Petr Zuska chystá Louskáčka: Nechápu, z čeho mají diváci strach

Za necelých čtrnáct dní se v Národním divadle uskuteční premiéra nové baletní inscenace Louskáček a Myšák Plyšák. Autorský pohled na titul, který neodmyslitelně patří k vánočnímu času, připravil divákům jako mikulášskou nadílku šéf souboru Petr Zuska. Vystřídá inscenaci Youriho Vàmose, která byla na repertoáru předchozích jedenáct let a na kterou si pochopitelně publikum navyklo, ačkoli když tehdy nahrazovala Grigorovičovu verzi, příběh spojený s motivy povídky Charlese Dickense také vyvolával pochybnosti. Ze zasněženého Londýna se letos přeneseme do adventní Prahy a publikum opět netrpělivě čeká. Petr Zuska nám svůj přístup částečně odhalil.

Jak dlouho jste v sobě nosil myšlenku vytvořit vlastní verzi Louskáčka?

První nápad, jak bych mohl pojmout Louskáčka, jsem měl před dvanácti lety, v době, kdy jsme s Yourim Vàmosem domlouvali inscenování jeho verze. Tehdy nastaly finanční problémy a chvíli to vypadalo, že ji vůbec nebudeme schopni zaplatit a uvést. Louskáček jako titul však už byl ve všech programech, předplatném a propagačních materiálech; řekl jsem si tedy, že ho při nejhorším udělám sám. Měl jsem tedy představu, jak ho zpracovat, ale neznamená to, že bych ten nápad nosil celou dobu v hlavě. Asi před rokem a půl jsem se ale rozhodl, že je čas vytvořit vlastní verzi, takže jsem si některé nápady oživil, ale následně se to celé posunulo pochopitelně ještě dál.

Jak dalece se inspirujete původním dílem E. T. A. Hoffmanna? Dá se říci, že s ním zacházíte jako s předlohou?

Spíš jsem z něj vyšel ideově. Pro mne je velkou inspirací naprostá logika Hoffmannova příběhu, která se z baletních verzí trochu vytratila. Protože Marius Petipa asi třetinu původního příběhu vynechal, řada věcí v libretu postrádá logiku nebo vysvětlení. Hoffmannem jsem byl fascinovaný už jako dítě, a o to více mě fascinuje dnes. Pracuje s nádhernými symboly, řekl bych, že až s metafyzickými archetypy, což mám rád. A celý děj do sebe skvěle zapadá. Ovšem dělat Louskáčka přímo podle Hoffmanna je celkem zapeklitá věc, na balet nebo taneční divadlo je velmi komplikovaný, navíc Čajkovského hudba vychází z už hotového libreta, které mu Petipa dal. Musím tudíž respektovat Čajkovského a „vejít se“ do jeho partitury, a tedy i do struktury, kterou tomuto baletu vytvořil Petipa. Proto rozhodně nelze říct, že bych dělal Louskáčka podle Hoffmanna. Vzal jsem si příklad z logiky děje a dotýkám se některých symbolů, o kterých jsem mluvil. Není to ale tak, že bych vytvořil nějakou filozofickou inscenaci, dělám představení pro děti.

Půjde tedy o inscenaci pro rodiny s dětmi…

Samozřejmě. O co jiného by mělo jít? Louskáčka jsem vždy vnímal jako titul pro děti a tak k němu přistupuji. Zaráží mě, když se stále lidé ptají, jestli to bude pro děti, nebo ne, už jenom z principu mi tahle otázka vůbec nedává smysl. Mám pocit, že děti mají v těchto věcech docela jasno i bez nás. Buď se jim divadlo líbí, nebo nelíbí, to je celé.

Myslíte si, že dětského diváka podceňujeme?

Rozhodně. Dospělí mají pocit, že musí určovat, co je pro děti vhodné, ale ony mají jiné vnímání a v inscenacích vidí a oceňují jiné věci. Viděl jsem to mnohokrát na našich vlastních představeních, tak vám můžu dát pár příkladů. Například o Maillotově Popelce mnozí říkali, že je sice zajímavá, ale vůbec není pro děti. Můj tehdy tříletý syn ji viděl asi pětkrát a byl nadšený. Našel si scény, které se mu ohromně líbily, a těšil se na ně. Protože děti vidí jinak. Dokonce jsem slýchal od diváků, že se jejich dětem líbila jedna z prvních choreografií, které jsem v Praze uvedl, Ways 03. Jde o naprosto abstraktní kus na hudbu Arvo Pärta, a přesto na tom něco nacházely, co se jim líbilo. Takže s tím hodnocením, co pro děti je a co není, bych byl opatrný. Louskáčka každopádně považuji za titul, který je pro dětské publikum určený, ale mám rád, když má představení nějakou nadstavbu a osloví i dospělé. Po pravdě si neumím představit, jak by měl vypadat balet „jen“ pro děti…

Vánoční svátky mají velkou symboliku. Jak se to odráží ve vaší inscenaci?

Nechci, aby to vyznělo, jako že se zabývám nějakými složitými symboly. Chtěl jsem vytvořit představení, které bude mít své kouzlo a zároveň bude plné legrace. Co je důležité a co můžu prozradit předem, je to, že můj příběh se vlastně neodehrává o Vánocích, ale na Mikuláše. Vánoční čas se prolne do druhého jednání prostřednictvím snu, v němž se odehrává, snu, který se zdá dětem z 5. na 6. prosince. To byl také můj někdejší nápad, že by můj Louskáček měl začít naším Mikulášem, Čertem a Andělem. Tyhle tři postavy pro mě v dětství měly obrovskou magii a večer, kdy k nám přicházely, pro mě byl stejně kouzelný a tajemný jako Štědrý večer. Vycházím z vlastních pocitů, z toho, jak reflektuji svoje dětství.

Máte také vlastní děti. Odráží se to ve vaší práci?

Jistě, nevyhnu se tomu, aby něco z toho neprosáklo do mé práce. Klukovi bude sedm, holčičce dva, takže také máme doma takový mužsko-ženský svět. V Hoffmannově knize také vystupují dvě děti – sourozenci, důležitější postavou je Marie, ale má bratříčka Fritze. Na postavách dětí jsem vytvořil zápletku mé verze. Což s Hoffmannem do určité míry souzní, i když jeho příběh je trochu jiný. Je v tom obojí – Hoffmann i moje osobní zkušenost a invence.

Budou v inscenaci děti na jevišti?

Samozřejmě, dvě děti prochází celým představením a zapojeno je jich ještě víc. V prvním obraze je deset dětí, v druhém obraze šest, a ty dvě, o kterých jsem mluvil, hrají do konce představení. Zatím je to nejnáročnější představení, jaké děti z naší Baletní přípravky měly. Není to tolik o tancování, ale o herectví, současně je to pro ně velká motivace. Akorát jsem je také trochu počeštil, takže Marie zůstává Maruškou a místo Fritze mám Frantu.

Víme už, že místem, kde se váš Louskáček odehrává, je Praha. To také souvisí s těmi vzpomínkami na dětství?

Ano, bude tam Praha, i když stylizovaná. Jako dítě jsem Vánoce prožíval v Praze a samozřejmě se to tam odráží. Pro mě Vánoce znamenaly Týnský chrám, staroměstský orloj, pražské uličky. Žil jsem tu a zažíval to kouzlo města. Myslím, že to bude i dobrý kontrast k Vàmosovi, který byl trochu romantičtější. Zasněženou krajinu jako on v baletu nemám.

Ale tanec sněhových vloček tam máte?

Mám tam úplně všechno. Na partituru jsem skoro nesáhl. Z prvního jednání jsem nevyndal ani notu, všechno jde za sebou tak, jak to Čajkovskij napsal. I předehra bude mít dvě fráze, ne jenom jednu, protože i na ni se váže děj. V druhém jednání dělám z dramaturgického důvodu jeden přesun, konkrétně květinový valčík bude před tanci národů, ne po nich. Po gigue následuje rovnou grand pas de deux a v tancích národů jsem škrtl snad jen dvě půlminutové repetice. Takže zásahy menší než minimální. Vločky (a vločáci) tam budou, boj Myšáků a Louskáčků také. Ale to už nebudu prozrazovat dál.

Neuvažoval jste o tom vzít Hoffmanna a nechat složit pro jeho původní knihu také úplně novou hudbu?

To je samozřejmě řešení, které se také nabízí, ale jak jsem říkal, nejsem si úplně jistý, jestli by šlo zpracovat předlohu kompletně. On Petipa věděl, proč dal část děje pryč, protože je to skutečně složité. Konkrétně jde hlavně o Pohádku o velmi tvrdém oříšku, kterou vypráví Drosselmeyer Marii a Fritzovi, a teprve v tomhle kontextu do sebe věci zapadají. Bohužel bez téhle části příběhu jeho začátek ani konec nemá spojitost a logiku. Chybí odůvodnění mnoha věcí, už jen to, proč najde holčička pod stromečkem Louskáčka, a ne třeba vojáčka nebo panenku. V baletu není žádný ořech, takže na co louskáček? Proč Louskáček bojuje právě s Myším králem? To všechno dává smysl jen v knize.

Tak v době, kdy Louskáček vznikl, to už byl pozdní romantismus, éra baletů féerií, kdy nešlo o děj, ale o podívanou, a Petipa se řídil poptávkou…

Však já mu to také nevytýkám, takhle to nemyslím. Bůhví, jak se budou lidé dívat na naše inscenace za sto třicet let. Jen v téhle chvíli a ze své pozice mám potřebu jít svou cestou. Všechny inscenace, i známé tituly, pojímám autorským přístupem a měl jsem pocit, že některé věci chci udělat podle sebe, vytvořit si příběh, který bude fungovat. Ale chtěl jsem zůstat i u Čajkovského, protože to je tak nádherná a inspirující hudba, že stojí za to vejít se do její struktury.

Jak se váš autorský přístup projevuje v pohybovém slovníku?

Jako choreograf jsem měl vždycky velký rozptyl, někdy používám klasickou techniku, někdy je to více současné, někdy něco mezi tím. V případě Louskáčka jsem chtěl, aby měl autorské pojetí, aby byl specifický, zkrátka něco, co tu ještě nebylo, ale zároveň jsem cítil potřebu i motivaci udělat choreografii tak, aby ho bylo možné považovat za klasický titul. Týká se to struktury i pohybového slovníku. Jsou tam momenty i postavy, které se tomu vymykají, ale stěžejní pasáže jsou opřeny o slovník čistého klasického baletu. Veškerá choreografie, i včetně stěžejních pas de deux či variací, je má vlastní. Nenechal jsem se inspirovat žádnou konkrétní předchozí verzí. Samozřejmě se nevyhnete určitým zvyklostem, hudba k určitým řešením táhne, víte, které hudební vrcholy potřebují zvedačku, která variace si říká o piqué en tournant, a nic lepšího, co by vystihovalo hudbu, na tom konkrétním místě nevymyslíte, pokud se chcete pohybovat ve slovníku klasického baletu.

Je pro vás důležitý v inscenaci humor?

V mých inscenacích je hodně humoru a patří to k mému autorskému přístupu. Komika, gagy, ale také absurdní humor. Do vážných inscenací jej vkládám také rád. Třeba v Romeovi a Julii je spousta vtipných nebo odlehčených momentů, které slouží právě jako kontrast k tragédii celku. A v Louskáčkovi je hodně takových míst přímo v hudbě, to člověka přímo nutí vymyslet něco veselého. Tak hlavně doufám, že to bude fungovat i u publika, tanečníci na zkouškách se zatím baví.

Jak se stavíte k těm určitým pochybnostem, které diváci vyslovují ještě předtím, než vůbec vaši inscenaci uvidí?

Konkrétně jsem s nikým takovým osobně nemluvil, protože konec konců jsem skoro pořád v divadle a soustředím se na práci, ale samozřejmě vím, že takové reakce jsou. Upřímně nechápu, z čeho mají diváci strach. Je to, jako kdyby byl Louskáček nějaká svatá relikvie. Ne, není. Je to jen jeden z baletních titulů a já dělám jen jeho úplně novou verzi. To přece není důvod k obavám. Naopak je skvělé, že po téměř sto třiceti letech se stále jedná o látku, která je pro dnešního tvůrce inspirativní. Louskáček potřebuje žít, tak ho necpěme do konzervy. Jsou to předsudky, ale brzo bude premiéra, tak je to snad potom přejde, až zjistí, že je to normální baletní inscenace.

Máte už nějakou vizi do budoucna, až skončíte s šéfováním v Národním divadle?

Určitě nemám ambici stát se hned zase někde jinde šéfem, rozhodně ne ve větším souboru. Chtěl bych být spíš režisér a choreograf na volné noze, pracovat se soubory tady i v zahraničí, jak už to dělám, jen to bude intenzivnější. Chci se věnovat svému tvůrčímu potenciálu. Mám i nějaké nabídky na místo šéfa, u nás i v zahraničí. Několik jsem už odmítl, něco ještě zvažuji, ale jde o soubory jiného ražení. Musím se rozhodnout, a rozhodnout se rychle, protože na to čekají. Ted mám ale plnou hlavu Louskáčka, takže nemám ani nějakou chuť to řešit, ovšem v nejbližší době budu muset.

Chcete mít víc času na sebe a na rodinu?

Paradox je, že se rodině můžu věnovat víc jako šéf souboru než jako choreograf na volné noze. Daleko častěji bych byl na cestách a mimo domov. Ale už cítím určitou únavu, raději bych se skutečně nějaký čas věnoval své vlastní tvorbě, a ne šéfovským povinnostem. Ne že by člověk neviděl výsledky své práce, ale bere to hodně energie a budu docela rád, až to skončí. Na druhou stranu mám k souboru pochopitelně velice silný vztah a tohle bude „rozchod po patnácti letech“. Ano, určitě se mi bude i stýskat.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:

Petr Zuska (1968) představuje tvůrce evropského formátu, v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory.

Profiluje se jako individuální osobnost, charakterizuje ho široký choreografický záběr i vyzrálý umělecký přístup. Jako tanečník vždy představoval dynamického, charakterního interpreta s mimořádnou vnímavostí pro choreografův záměr, tvárného k soudobým choreografickým pohybovým slovníkům.

Zastupuje současnou střední generaci choreografů. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě až po schopnost celistvého uchopení dějového baletu. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odráží svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy.

Petr Zuska vystudoval choreografii a režii na HAMU (1994). Významnou fází v jeho kariéře se stalo angažmá v Pražském komorním baletu (1989–1992 sólista, od roku 1994 hostující umělec).

V letech 1992 až 1998 působil jako sólista Baletu Národního divadla v Praze. V roce 1998 přijal angažmá v Mnichovském baletu a v roce 1999 nastoupil do baletního souboru divadla v Augsburgu. V roce 2000 se stal sólistou Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montréalu. Během své taneční kariéry vystoupil nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin a Nacho Duato).

Od roku 2002 je Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze.

Od roku 1990 vytvořil choreografie více než padesáti inscenací pro zahraniční i domácí soubory: Hamburg Ballett, Ballett Augsburg, Semperoper v Drážďanech, Lotyšská národní opera v Rize, Mariinské divadlo, Královský dánský balet, Ballett Deutsche Oper am Rhein, West Australian Ballet v Perthu, Finský národní balet, Les Ballets de Monte-Carlo, Boston Ballet, Balet Národního divadla v Praze a Brně, Laterna magika, Pražský komorní balet a Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy.

Pro Balet Národního divadla vytvořil například choreografii Mezi horami (2002), Ways 03 (2003), Mariin sen v rámci Baletománie (2005), celovečerní balet Ibbur aneb Pražské mystérium (2005); Mozartovo Requiem (2006), celovečerní Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři (2007), Extrém a A Little Touch of The Last Extreme (2009), Romeo a Julie (2013), Stabat Mater (2014) a kratší choreografie Déjà vu, Lyrická a Empty Title, Way out, Ej lásko, které jsou často uváděny na mezinárodních i domácích gala.

Na světových jevištích jsou uváděna také jeho další díla: Triple Self, Clear Invisible, The Last Photo…?, Les bras de mer, A Little Extreme, Svěcení jara, Bolero Maurice Ravela a další. V roce 2011 vytvořil Petr Zuska světovou premiéru baletu Smrt a dívka pro Les Ballets de Monte-Carlo, v roce 2014 uvedl dílo D.M.J. 1953-1977 v Boston Ballet.

Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v Soutěžní přehlídce moderního tance, cena Nejlepší choreografie roku, Cena Českého literárního fondu, Výroční cena Opery Plus a další.
(Zdroj: ND Praha)

www.petrzuska.cz
***

Petr Iljič Čajkovskij:
Louskáček a Myšák Plyšák
Choreografie a režie: Petr Zuska
Dirigent: Václav Zahradník / Sergej Poluektov
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Animace: Šimon Koudela, Karel Mařík
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéra 3. prosince 2015 Národní divadlo Praha

Ty – Klára Jelínková / Kristina Kornová
Já – Štěpán Pechar / Mathias Deneux
Máma – Miho Ogimoto / Alina Nanu
Táta – Giovanni Rotolo / Ondřej Vinklát / Dmytro Tenytskyy
Mikuláš – Jiří Kodym / Marek Svobodník
Anděl – Magdaléna Matějková / Aya Watanabe
Čert – Ondřej Vinklát / Matěj Šust
Louskáčkyně – Andrea Kramešová / Sophie Benoit
Myšák – Francesco Scarpato / Guido Sarno
Hvězda – Nikola Márová / Zuzana Šimáková

www.narodni-divadlo.cz