Plácido Domingo: Když odpočívám, rezavím

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

V květnu 1969 Dominga poprvé slyšelo londýnské publikum při provedení Verdiho Requiem, v němž zpíval tenorové sólo. A 27. června téhož roku poprvé zpíval v kolébce opery, v Itálii. Ve Veronské aréně slavil triumf v roli Kalafa po boku Turandot Birgit Nilsson. Sám se ke svému vystoupení vyjádřil následovně: „Vystoupit v Turandot s Birgit Nilsson byl pro mne jeden z vrcholných zážitků mého života, nejen jako umělce, ale také jako ctitele velkého pěveckého umění.“ A ve svém italském triumfu pokračoval v prosinci, když zpíval v zahajovacím představení nové divadelní sezony Verdiho Ernaniho v milánské Scale. (La Scala tradičně zahajuje svou sezonu 7. prosince.)

V téže době se také poprvé podílí na nahrávce kompletního provedení opery. Pod taktovkou Zubina Mehty nazpíval roli Manrika v Trubadúrovi. V květnu roku 1970 debutuje v postavě Enza Grimaldiho v Ponchielliho Giocondě ve svém rodném Madridu, v listopadu se při představení Tosky v Met poprvé setkává s tehdy sedmadvacetiletým dirigentem Jamesem Levinem, s nímž ho od té doby pojí pevné přátelství, a v prosinci poprvé vystoupil na jevišti londýnské Covent Garden. V New York City Opera účinkoval v pro něj nepříliš typické belcantové titulní roli v Donizettiho opeře Roberto Devereux.

V roce 1971 je mu za výkon v roli Radama v nahrávce Aidy (zpívala ji Leontyne Price) udělena poprvé cena Grammy. Celkem jich obdržel třináct. Z toho čtyři byly takzvané Latinské Grammy, které se udělují za nahrávky ve španělštině a portugalštině. 20. září 1971 zpíval při zahajovacím představení sezony v Met roli Cavaradossiho. Pocty vystoupit při zahajovacím představení sezony se mu v Met dostalo jedenadvacetkrát, čímž předstihl Enrika Carusa, který do té doby byl „rekordmanem“ se sedmnácti představeními. Plácido Domingo definitivně dobyl největší vrcholy, jichž může operní pěvec dosáhnout.

Králem opery
První polovina roku 1972  byla patrně nejrušnějším obdobím Domingovy umělecké kariéry. Absolvoval během ní devět debutů v různých částech světa (například v Mnichově, v Amsterdamu, v Curychu či v Teatro Colón v Buenos Aires, kde zpíval jednu ze svých nejmilejších rolí – Alvara ve Verdiho Síle osudu), vystoupil v devatenácti různých operách, účinkoval na čtyřech koncertech. Díky své psychické i fyzické síle a vynikající disciplíně to vše zvládl. Stal se suverénním představitelem nejobtížnějších partií takzvaného spinto tenorového oboru. V tomto období jej čekaly další závažné úkoly, například titulní mužská role v Gounodově Romeovi a Julii, Rudolf ve Verdiho Luise Millerové, Vasco da Gama v Meyerbeerově Afričance, kterého si velmi oblíbil, a v několika inscenacích v řadě divadel včetně Met také Arriga ve Verdiho Sicilských nešporách, jehož považuje za jednu z nejtěžších rolí mezi všemi, s nimiž se ve své kariéře setkal.

V květnu 1973 debutoval v roli Manrika v Paříži a téhož roku zahájil představením Traviaty v New York City Opera svou souběžnou úspěšnou dráhu dirigenta. V roce 1971 vznikla také nahrávka Domingo diriguje Milnese, v níž se v roli dirigenta a sólisty setkávají dva dlouholetí přátelé, kteří se poprvé potkali v době svých uměleckých začátků a poté se pravidelně setkávali v mnoha inscenacích různých oper.

V roce 1974 natáčí po řadě televizních přenosů představení svůj první film, kterým byl Trubadúr v režii Jeana-Pierra Ponella. Roli Leonory ztvárnila Katja Riciarelli a hraběte Luny Sherrill Milnes.

Mimořádně významným rokem se stal pro Plácida Dominga rok 1975. Na festivalu v Salcburku sklidil velký úspěch jeho Don Carlos pod Karajanovou taktovkou. V dalších hlavních rolích inscenace účinkovali Katja Ricciarelli, Christa Ludwig, Nikolaj Gjaurov a Franco Capucilli.

9. září 1975 poprvé v Hamburku vystoupil ve své životní roli, ve Verdiho Otellovi, jehož byl poté řadu let nedostižným představitelem. Zahrál si ho i před kamerami ve filmovém zpracování Franka Zeffirelliho, v němž Desdemonu ztvárnila Katja Ricciareli. Dirigentem nahrávky byl James Levine. Geniální představitel Otella sir Lawrence Olivier prohlásil o Domingově výkonu v této roli, že „hrál Otella tak, jak bych ho hrál já, kdybych měl takový hlas“.

Domingo září na světových operních scénách ve velkých tenorových partiích. Kromě již jmenovaných připomeňme alespoň Rudolfa v Bohémě, Krále Gustava/Richarda ve Verdiho Maškarním plesu, titulní roli v Giordanově Andreu Chénierovi a jednu z jeho nejmilejších postav, Lorise Ivanova ve Fedoře téhož autora.

V nahrávacích studiích se v sedmdesátých letech ale setkává i s dalšími náročnými úkoly. Jeho hlas v roli Waltera Stolzinga můžeme obdivovat na nahrávce Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, stejně jako na nahrávce Massenetova Werthera, kterého zpíval pod taktovkou Richarda Chaillyho, a především ve třech pozoruhodných nahrávkách děl Hectora Berlioze, jejichž dirigentem byl Daniel Barenboim (Faustovo prokletí, Requiem a titulní mužská role v opeře Blažena a Beneš). V roce 1981 si jej James Levine obsadil po letech do velké belcantové role Polliona v Belliniho Normě. Plácido prokázal, že dokonale zvládá i tento žánr.

V roce 1982 je portrét Plácida Dominga zveřejněn na titulní stránce vysoce prestižního časopisu Newsweek pod titulkem Král opery. V témže roce účinkuje Domingo na benefičním koncertě ve Vatikánu a je přijat papežem Janem Pavlem II. V osmdesátých letech natáčí tři významné filmové nahrávky oper, s režisérem Frankem Zeffirellim Verdiho Traviatu, v níž je mu jako Alfredovi partnerkou v titulní roli Tereza Stratas, v moderně pojaté koncepci Bizetovy Carmen v režii Franceska Rossiho je představitelem Dona José a třetím filmem je již zmíněný Zeffirelliho Otello.

Plácido Domingo jako Alfredo v La traviatě, 1983 (foto ©Universal)
Plácido Domingo jako Alfredo v La traviatě, 1983 (foto © Universal)

V roce 1985 postihlo hlavní město Mexika ničivé zemětřesení. Jeho oběťmi se stali i blízcí Domingovi příbuzní. Plácido Domingo se osobně zúčastnil vyprošťovacích prací. Poté uspořádal řadu koncertů ve prospěch obětí katastrofy. Vláda Spojených států mexických mu udělila Řád aztéckého orla, nejvyšší vyznamenání, které může v Mexiku obdržet cizinec.

V roce 1986 ztvárnil titulní roli ve světové premiéře opery Goya, kterou přímo pro něj napsal Gian Carlo Menotti. Dirigentem byl Rafael Frühbeck de Burgos. V tomto roce byl také obsazen do role Aenea v Berliozových Trojanech, které v Metropolitní opeře studoval James Levine. Domingo, jako vždy sám k sobě přísný a poctivý, roli odmítl, protože ji nepovažoval za vhodnou pro svůj hlas. Pouze díky naléhání přítele Jamese Levina roli nastudoval a velmi dobře se s jejími nároky vyrovnal.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments