přehlídku dokonalé technické dovednosti a balet jako pohybové převyprávění známých příběhů, ať už se jednalo o klasická literární díla či známé pohádky.

Petr Koželuh sám o tomto setkání řekl pro magazín Ceny Thálie 2013: „Nakonec bych u baletu možná nezůstal – nebýt Luboše Ogouna, který měl smysl pro chlapský tanec. Ostatně, vždycky jsem říkal, že jsem tanečník. Žádný baleťák!“

V Brně sice Petr Koželuh pobyl pouhý rok, nastudoval roli Prince Desirée v Psotově choreografii Spící krasavice, kterou obnovili Mistrovi žáci Věra Vágnerová a Rudolf Karhánek, ale hlavně se zde poprvé setkal s inscenacemi Luboše Ogouna (především Bukového Hirošimou a Janáčkovým Tarasem Bulbou), jejichž charakter nasměroval jednoznačně jeho budoucí vývoj.

Rok 1964 by měl být zapsán zlatým písmem do historie českého baletu a tanečního divadla. Trio tvůrců, choreografové Luboš Ogoun a Pavel Šmok spolu s teoretikem a dramaturgem Vladimírem Vašutem, se rozhodlo opustit scénu tak zvaného velkého baletu a pokusit se jít vlastní cestou. Inspirací jim nepochybně byl tehdejší spontánní vznik malých scén experimentálního charakteru a rozhodli se tento model uplatnit i v baletu.

Jejich snahou bylo, velmi zjednodušeně řečeno, jít „ad fontes“, k pramenům tanečního umění, zbavit taneční divadlo pseudorealistické popisnosti, hledat inspiraci ve vytváření osobitého tanečního tvarosloví, experimentovat v široké škále tanečních pohybů a zde hledat vlastní smysl jednotlivých produkcí. Se skupinou stejně naladěných mladých nadšenců vytvořili soubor, který nazvali Studio Balet Praha (poději jenom Balet Praha), a v krátkém čase se toto těleso stalo svébytným fenoménem, který lépe znali diváci v zahraničí než ti domácí, které získalo českému baletu nebývalé renomé a které se stalo významným inspiračním příspěvkem pro další vývoj žánru nejen u nás.

Početně nevelký soubor byl složen z výrazných individualit a mimořádně významnou pozici v něm zastával právě Petr Koželuh. Spolu s Marcelou Martiníkovou vytvořili znamenitý pár, který dominoval v řadě inscenací.

Petr Koželuh dokonale využil svých dispozic, technické vyspělosti,  mimořádné pracovní kázně a soustředěnost v řadě inscenací, v nichž doslova zazářil. Na tomto místě jmenujme především Ogounovy choreografie Bartókova Podivuhodného mandarina a baletu Hirošima (Svědomí) Viliama Bukového či Šmokovy inscenace Fresky (hudba Bohuslava Martinů) a Janáčkova smyčcového kvarteta Listy důvěrné.