Ze sboru v opeře mezi ikony českých tanečníků. Petr Koželuh slaví osmdesátiny

8. února se dožívá osmdesáti let vynikající tanečník, jehož jméno je pevně spjato s nejprogresivnějšími vývojovými tendencemi českého tanečního umění druhé poloviny minulého století, Petr Koželuh (někdy používal křestní jména Petr Zdeněk). Koželuh je jedním z těch, kdo se výrazně zasadili o dokončení skutečné emancipace českého baletního umění.

Přitom nechybělo mnoho, a budoucí nositel Ceny Thálie by se vůbec k profesionální kariéře tanečníka nedostal. Ve svém dětství a mládí se tento pražský rodák převážně věnoval sportu, běhům dlouhých tratí a plavání. V necelých osmnácti letech se stal členem pěveckého sboru Jihočeského divadla. V Českých Budějovicích v padesátých letech působil zpěvoherní soubor, který uváděl především operety a hudební komedie, ale troufnul si i na operu a existovalo při něm i malé baletní těleso, jež čas od času uvedlo i baletní inscenaci.

Když se v roce 1955 připravovala premiéra Smetanovy Prodané nevěsty, povšiml si tehdejší šéfrežisér budějovického divadla Miroslav Macháček mladičkého šikovného člena sboru a doporučil choreografce Věře Untermüllerové, ať jej angažuje do baletu. Stalo se tak a Petr Koželuh tančil a plnil nejrůznější úkoly ve zpěvoherních i činoherních inscenacích, jak je přinášel repertoár divadla. Věra Untermüllerová také pověřila Petra Koželuha menším sólovým úkolem v baletu sovětského skladatele Sergeje Vasilenka Mirandolina na námět populární Goldoniho komedie. A v roce 1959 si zatančil svou první velkou sólovou roli, Václava v Asafjevově Bachčisarajské fontáně v choreografii Zdeňka Weidenthalera.

České Budějovice vyměnil Petr Koželuh na čas za o něco větší baletní soubor v Liberci, kde šéfovala Věra Untermüllerová. Tato, bohužel v důsledku tragické nehody předčasně zesnulá, choreografka se stala de facto první Koželuhovou „učitelkou tance“. Na jeho taneční vývoj měl poté největší vliv Luboš Ogoun a studoval také u Borise Bregvadzeho.

Když v roce 1961 Věra Untermüllerová mění liberecké divadlo za plzeňské, odchází Petr Koželuh spolu s ní jako sólista baletu do Divadla J.K.Tyla. Zde se setkal s řadou závažných úkolů, jako byl hlavní hrdina Jan v premiéře původní baletní novinky Miloše Vacka Vítr ve vlasech, Danila v Prokofjevově Kamenném kvítku, Švihák v Třírohém klobouku Manuela de Fally a v Čajkovského Spící krasavici Mladý král Jaromír, jak se nazýval patrně pod vlivem Pyšné princezny hlavní hrdina baletu v tehdejší plzeňské inscenaci.

Mimořádně významný byl pro Petra Koželuha rok 1963. Tehdy jej angažoval do Brna Luboš Ogoun. Setkání s Lubošem Ogounem pro něj mělo zásadní význam. Sešli se dva umělci, které spojovalo mnohé. Oba začínali jako sportovci, oba chápali taneční umění nikoli jen jako ladnou přehlídku dokonalé technické dovednosti a balet jako pohybové převyprávění známých příběhů, ať už se jednalo o klasická literární díla či známé pohádky.

Petr Koželuh sám o tomto setkání řekl pro magazín Ceny Thálie 2013: „Nakonec bych u baletu možná nezůstal – nebýt Luboše Ogouna, který měl smysl pro chlapský tanec. Ostatně, vždycky jsem říkal, že jsem tanečník. Žádný baleťák!“

V Brně sice Petr Koželuh pobyl pouhý rok, nastudoval roli Prince Desirée v Psotově choreografii Spící krasavice, kterou obnovili Mistrovi žáci Věra Vágnerová a Rudolf Karhánek, ale hlavně se zde poprvé setkal s inscenacemi Luboše Ogouna (především Bukového Hirošimou a Janáčkovým Tarasem Bulbou), jejichž charakter nasměroval jednoznačně jeho budoucí vývoj.

Rok 1964 by měl být zapsán zlatým písmem do historie českého baletu a tanečního divadla. Trio tvůrců, choreografové Luboš Ogoun a Pavel Šmok spolu s teoretikem a dramaturgem Vladimírem Vašutem, se rozhodlo opustit scénu tak zvaného velkého baletu a pokusit se jít vlastní cestou. Inspirací jim nepochybně byl tehdejší spontánní vznik malých scén experimentálního charakteru a rozhodli se tento model uplatnit i v baletu.

Jejich snahou bylo, velmi zjednodušeně řečeno, jít „ad fontes“, k pramenům tanečního umění, zbavit taneční divadlo pseudorealistické popisnosti, hledat inspiraci ve vytváření osobitého tanečního tvarosloví, experimentovat v široké škále tanečních pohybů a zde hledat vlastní smysl jednotlivých produkcí. Se skupinou stejně naladěných mladých nadšenců vytvořili soubor, který nazvali Studio Balet Praha (poději jenom Balet Praha), a v krátkém čase se toto těleso stalo svébytným fenoménem, který lépe znali diváci v zahraničí než ti domácí, které získalo českému baletu nebývalé renomé a které se stalo významným inspiračním příspěvkem pro další vývoj žánru nejen u nás.

Početně nevelký soubor byl složen z výrazných individualit a mimořádně významnou pozici v něm zastával právě Petr Koželuh. Spolu s Marcelou Martiníkovou vytvořili znamenitý pár, který dominoval v řadě inscenací.

Petr Koželuh dokonale využil svých dispozic, technické vyspělosti,  mimořádné pracovní kázně a soustředěnost v řadě inscenací, v nichž doslova zazářil. Na tomto místě jmenujme především Ogounovy choreografie Bartókova Podivuhodného mandarina a baletu Hirošima (Svědomí) Viliama Bukového či Šmokovy inscenace Fresky (hudba Bohuslava Martinů) a Janáčkova smyčcového kvarteta Listy důvěrné.

V  Baletu Praha, který v roce 1968 opustil Luboš Ogoun, jenž odešel do Brna, aby se ujal řízení tamějšího baletního souboru, Petr Koželuh pod Ogounovým a Šmokovým vedením přispěl vysokou profesionalitou svých výkonů k mimořádným úspěchům řady dalších inscenací. Za všechny jmenujme alespoň Prokofjevovu Klasickou symfonii, Krautgartnerovu Jazzovou suitu, Reflexy s hudbou Zdeňka Zouhara či půvabné Šmokovy baletní koláže Rossiniána a Nedbalky.

V roce 1979 Balet Praha končí svou činnost a Pavel Šmok s jádrem souboru odchází jako šéf baletu do švýcarské Basileje. Z tamějších představení, v nichž Petr Koželuh exceloval, připomeňme Janáčkovu Sinfonietu a Šeherezádu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova.

V roce 1973 angažoval šéf baletu Albert Janíček Petra Koželuha s jeho životní i jevištní partnerkou Věrou Hradilovou do Ostravy. Byl to od něho velmi šťastný tah. Petr Koželuh triumfoval v titulní roli baletního zpracování Griegova Peer Gynta, které nastudoval hostující výborný lotyšský choreograf Alexandr Lemberg.

Koželuhův titulní hrdina byl přímo ztělesněním dokonalého moderního tanečního výkonu, v němž v absolutní jednotě propojil prvky klasického tance s přesvědčivým dramatickým výrazem ve všech polohách role. Následovala titulní role v Gershwinově Američanovi v Paříži, jenž byl uveden jako součást programu Setkání s Gershwinem, ve kterém Koželuh tančil také v Kubánské předehře.

V následující sezoně prokázal Koželuh své jedinečné schopnosti interpretace klasických baletních postav v rolích prince Desirée v Čajkovského Spící krasavici stejně jako v postavách Alberta i Hilariona v Adamově Gisele. Později k nim přibyli i Princ a Rudovous v Labutím jezeře.

Svým výkonem v titulní mužské roli přispěl Koželuh výrazně k úspěchu baletu ruského autora Eduarda Lazareva Antonius a Kleopatra, který v Ostravě nastudoval Alexandr Lemberg. Poslední ostravskou Koželuhovou rolí byl Quasimodo v baletu Notre Dame de Paris Césare Pugniho v únoru 1981, kterého nastudoval opět Alexandr Lemberg.

Petr Koželuh poté odešel do Pražského komorního baletu, kde se stal po další léta nejbližším mimořádně obětavým spolupracovníkem Pavla Šmoka a věnoval se vždy velmi pečlivě nejrůznějším činnostem podle potřeb tohoto miniaturního, ale výborného souboru. Byl rovněž častým partnerem režisérů v roli choreografa či autora pohybové podoby inscenace v různých žánrech. Jmenujme z nich například Jana Kačera, Otu Ševčíka, Jaroslava Dudka, Miroslava Vildmana či Zdeňka Kaloče.
V letech 1990-1992 zastával funkci šéfa ostravského baletního souboru. V té době používal jméno Petr Zdeněk Koželuh. Nastudoval Stravinského Petrušku v jednom večeru s Ptákem ohnivákem a Šeherezádou, v nichž pro ostravské diváky připravil v úzké spolupráci s Pavlem Šmokem jeho choreografie Ptáka ohniváka a Šeherezády. V původní premiéře uvedl balet Michaela Kocába Odysseus. Byl rovněž režisérem inscenace Sněhová královna, kterou na motivy Andersenovy pohádky napsala Věra Mašková a která byla uvedena ve spolupráci činoherního a baletního souboru. Kromě toho spolupracoval jako choreograf na řadě dalších představení ve všech žánrech. V roce 1991 se jako choreograf podílel na inscenaci Mozartova Dona Giovanniho v Národním divadle, kterou nastudovali dirigent Sir Charles Mackerras a režisér David Radok.

Plným právem mu byla udělena za celoživotní taneční mistrovství v roce 2013 Cena Thálie.

Rozšířil bych tuto formulaci o mimořádné zásluhy o rozvoj českého baletu. Tím, že v důsledku tehdejší politické situace jeho vrcholné výkony mohli oceňovat svého času spíše zahraniční než domácí milovníci baletu, stejně jako svou obětavou oddaností tanci, kterou každodenně projevoval při svém působení v Pražském komorním baletu, vykonal pro český balet opravdu kus neocenitelné práce.

Popřejme jubilantovi do dalších let hodně pevného zdraví, štěstí a dobré pohody.