Petr Zuska: Nejkrásnější je proces, kdy se z ničeho stává vyvážený divadelní obraz

Na co se mohou těšit diváci, kteří na nové představení s názvem Carmina Vetera přijdou?
Na krásnou muziku – staré písně z dávných dob, i o něco mladší lidové balady několika národů a kultur. A snad mohu říci, že i na kvalitní choreografie, které jim dávají jevištní tvar.

Jaká bude dynamika a struktura vašeho nového komponovaného večera? A proč jste ze starších děl vybral zrovna trojici choreografií Ej lásko, Lyrická a Růže?
Ej Lásko, Lyrická a Růže jsou tři dílka, která jsem nezávisle na sobě vytvořil pro různé příležitosti a různé soubory a tanečníky v rozmezí tří let. Všechna vznikla mezi roky 2008 a 2010. Z dramaturgického hlediska je však spojuje právě výše zmíněný žánr hudební. Zároveň nejsou tyto choreografie zas až tak staré, abych v nich výrazně cítil určitý druh „zubu času“, který bych pravděpodobně vnímal ve dvacet a více let starých opusech vycházejících z podobných hudebních témat, a které bych už asi dnes uvádět nechtěl.

Zmíněný hudební žánr, tedy lidové písně, balady a etnická hudba vůbec jsou pro vás inspirací už od počátků vaší tvorby. Jak si vlastně vybíráte písně, na které tvoříte? Hledáte je nebo k vám samy přicházejí?
To je pravda. V návaznosti na mou předchozí odpověď musím přiznat, že ze zhruba padesáti věcí, které jsem doposud vytvořil, tvoří ty, které se opírají o lidovou píseň či v širším slova smyslu etnickou hudbu, asi patnáct až dvacet procent. Čas od času se vždy k tomuto žánru vracím a zřejmě i nadále budu. A v tomto konkrétním případě ke mně spíše ony písně samy přicházejí, aniž bych je nějak systémově vyhledával.

Zajímá mě vaše novinka, která se ve večeru objeví, tedy třináctiminutové sólo, jež jste pojmenoval Fo(u)r One. K čemu odkazuje slovní hříčka v názvu choreografie? A jakou píseň jste pro toto nové dílo zvolil?
Jsou to hned „čtyři“ písně „pro“ „jednu“ ženu. Toť hříčka s anglickými slovíčky v názvu. Jde o čtyři písně z různých koutů světa – Indie, Irsko, Maroko a Izrael, tedy lokality, které do jisté míry reprezentují čtyři základní, dosud živé náboženské kultury světa. Nejde mi nicméně o jakýkoli religiózní rozměr, ale o náladu a charakter oněch písní, potkávajících se v jedné postavě – ženě, která je vlastně jakási Matka Země. Zároveň to celé tak trochu konvenuje s postavou z jedné starosumerské báje – Inannou, která, aby mohla sestoupit do podsvětí, odkládá postupně všechny své šperky a oděv. Něco podobného, i když trochu jinak, se v tomto novém sóle děje i mé interpretce. Možná by se dalo říci, že jde o výpověď, v níž se snoubí osobní ženská křehkost a síla s dotekem síly a křehkosti existence lidstva.

Kdo si novou choreografii v premiérovém večeru zatančí?
Sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková. Skvělá mladá tanečnice, která mi ztvárnila v poslední premiéře Kytice jednu z hlavních rolí, a se kterou mám výbornou zkušenost.

Byl jste dlouhá léta zvyklý pracovat pro velká divadla s veškerým zázemím. Jaké pro vás bylo vyrovnat se s komplikovanými podmínkami, které vládnou při tvorbě produkcí české nezávislé scény?
Nevím, zda na tuto otázku mohu odpovědět, jelikož s českou nezávislou scénou nemám téměř žádné zkušenosti. V současné době pracuji pro Pražský komorní balet podruhé a musím říci, že je to vesměs pozitivní. Co mne trochu nervuje, je naprosté minimum zkoušek na jevišti před premiérou. Technické věci a svícení se dělají ve velkém spěchu, na což opravdu zvyklý nejsem. Takže když pak všechno dopadne dobře, mám pocit, že se stal malý zázrak.

Pracujete obecně rád se stejným tvůrčím týmem, tedy autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý svůj projekt hledáte nové spolupracovníky?
S autorem hudby pracuji jen výjimečně, většinou připravuji choreografie na hudbu již existující. Co se týče ostatních zmíněných spoluinscenátorů, mám jich několik a ač se dá říci, že je prostřídávám, většinou jsem v určitém období až na výjimky „věrný“ jedné partě. Záleží také na typu a charakteru dané inscenace a rovněž samozřejmě na jejich aktuálních časových možnostech. Nikdo z nich nepracuje pouze a výhradně jen pro mě.

Co vás vlastně na choreografické tvorbě obecně nejvíc zajímá či baví?
Tak to není vůbec jednoduchá otázka, ale pokusím se stručně odpovědět. Vlastně to není ani tak samotná premiéra, jakkoli je třeba úspěšná, je to především proces tvorby. Momenty, kdy v podstatě z ničeho krok za krokem vyrůstá něco, co splyne s hudbou, co vymodeluje určitý příběh či emoci, co se postupně stává vyváženým a autentickým divadelním obrazem a já jsem si v tu chvíli jist, že právě takhle je to správně. To jsou ty nejkrásnější chvilky.

Změnil se hodně váš životní rytmus za poslední dva roky, co jste po odchodu z Národního divadla na volné noze? Jak se vám dnes žije?
Teď zrovna se mi nežije úplně ideálně, neb mám problémy s bederní páteří, což zvláště uprostřed zkoušek na premiéru není vůbec příjemné. Jinak se můj život po odchodu z Národního divadla pochopitelně změnil. Ubylo mnoha každodenností, starostí a stresových situací, jsem – dá se říci – více pánem svého času. Jsou období, kdy mám všeobecně volnější harmonogram, pak zase naopak ta, kdy je toho víc než dost. Rozhodně si však stěžovat nemohu, docela si to užívám.

A jak jste strávil léto? Mohl jste alespoň trochu odpočívat a sbírat inspiraci?
Popravdě řečeno jsem to trochu přehnal s pracemi na obou chalupách. Řezal jsem a sekal dřevo, kosil a hrabal trávu, natíral… a to všechno opravdu hodně. Možná i to se teď projevilo na těch mých zádech. Každopádně jsem si odpočinul v Řecku u moře a byl jsem prakticky celé dva měsíce s manželkou a dětmi, což bylo moc fajn. Je ale pravda, že jsem se často budil velice brzo ráno, protože jsem měl trochu nervy, jak zvládnu tuto sezónu, jelikož bude pracovně opravdu nabitá.

V kariéře se vám povedlo dostat se tam, kam jen málokomu v oboru. Máte teď třeba nějaké další profesní touhy či cíle?
Když jsem byl mladý, občas jsem měl konkrétní cíle a touhy a pak jsem byl čas od času frustrovaný, že to či to šlo jinou, ne mnou naplánovanou cestou. Dnes už dávám univerzu podstatně větší svobodu, jelikož jsem se naučil, že všechno, co přichází, má svůj smysl, i když je často nelehké si to okamžitě uvědomit. Takhle nějak to dle mého v životě funguje – a to i v tom profesním. Pokud člověk svou práci dělá, jak nejlépe umí a věří jí, věci budou přicházet samy. A co konkrétně, to už se nechme překvapit!