Petr Nekoranec žije svůj sen

Slyšet zpívat tenoristu Petra Nekorance, člena Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově, znamená několikeré potěšení. Jednak si vychutnáte krásný mladý tenorový hlas, jakých je na zdejších pódiích poskrovnu, jednak během jeho vystoupení zažijete klid, jaký se obvykle nedostavuje při produkcích jiných zpěváků: Nechvějete se obavami o lehké a čisté zvládnutí vysokých tónů. Naopak – snadnost a bravura, s jakou se Petr pohybuje i v náročných partech, mu již v jeho třiadvaceti letech přinesly zájem předních operních domů, pozornost publika i ocenění v prestižních soutěžích.

 

Začínal jste se zpěvem na základní umělecké škole – kdo tehdy rozpoznal váš talent?

Můj talent objevila paní Arnoštka Zemanová starší, jež si mě díky mé starší sestře, která u ní studovala, poslechla a řekla: „Nu, myslím, že tady by se mohlo začít s něčím pracovat…“

Bavilo vás tehdy zpívání? Je pro dítě výuka zpěvu zábava, nebo spíš povinnost až řehole?

Já jsem už tehdy – to mi bylo asi dvanáct let – rád zpíval, protože naše rodina pochází z jižní Moravy. Ale ta výuka! To bylo samé „sfoukáváme svíčky“, „dýcháme jako pejsek“… Tohle všechno – a vévodilo tomu učení umět správně dýchat – mi zpočátku vůbec nebylo příjemné a říkal jsem si, že jestli tohle je učit se zpívat, tak to mě dvakrát nebaví. Ale hlas se postupně přirozeně vyvíjel a zpívání mě bavilo víc a víc, až se to vyvinulo v to, že jsem v osmnácti řekl, ano, chci se živit zpěvem. A vůbec jsem to nemyslel jako povolání, ale jako poslání.

Po základní škole jste ale šel studovat Střední pedagogickou školu. V těch patnácti jste ještě nebyl tak vyhraněný, abyste si prosadil konzervatoř?

Z mé strany to vyhraněné bylo, ale poslechl jsem rodiče, kteří si přáli, abych měl nějaké „normální“ povolání, co dělají všichni „normální“ lidi, a vystudoval „normální“ obor. A pak ať si spánembohem jsem tím komediantem.

Kdo by to řekl, že u tak talentovaného zpěváka to bude takhle jiskřit…

V naší rodině se nikdo nikdy hudbou neživil a s muzikou, které se věnuji, nikdo z nás předtím neměl bližší styk. Vlastně moje rodina objevila tuhle hudbu až mým prostřednictvím. Už pro ně nejsem komediant.

Byla pro vás střední pedagogická škola dobrá zkušenost?

Rozhodně. Vlastně mi ji doporučila i Arnoštka Zemanová, která mi vysvětlila, že se tam mohu věnovat hudební specializaci, zpívat ve sboru, a hlavně že to bude výhoda pro můj hlas, protože bude mít čas zrát.

Rozumná paní…

Velice rozumná paní. Kdybych takových rozumných paní vedle sebe neměl, už bych asi nebyl…

Kdy jste začal studovat u Jarmily Chaloupkové z pardubické konzervatoře? Až po maturitě?

Ještě v průběhu středoškolského studia, ve třetím ročníku, jsem k ní začal dojíždět soukromě. Ve čtvrtém ročníku jsem pak udělal přestupové zkoušky a dostal se na konzervatoř. Ale maturitu na pedagogické škole jsem složil. Takže jsem vystudovaný učitel pro mateřské školy.

Zajímavé je, že po rozhodnutí věnovat se zpěvu jste mohl volit mezi konzervatořemi v Praze, Brně či Bratislavě, ale vy jste si začal cíleně hledat učitele podle vlastních představ. Co vás k tomu vedlo?

Všechno vzešlo z velice těžkého rozhodování. Arnoštka Zemanová starší odešla do penze, na její doporučení jsem začal studovat u její dcery, Arnoštky Zemanové mladší, ale ta bohužel po roce zemřela na rakovinu. Měli jsme spolu krásný vztah, práce byla podobně příjemná jako s její matkou, a já jsem si poté, co zemřela, připadal jako vyhořelý. Říkal jsem si, už nechci žádného učitele hledat, budu si zpívat sám. Naštěstí tu byli kamarádi z Polné, kde jsem zpíval s tamějším big bandem, kteří do mě hučeli, že by to byla škoda a měl bych začít někoho nového hledat. A tak jsem se takříkajíc „přes zuby“ – protože jsem Beran, a málokdy udělám to, co mi druzí říkají – začal poohlížet po novém učiteli. Ale nebyl jsem si jistý kde. Jenom jsem věděl, že to, jak se zpívá v Čechách, to se mi nelíbí. Byl jsem tenkrát nezkušený, začínající zpěvák, který se navíc cíleně nevěnoval jen opeře, chtěl jsem dělat jazz, muzikály… Ke klasice jsem se tehdy teprve dostával, a když jsem poslouchal české pěvce o generaci dvě starší, než jsem byl já, vůbec se mi nelíbilo, jak ti lidé zpívají. Zdůrazňuji, že tím nemám na mysli generaci Bena Blachuta a dalších pěvců. Nedokázal jsem pojmenovat proč, prostě se mi to nelíbilo. A tak jsem začal hledat něco, co bude vyhovovat mému instinktu.

Jak to hledání správného pedagoga probíhalo?

Začal jsem objíždět nejmenované pedagogy v České republice, už už jsem se rozhodoval, že půjdu studovat do Bratislavy, ale zase zasáhl osud. Moje sestra studovala na pardubické konzervatoři u paní profesorky Jarmily Chaloupkové a doporučila mi ji. Jel jsem za ní s tím, že to je už skutečně poslední varianta a dál hledat nebudu. Paní Chaloupková si mě v pauze mezi hodinami vyslechla, zazpívala si se mnou, vůbec se mi nelíbilo, co se mnou dělala, ale instinkt mi dával tři zelené. Domluvili jsme se a dodnes toho nelituji.

Čím vás odradili ti předcházející učitelé?

S některými jsem jenom mluvil, u dalších jsem poslouchal, jak pracují s žáky, jiní něco zkoušeli i na mě. Navzájem jsme si ale ani v jednom případě nepadli do noty.

Odborníci oceňují právě to, že v posledních letech máte italského učitele Antonia Carangela, který vám předává poznatky italské pěvecké školy, což by vašemu hlasu mohlo vyhovovat.

Druhým rokem jsem členem Operního studia Bavorské státní opery v Mnichově. Tam mám možnost setkávat se s různými pedagogy a účastnit se i master classes, například s Brigitte Fassbaender. Vím, že lidská bytost ráda kategorizuje a libuje si v pojmenovávání, tohle je česká škola, to je italská škola, tohle zase ruská… Myslím si však, že každý člověk má svoji specifickou techniku, kterou je nutné ovládnout. Nevím, proč zrovna v té Itálii se jim to podařilo tak správně pochopit. Lidský hlas je tak komplexní nástroj, že je nesmírně složité ho poznat. Lidský hlas je mystérium. A proto bude lidi vždycky tak přitahovat. Měl jsem velké štěstí, že jsem potkal pana Carangela, který sám zpívá a navíc umí toto tajemství předat.

Prý nemáte rád rozlišování mezi jednotlivými pěveckými školami…

Fyziologicky jsme všichni stejní – až na malé odchylky. Jak fungují plíce, jak funguje bránice, jak fungují hlasivky, to je u každého stejné. Proto nemám rád to členění na jednotlivé národní školy, protože vím, že to jsou jenom individuální interpretace téhož, a často to jsou špatné interpretace. Je jen jedna škola, jeden způsob, jak zpívat – a to je ten správný, fyziologický. Bohužel, česká škola jde v devadesáti procentech proti tomu, co je tělu geneticky dáno.Co je podle vás podstatné ve vztahu učitel – žák?

Důvěra.

Jak často se vídáte s panem Carangelem?

V současné době se snažím co možná nejčastěji. Aspoň každé dva měsíce. Bylo by potřeba se vídat častěji, ale už jsem nasedl do rozjetého vlaku, a aspoň ve volném čase se musím vracet k tomu, co jsem i vlivem štěstěny musel uspěchat. A to není správné. Můj instinkt mi v poslední době často napovídá: zpomal.

Mladí muzikanti zdůrazňují, že je nutné účastnit se soutěží – a umisťovat se na předních místech –, protože jenom tak mohou zaujmout agenty, impresária, dostat se do povědomí odborných kruhů… Vy jste se zúčastnil mnoha soutěží a vždy s vynikajícími výsledky. Jak to ovlivnilo vaši dráhu?

Pochopitelně že úspěchy v soutěžích vaši kariéru ovlivní. Jen bych rád upřesnil, že dobré umístění v soutěži je skvělé, ale impresária zaujmete již samotnou účastí. Slyší vás v jednotlivých kolech, a na to, abyste je zaujala, se nemusíte ani dostat do finále. Už jen ta účast je velmi důležitá, i když je to velmi nepříjemné a nikdo to nedělá úplně rád. Už Berlioz řekl, že hudebníci nejsou dostihoví koně, aby mezi sebou soutěžili, ale jsou to umělci. Mně daly soutěže vynikající agentku, paní Alenu Nachtigalovou, bez které by se nic, co se děje v současné době, neodehrálo, a v niž mám úplnou důvěru. Na soutěži jsem potkal i pana Carangela…

Vím, na pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v roce 2013, kterou jste vyhrál…

Kdepak, o rok dříve. Na koncertě vítězů soutěže Pražský pěvec.

Kdo o koho víc stál? On o vás, nebo vy o něj?

Myslím, že on o mě. Sám mě vyhledal a nabídl mi, že spolu zkusíme hodinu, protože si myslí, že mám slunce v hlase. Ani na okamžik jsem nezaváhal.

Spolupráce s Alenou Nachtigalovou vám přinesla významný profesní předěl. Díky ní jste předzpívával v Operním studiu Bavorské státní opery v Mnichově a uspěl jste. Z každoročních sedmi set zájemců se vybírají čtyři, vy jste byl v roce 2014 mezi nimi. Co pro mladého pěvce tato zkušenost znamená?

Mnichovské operní studio má neobyčejnou prestiž. Spousta mladých lidí, zejména ze Spojených států, by se ráda dostala do evropského operního studia a to mnichovské je nejžádanější – mezi operními studii v Covent Garden, La Scala a Theatre de Paris.

Mají pěvci v mnichovském studiu časově omezenou smlouvu?

Ano, mají. V prvním roce podepisujete smlouvu na rok, v únoru znovu předzpíváváte celé komisi, ta pak rozhoduje, jestli vám smlouvu prodlouží, nebo neprodlouží, ale maximum jsou dva roky.

V Mnichově jste velmi vytížen, přesto má Operní studio pověst, že o mladé pěvce pečuje a spíše rozvíjí jejich talent a schopnosti, než by je využívalo. Co na tomto angažmá oceňujete, co vám přináší a co je na něm pro vás náročné?

Nápad založit operní studia při velkých operních domech je velice užitečný a pro jejich absolventy je pobyt tam branou k vystupování na velkých jevištích. Koncept pomáhání a rozvíjení, který jste zmínila, rozhodně nepopírám, ale po svých zkušenostech bych ho rád poupravil. Operní studio vám primárně nepomáhá, ono vám cosi nabízí, ale současně vás i zahlcuje informacemi. Zpěvák je totiž velice zvídavý tvor a vždycky bude hledat a naslouchat tomu, co by mu mohlo pomoct. Bohužel v mladém věku to může způsobit zmatení. Mohu potvrdit, že pobyt v Mnichově je to nejnáročnější, co jsem zatím prožil. Podobně se na to dívají i moji mnichovští kolegové-vrstevníci.

V čem konkrétně spočívá ta náročnost?

Především v neuvěřitelném množství podnětů. Nevíte, co máte dělat dřív: Jestli máte zpívat, učit se techniku, učit se repertoár, studovat jazyk… Je to vysilující. Pak se dostavuje stres, přichází únava… Je to velmi nebezpečné. Například vloni to jeden kolega neustál a během prvního roku odešel. Samozřejmě je to pomoc, protože oni nám nabízejí možnost zdokonalení, ale koncept mnichovského operního studia stojí na tom, že musíte projít vším, nemůžete si úplně vybrat. A pokud si můžete vybrat, musíte v sobě najít sílu říct ne, což se tam taky naučíte. Říct ne je v kariéře nesmírně důležité.

To jste mě trochu překvapil. Myslela jsem, že říct ne během těchto dvou let prostě nelze.

Vždycky lze říct ne. Jen se o tom musí mluvit a správně argumentovat. Pokud to ne neříkáte, pak se likvidujete. A musím potvrdit, že v Mnichově jsou tak rozumní lidé, že vaše ne pochopí. Nechtějí mě vystavovat stresu, který by vedl k tomu, že bych se zničil. Ale musíte si sama zanalyzovat, co je pro vás dobré a co vám už může škodit. Nikdo to za vás neudělá. Vždyť jste jedna ze sedmi set.

Ale i to je výborná škola…

Souhlasím, škola to je. Ale nenazval bych to úplně pomocí. Je to spíš úžasná příležitost poznat svět a naučit se ovládat zákony tvrdého operního byznysu. A je to moc, moc, moc rychlé. Nemáte čas vydechnout.

Otázka, zda je pro zpěváka výhodou a perlou v životopise, že byl členem Operního studia v Mnichově, se nyní zdá být zbytečná…

Jednoznačně je to perla v životopise. Naprosto. Vždyť dosavadních absolventů zatím není mnoho.

Jakými rolemi jste v Mnichově prošel? Viděla jsem, že ten záběr je dost široký: od Rossiniho přes Offenbacha po Brittena a Verdiho. To všechno byla představení Bavorské státní opery?

Je třeba to trochu upřesnit. Operní studio dělá jednou za rok vlastní produkci pouze se svými zpěváky. To představení se koná v Cuvilliés Theater a potom se s ním jezdí po Bavorsku. Letos to bude opera Benjamina Brittena Albert Herring. A všechno ostatní – Verdi, Puccini, Rossini – Maškarní ples, Bohéma, to jsou představení na velké scéně Bavorské státní opery, kde však my zpíváme jen velmi malé až zanedbatelné role – jedno dvě slova, nanejvýš věta. Repertoárově – a na to jste se zřejmě ptala – by to nebylo nic příjemného, ale jelikož výstup je opravdu velmi krátký, nemůže vám to ublížit, navíc získáváte zkušenost, jak se pohybovat na té obrovské scéně.

Jak se těšíte na titulní roli v opeře Benjamina Brittena Albert Herring? Je to komická opera, kde jde o vymanění nesmělého hocha z přísného dozoru matky.

Moc se na tu roli těším. I proto, že v té postavě vidím velkou podobnost s Vaškem z Prodané nevěsty, kterého jsem už zpíval. A propos, Albert, to je vlastně takový britský Vašek. Podle mě jsou syžety Smetanovy a Brittenovy opery obdobné, jen v Prodance je pozornost upřena na Jeníka a Mařenku a Vašek stojí mimo, zatímco v Brittenově opeře stojí v centru ten britský Vašek – Albert. Moc se na tu práci těším, protože tahle postava mi je velmi blízká. Navíc part Alberta vyhovuje mým hlasivkám.

V jaké fázi je nastudovávání?

Právě procházím fází, která u Brittena přichází vždycky – totiž že se vám ta hudba zdá úplně nesmyslná, nenaučitelná, ale najednou prolomíte určitou bariéru a objevíte, jak je ta hudba krásná.

Už jste se dřív s nějakým Brittenovým dílem setkal?

Ano, byly to písňové cykly. A uchvátily mě stejně jako jeho opery. Britten je autor mému srdci blízký.

Máte rád anglický humor? Právě v opeře Albert Herring je ho opravdu hodně…

To máte pravdu. Měl jsem příležitost mluvit s korepetitorem z Covent Garden, který byl poslední tři roky hlavním korepetitorem Benjamina Brittena a s Peterem Pearsem připravovali právě Alberta Herringa nebo Smrt v Benátkách. Zajímavé je, že Pears ho zpíval již ve vyšším věku, když mu bylo padesát, zatímco Albert je mladý, je mu dvacet jedna let. Albert Herring je neobyčejně povedená karikatura tehdejší britské společnosti a její povrchnosti. To je asi důvod, proč je ta opera tak vtipná, a myslím, že při jejím provedení si užijeme spoustu legrace.

Kritici o vás píší – kvůli vašemu mládí, je vám třiadvacet let –, že jste stále ve fázi hledání, nalézání širšího operního uplatnění v lyrickém a také charakterním oboru. Jak vnímáte vy svůj vývoj, kam si myslíte, že dnes momentálně směřujete?

Dnes se rozhodně nedá říct, kam směřuju. Ale už mi mnoho lidí řeklo, že jsem typ „tenore di grazia“, tedy lyrický tenor s hodně pohyblivým hlasem, podobně jako byl například Beno Blachut. Myslím si, že v budoucnu budu určitě lyrický tenor, který bude zpívat raného Verdiho, Pucciniho, ale také že nikdy nedorostu do dramatického repertoáru. Základ, na kterém začnu stavět svou kariéru sólisty, budou určitě Rossini a Donizetti.

Tak to jsou role, které vám určitě budou sedět a na kterých bude moci váš hlas vyrůst…

Nejen vyrůst, ale cítím to tak, že to jsou role pro mě. Oslovují mě, mám k nim vztah a dělám je rád. Nejsou to role, které by mi nic neříkaly.

Poněkud jste mi svou odpovědí nahrál na smeč. Jak se stalo, že nebudete zpívat ve světové premiéře opery Miroslava Srnky South Pole (Jižní pól), přestože jste byl obsazen?

To byla repertoárová chyba jak hrom, kterou si bohužel do poslední chvíle nikdo kromě mě neuvědomoval. Na začátku jsem nedokázal říct to „ne“, ale naštěstí jsem v sobě našel odvahu, abych tu roli pak odmítl. Doteď všem děkuji, že mě z toho osvobodili, přestože to je nastudování Kirilla Petrenka a měl jsem zpívat vedle Villazóna a Hampsona.

Ale víte, co by to znamenalo pro váš životopis? „Zpíval v nastudování Kirilla Petrenka…“

Ano, pro životopis a PR by to byla skvělá věc, mohl bych se tím pyšnit. Ale bez hlasu. Zničil bych se na tom. Jsem rád, že vedení Bavorské státní opery přistoupilo na moje argumenty a uvolnilo mě z toho. Přesto tohle rozhodnutí nic nemění na mých dvou hostováních v Bavorské státní opeře v sezoně 2016–2017 – v roli rybáře Ruedia v Rossiniho Vilému Tellovi s velmi krásnou árií na začátku a budu také zpívat v Semiramide téhož autora.

Kritik Jiří Fuchs přirovnává váš projev k projevu Petera Schreiera a Bena Blachuta, pěvců s hlasy sametové kulatosti a libozvučného fondu a s instrumentálním typem promyšleného frázování. Jiní vám prorokují budoucnost českého Juana Diega Floréze. Nemotá se z těchto srovnání mladému člověku trochu hlava? Máte nějakou pojistku, jak těmto očekáváním nepodlehnout a jít si trpělivě za svou představou?

Nemotá se mi z toho hlava. A víte proč? Nikdy nebudu zpívat jako Beno Blachut, nikdy nebudu jako Peter Schreier ani jako Juan Diego Floréz. Já budu prostě Petr Nekoranec z Nových Dvorů. Kritiku Jiřího Fuchse znám. Četl jsem ji a říkal jsem si, no tak to zní příjemně, Peter Schreier ani Juan Diego Floréz nezpívají špatně, Beno Blachut taky ne. Je to tedy na dobré cestě, když mě přirovnávají k takovým zpěvákům… Ale já jsem Petr.

Když jsme zmínili Bena Blachuta, nezapomenutelný je jeho výkon v Dvořákově Stabat mater. Vy jste tohle tenorové sólo zpíval v Pardubicích v roce 2014. Jaký máte vztah k oratoriím a ke Stabat mater zejména?

Oratoria miluju, i když zatím nebylo mnoho příležitostí je zpívat. Oratorium pro mě znamená operní hudbu, při které nemusíte poskakovat po jevišti, ale můžete si užívat tu krásnou harmonii, která se valí z orchestru. Tohle zpívat v nádherných kostelních akustikách a obšťastňovat tím posluchače je velký zážitek. Oratoria jsou pro mě občerstvením. Stabat mater bylo první české dílo, které jsem zpíval, u něhož jsem si říkal, to je tak krásná hudba, že se vyrovná celé světové hudbě dohromady.

Nelitujete někdy svého rozhodnutí vydat se cestou tak obrovského nasazení? Co jste tomu musel obětovat?

Všichni muzikanti a vůbec všichni lidé, kteří se snaží své profesi dát maximum, vědí, že se tomu musí obětovat velká část života. A to veškerého – neoddělujme život osobní nebo profesní – vztahy, zájmy, hobby… Určitě svého rozhodnutí nelituji, protože člověk vycítí, kam jeho kariéra směřuje. Ale uvědomuji si, že neprožívám život tak jako moji kamarádi, kteří tak rozjetou kariéru nemají. Někdy mně to přijde líto. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že to, co dělám, dělá spoustu lidí šťastnými, a to v mých očích činí tu oběť snesitelnou.

Čeho byste chtěl dosáhnout?

Nedávno jsem na podobnou otázku odpovídal v Německu u příležitosti příprav provedení Brittenova Alberta Herringa. Redaktorka se mě ptala, jaké mám sny. A již v momentě, kdy jsem odpovídal, jsem si uvědomil, že vlastně svůj sen žiju, protože dělám, co mám rád, a ten proud mě nese dál a dál. Můj cíl je se v něm co nejdéle udržet.

Proslýchá se také cosi o vašich námluvách s Metropolitní operou…

Na soutěži v Toulouse, kde jsem v roce 2014 obsadil druhé místo, byla v porotě Emily Rosenberg z Metropolitní opery, která o mě projevila zájem. Pak to však nějak vyšumělo. Rok nato jsem se zúčastnil soutěže v Oslo, kde mě slyšel Jonathan Friend, administrativní ředitel Metropolitní opery, který tehdy prohlásil, že kdybych nebyl v Operním studiu Bavorské státní opery, rovnou by si mě odvezl s sebou. A na základě této rozmluvy jsem dostal oficiální pozvání, abych v New Yorku předzpíval a stal se členem Lindemannova programu Metropolitní opery. Letím tam 12. února.

Tedy byste z mnichovského operního studia plynule přešel do New Yorku?

Ne tak zcela. Jelikož už mám pro příští sezonu hodně závazků, jednalo by se pravděpodobně o sezonu 2017–2018. Pevně doufám, že mě tam neukovají ke stromu a budu moci být s Evropou i nadále v kontaktu.

Myslíte ve svých plánech i na české publikum?

Pokud se to povede a budu od roku 2017 v operním studiu v New Yorku, rozhodně se sem i přesto budu vracet. Rád tu budu zpívat, i proto, že jsem Čech. Nerad bych někdy na české publikum zanevřel.

 

Vizitka:
Petr Nekoranec se narodil 25. února 1992 v Nových Dvorech u Polné. Zpěv začal studovat na Základní umělecké škole v Polné u Arnoštky Zemanové. V roce 2011 absolvoval Střední odbornou školu pedagogickou v Čáslavi, v jejímž smíšeném sboru vystupoval často i jako sólista, a začal studovat na Konzervatoři Pardubice obor klasický zpěv u Jarmily Chaloupkové. V současné době intenzivně spolupracuje s renomovaným italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem.

Tenorista Petr Nekoranec je jednou z nejvýraznějších postav nastupující pěvecké generace v České republice. Od září 2014 je členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí včetně titulní role v Rossiniho opeře Hrabě Ory.

Petr je laureátem prestižních evropských soutěží. V srpnu 2015 se probojoval do semifinále významné Mezinárodní pěvecké soutěže královny Sonji v Oslo. V červenci 2014 se stal ve Vídni vítězem 1. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže nesoucí jméno slavné bulharsko-rakouské sopranistky Ljuby Welitsch a v září 2014 obsadil druhé místo v jedné z nejnáročnějších světových pěveckých soutěží, Concours International de Chant ve francouzském městě Toulouse. Z domácích soutěží uveďme v roce 2012 IX. ročník Pěvecké soutěže Olomouc (titul absolutního vítěze a laureáta festivalu) a Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech (1. cena v kategorii Píseň a 2. cena v kategorii Junior). V téže soutěži Antonína Dvořáka získal v roce 2013 druhou cenu v kategorii Junior a celou řadu dalších cen včetně ceny Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

V roce 2012 se v roli Vaška podílel na provedení Smetanovy Prodané nevěsty se souborem Dětská opera Praha na Nové scéně pražského Národního divadla pod taktovkou Jana Chalupeckého, v Itálii zpíval tenorové sólo v Mozartově Requiem s Coro Filarmonico Veneto a Orchestra Regionale Filarmonia Veneta (dirigent Marco Titotto) a tenorové sólo v Mozartově Korunovační mši pod vedením Františka Šterbáka. V roce 2013 ztvárnil roli Lindora v Rossiniho Italce v Alžíru na scéně Teatro nuovo di  Torino v Itálii. V květnu 2015 vystoupil v rámci festivalu Pražské jaro na koncertě s názvem „Adam Plachetka uvádí mladé pěvce“.

www.petrnekoranec.com

Foto archiv Petra Nekorance, portrétní fota Jadran Šetlík