Petrolejové lampy aneb Obrazy z Jilemnice v libereckém baletu

Tanečníka a významného choreografa Libora Vaculíka není potřeba představovat. Má za sebou celé zástupy tanečních a baletních děl, která českou, ale i slovenskou taneční scénu na mnoha jevištích dost podstatně ovlivnila. „Čerstvý“ šedesátník má nárok bilancovat a tak trochu si hrát s tématy, která ho baví a která jsou mu zásadně blízká. V posledních letech se jako režisér i choreograf podepisuje na mnoha muzikálech.
Libor Vaculík: Petrolejové lampy – Obrazy z Jilemnice – záběr ze zkoušky – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj DFXŠ Liberec)

Jeho ryze choreografický rukopis bývá vždy mistrný a velmi taneční, především proto, že byl skvělým sólistou a odtancoval mnoho let na mnoha scénách nejen v České republice. To se vždy na choreografii projeví, do jaké míry byl tvůrce sám praktikem. Nic nenechává náhodě, vždy se jedná o pevně připravenou strukturu. Jeho velkou láskou jsou dramatické příběhy a samozřejmě velké divadelní postavy plné emocí a složitých životních situací.

Šéfka baletu libereckého Divadla F. X. Šaldy a choreografka Alena Pešková pro tuto sezonu pozvala Libora Vaculíka k nastudování dramatického díla Petrolejové lampy. Téma je to pro taneční divadlo skutečně nelehké – vytvořit obraz doby na malém městě s nejednoduchými vztahy a se zákulisím psychologicky složitých situací. Zvolený titul tedy zapadá do oblíbené tvorby Libora Vaculíka, ale i dramaturgie Aleny Peškové, která liberecký balet přímo sytí náročnými díly, ovlivněnými činohrou i literárními předlohami. Dílo je také více určeno pro chytré a vzdělané publikum.

Petrolejové lampy byly napsány významným českým literátem a jilemnickým rodákem Jaroslavem Havlíčkem (1896–1943) původně pod názvem Vyprahlé touhy v románové podobě v roce 1935. Zde se setkáváme s příběhem Štěpy (Štěpánky Kiliánové), která přes hmotné zajištění nenachází štěstí v manželství a ani v mateřství. Ne zcela půvabná dívka z dobré rodiny se chce vdávat a ráda by měla dítě. Zamiluje se do Pavla Maliny, který je ovšem závislým alkoholikem i známým sukničkářem, takže její volba vdát se za něj není vůbec správná. Nicméně její charakterové vlastnosti jsou tak pevné, že manžela i přes jeho hříchy nikdy neopustí, přestože on ji podvádí, vylévá si na ní všechny špatné, leckdy agresivní nálady a je následně těžce postižen syfilis. Kolem celého příběhu se odehraje v rodině několik smrtelných událostí.

Vše by bylo v tanečním představení i přes přespříliš podrobnou popisnost situací přijatelné, kdyby nebylo jednoznačného výběru hudební předlohy, a sice z nejznámějších děl Leoše Janáčka. Libor Vaculík hudbu Leoše Janáčka ctí, miluje ji. Má plné právo na výběr, zvláště když se hudební režie ujal Petr Malásek, který se snažil stmelit části Janáčkova veledíla v jeden homogenní celek. V kontextu tohoto drsného realistického příběhu však vyznívají geniální hudební témata přeci jen samostatně, leckdy odtažitě od toho, co se na jevišti právě odehrává.

Možná pro diváka, který není či nemusí být jednoznačně ovlivněn Janáčkovou hudbou, to může být určité východisko – přijmout složité životní téma traumatického příběhu Petrolejových lamp za doprovodu skvostné a dramaticky nosné hudby. Možná mu hudba téma i zpřístupní či pomůže strávit vyobrazené složité životní dilema. Ale posluchače a diváka, který je až přespříliš ovlivněn motivy ze Sinfonietty, Glagolské mše, Tarase Bulby, 1. smyčcového kvartetu nebo klavírní skladby V mlhách (zvláště s příklady známých choreografických děl), hudba zavádí do jiné dimenze, která podle mne diváka spíše rozptyluje od soustředění na to, co se na scéně právě odehrává. Ta síla hudby je výsostná a choreografie i interpretace poněkud pokulhává v jejím závěsu.

Pak je lépe zavírat oči a vnímat Leoše Janáčka po svém a raději poslepu. Leoš Janáček snad nepotřebuje žádné zvláštní dekorace ani režijní „fígle“, natož aby byl přilepen na další příběh. V hudbě je příběh sám o sobě. V detailním výkladu scén kumuluje choreograf jednu za druhou a zdá se, že inscenace je téměř činohrou „jen jen promluvit“, ale na úkor tanečních scén, které by mohly být delší, rozpracovanější.

Taneční výkony jsou v plném nasazení sólistů i celého ansámblu. Veronika Šlapanská v roli Štěpky si tentokrát i více zahrála, nejen brilantně zatančila. Má již mnohé interpretační zkušenosti podobné této složité roli – vzpomeňme její Maryšu v předminulé sezoně, kdy excelovala v podobně dramatické roli. Úžasný výkon předvedl Rory Ferguson v roli lehkovážného Pavla Maliny, a to je role, která má obrovský vývoj v herecké rovině, nejednu zlomovou situaci v agresivním jednání až po boj o poslední okamžiky života. Také role služebné Karly je krásnou příležitostí pro Annabel Pearce.

Pro celý baletní soubor je inscenace dobrou školou ve smyslu vystavění role – divadelní postavy, na které Vaculík vždy velmi bazíruje. Žádné gesto ani pohyb nesmí být u něho prázdné, zbytečné. Tanečníci si sáhnou až na dno svých možností, protože málokdo z nich má za sebou nějakou hereckou průpravu. V tomto ohledu je Vaculíkovo směrování k realistickému projevu pro baletní soubor cenné.


Hodnocení autorky recenze: 70%

 

Petrolejové lampy – Obrazy z Jilemnice
Libreto, režie a choreografie: Libor Vaculík
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna: Radek Honc
Kostýmy: Roman Šolc
Světelná koncepce: Libor Vaculík
Dramaturgie: Petra Březovská
Balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 10. listopadu 2017 Šaldovo divadlo Liberec

Štěpka Kiliánová – Veronika Šlapanská (alt. Marika Hanousková)
Stavitel Kilián – David Pešek Dvořák
Anna Kiliánová – Jana Kaplanová
Jan Malina st. – Jiří Černý
Jan Malina ml. – Alexey Yurakov (alt. Macbeth Kanděra)
Pavel Malina – Rory Ferguson
Dr. Blodek – Mischa Hall
Karla – Annabel Pearce
Starosta Trakl – Milan Hodný
Traklová – Petra Březovská
Alois Trakl – Joseph Edy
Holčička (dětská role) – Babetka Březovská (alt. Amálka Vojáčková)

www.saldovo-divadlo.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Vaculík: Petrolejové lampy – Obrazy z Jilemnice (DFXŠ Liberec 2017)

[Celkem: 7    Průměr: 2.3/5]

Související články


Napsat komentář