Petr Pola: Současná krize pozoruhodně poukazuje na podmínku divadla, kterou jsme měli za nezpochybnitelnou

Malá inventura už roky zrcadlí nezávislou divadelní tvorbu v Praze. Vloni festival proběhl v podstatě za pět minut dvanáct, necelý měsíc nato se na nějakou dobu uzavřela divadla v celé republice. Jak jste vybírali během tohoto zvláštního roku projekty do festivalového programu?
Loňská Malá inventura proběhla velkolepě, měli jsme nakročeno k dosud nejmasivnějšímu touringu nezávislého divadla po ČR, ale zejména do zahraničí. Zahraniční partneři nám nabídli 4 přehlídky v Německu a Polsku, a desítky jednotlivých uvedení po celé Evropě, vypadalo to až moc dobře. No a radovali jsme se ani ne čtrnáct dní. V té době nikdo netušil, že nepůjde jen o epizodní záležitost, ale budeme se s tím potýkat do dnešních dnů.
Projekty vznikaly a divadlo se hrálo během celého roku, ale cesty k divákům byly složitější, zejména na podzim, kdy pravidelně premiéruje nejvíce projektů. Naštěstí byly i světlejší okamžiky v teplejších měsících roku, a bylo možné navštívit i živá představení. Covidová sezóna se samozřejmě podepsala na počtu projektů, které vznikly, ale rozhodně bylo z čeho vybírat. Praha je divadelně extrémně produktivní a krátkodobě to nedokázal změnit ani Covid.

Díky koronaviru asi postupně proběhlo hodně škrtů, na druhou stranu se vám podařilo program přizpůsobit situaci a nabízíte divákům věci, na které by za normálního stavu nebyl ani čas, ani prostor… Co byste z letošního programu „vypíchl“?
Přípravy festivalu jsou vždy velmi náročné zejména proto, že Malá inventura se koná v únoru a čas mezi výběrem programu a startem festivalu je extrémně krátký. A pochopitelně vždy finančně nestabilní, výsledky některých grantů se dozvídáme až těsně před začátkem festivalu. Letos však byla situace eufemisticky řečeno zase o stupínek nejistější. Jediný rozdíl byl v tom, že jsme na tom takto nebyli sami, ale jede v tom celý kulturní sektor.
Běžní diváci letos budou trochu ochuzení, pokud jde o přímé divadelní zážitky. To je potřeba říct na rovinu, dostanou však příležitost nahlédnout pod pokličku nezávislé divadelní scény a podívat se, kam by je jiné roky pravděpodobně ani nenapadlo se podívat. Pokusíme se zpestřit jim to období absence fyzických kontaktů, než bude zase možné ve velkém zaplnit divadelní sály.
Doporučil bych zahájení festivalu 19. února od 20:00, které pro nás připravuje platforma pro queer umění PinkBus. Přestože milujeme offline, zde jsme udělali výjimku a nechali připravit show přímo pro objektivy kamer. Diváci budou moci virtuálně navštívit festivalové scény, přichytali jsme řadu prohlídek 360° kamerou, která je doslova přenese na místa činu. Nebo například se spolkem Ufftenživot jsme připravili pět rozhovorů z cyklu Život on Air.

Posouvat únorový termín festivalu jste asi nechtěli, že?
V nějaké slabší chvilce jsme o tom uvažovali, ale jde to proti smyslu festivalu. Únorový termín je pro nás zásadní. Jde o mezidobí, kdy jeden rok doznívá a další pozvolna začíná. Malá inventura se tak nachází na hranici, což je pro nás určující. Navíc nikdo dnes nedokáže předpovědět, jaké datum by mohlo zaručit, že festival proběhne relativně bezpečně.

A bude možnost vidět představení zařazená do Malé inventury později v průběhu roku?
Malá inventura nikdy nekončí únorem v Praze. Na podzim pokračuje do dalších čtyř měst – Jičína, Jihlavy, Českých Budějovic a Karlových Varů. Doufáme, že se nám zde letos podaří uvést většinu představení, která neměla v Praze příležitost. V září navíc opět plánujeme konferenci Culture Get-Together o spolupráci v kultuře, kterou by měla doprovázet i představení z Berlína v rámci sekce Pralin, na které se rovněž v únoru nedostane. Takže plány bychom měli, teď jenom trochu toho štěstí.

Online je jedna z berliček a možností, jak přečkat tuhle divokou pandemickou dobu, sebelepší online streamy ale nikdy nenahradí reálné zážitky z hlediště, kdy diváky od performerů dělí jen pár metrů. Soudě podle letošního motta festivalu to není ani vaše cesta, je to tak?
Online streamy skutečně nevidíme jako východisko. Řada divadelníků se sice téměř přes noc stala amatérskými filmaři, ale to se dostáváme do poněkud jiné disciplíny. Divadlo a současné divadlo obzvláště, získává své specifikum pouze jako událost, které se účastní aktéři i diváci v rámci jednoho performativního prostoru. Tyto podmínky nelze simulovat prostřednictvím digitálních médií.

Jak mění současná krize vaše myšlení o umění, divadle a divákovi?
Současná krize pozoruhodně poukazuje na podmínku divadla, kterou jsme měli za nezpochybnitelnou. Přítomnost živých diváků (plurál je zde zásadní) dělá divadlo. Jako by se zde potvrzovaly všechny dynamické proměny, kterými prošlo moderní divadlo za poslední století. Krize nám ukazuje, jak moc je divadlo závislé na spoluúčasti, že představení není dílem, jak jsme na to zvyklí například z výtvarného umění, literatury, filmu, architektury a částečně i hudby. Například nám také ukazuje, že divadlo nelze konzumovat. Stejně jako nelze konzumovat rituál, obřad, sváteční událost či hru. Koneckonců takto fungují všechny události, které vyžadují více lidí a jsou založeny nikoli na jednostranném vztahu spotřeby, ale požadují po nás spoluúčast a spolutvorbu. V průběhu moderních dějin divadla si citliví divadelníci a reformátoři mysleli, že konec divadla přinese film, televize nebo internet. Se všemi „nástrahami“ se však divadlo vždy vypořádalo, protože disponuje neuvěřitelnou silou jakéhosi eklektizmu, dokáže nasávat vše ve svém okolí, mísit, konfrontovat a vytvářet z toho společenskou událost. Skutečným koncem divadla, který by byl zřejmě i koncem společnosti, jak ji známe, by byla až nemožnost společně se potkávat na jednom místě a vzájemně na sebe působit čistě tím nejsamozřejmějším způsobem, jako fyzicky existující, cítící, vnímající a tělesně myslící bytosti.

Všichni teď tuší, že se krize bude táhnout ještě dlouhé měsíce. Hledáte alternativy, jak se adaptovat? Možná bude mít budoucnost jen ten, kdo se změní, kdo ví…
Pochopitelně i tato krize přinese změny a promění to, co máme ve zvyku nazývat divadlem. Jakým směrem, na to je třeba si počkat. Změna je hlavním motorem života na zemi a snad nebudu příliš podkopávat podtitul našeho festivalu, když zmíním názor Gregory Batesona. Tento pozoruhodný biolog, antropolog a ekolog tvrdil, že v evoluci života na zemi je hrozbou spíše to „nové“, než to „staré“. V rámci evolučního procesu může například nešťastná adaptace na prostředí přinést patologický proces, který povede k vyhynutí života, jak ho známe. Paralely k současné ekologické krizi a roli jejího hlavního strůjce, asi není nutné příliš zdůrazňovat. Tedy ano, určitě bude třeba vidět situaci v novém světle, ale je hrozně důležité dívat se ze širší perspektivy. Nevidím tedy řešení v tom, pokud tyto změny budou jen tupou reakcí ekonomicko-administrativního rázu, které nás budou nabádat k tomu, že nemůžeme-li dělat divadlo fyzicky, máme ho dělat online. Nicméně shoda drtivé většiny kulturní obce na tom, že divadlo potřebuje živé diváky, mi dává naději, že slepé podřízení zde jen tak nehrozí.