Plán C: večírek skončil – ohlédnutí za Signal Festivalem a jednou premiérou v Ponci

Po ročním odkladu se letos konal 9. ročník Signal Festivalu, mezinárodní přehlídky vizuálního a digitálního umění, light designu i s přesahem do performativních směrů. Konec konců, technologie může být nástrojem choreografického procesu, světlo a obraz mohou tančit. Produkce festivalu předem vyzdvihovala linii Signal AR, která poprvé soustavně představuje projekty využívající rozšířené reality, anebo projekt několika umělců V E K T R O S K O P. Tématem ročníku 2021 bylo vyhlášeno „soužití člověka s přírodou, postupné překonání pandemie a zdravější prostředí na planetě Zemi“, což je gesto téměř aktivistické a s ohledem na aktuální společenskou situaci vcelku pochopitelné, ale vzbuzuje také otázku, nakolik umění musí či má mít program. Na závěr představíme pro inspiraci projekt, který funguje z opačného konce, bez vnějšího apelu a programního zadání, z vnitřního zaujetí – a s takovou nápaditostí v práci se světelným designem, že doufám, že se v příštím roce zaskví přinejmenším v doprovodném programu festivalu, který má ve svých možnostech popularizaci umění před zcela novým publikem.

Signal AR ve vašem telefonu
Nejen pandemie Covid-19 vede umělce k nacházení alternativních způsobů, jak přiblížit umělecké dílo divákovi, který není fyzicky přítomen. Rozšířená realita je jedním z řešení, která nejsou tak technicky náročná jako programování virtuální reality a neodtrhávají uživatele-publikum od jejich reálného prostředí. V rámci Signal Festivalu ji reprezentovala outdoorová řada instalací Signal AR, která na šesti místech v oblasti Karlína představila tvorbu pěti autorů a kolektivů, jejichž díla je možné na konkrétních lokacích zažít pouze skrze displej chytrého telefonu. Jednalo se o technicky nejinovativnější část festivalu.

O rozšířené, tedy augmentované realitě, proto ve zkratce AR, se diskutovalo také na setkání, které bylo naplánováno jako konference či sympozium o udržitelnosti současného umění, respektive uměleckého prostředí (v environmentálním slova smyslu), ale navštívilo jej jen velmi skromné množství diváků. Pokud jde o postřehy o užití AR, tento diskusní blok připomněl například existenci platformy Acuteart.com, která prostřednictvím mobilní aplikace umožňuje umělcům prezentovat svá díla právě ve formě AR a spolupracuje s řadou institucí a festivalů. Před dvěma lety se spojila společnost Apple s newyorským New Museum v projektu rozšířené reality [AR]T Walk.

Ředitel Signal Festivalu Martin Pošta připomíná, že vytvářet díla primárně formou AR se zatím festivalu ekonomicky nemůže vyplatit, jejich životnost však pomůže prodloužit mobilita – pokud je možné nalézt vhodný prostor, budou tyto instalace nabídnuty také dalším festivalům a městům. Pro AR ale hovoří právě možnost opakovaně instalace zprovoznit téměř kdekoli na světě, není tedy nutné vytvářet, stavět fyzické objekty, které by mohly být i nákladnější, a nakonec i více zatížit životní prostředí.

Umělci, kteří AR využívají se logicky shodnou na její praktičnosti, kterou vyzkoušela pandemie. AR díla lze posílat a realizovat po celém světě, i když je jejich tvůrce uzavřen ve své vlasti do lockdownu. Dílo cestuje internetovými úložišti, tedy nemusí nákladně cestovat autor. AR je v kontextu pandemie také bezpečnější, protože technologie VR je tak nákladná, že je ještě stále nutné ji půjčovat, zatímco mobilní telefon má každý svůj vlastní. Ačkoli princip byl v uměleckém světě použit poprvé už v roce 1994 (Jeffrey Shaw představil exponát viditelný nikoli na podstavci, ale na digitálním displeji s ním propojeném), rozkvět zažívá AR až v posledních pěti letech, kdy došlo k největší inovaci mobilních telefonů, které zřejmě v roli zobrazovacích zařízení dosáhly svého zenitu. Rozvoj AR tedy bude asi směřovat především k jejímu rozšíření jak v umění, tak třeba i ve vzdělávání.

V sérii instalací Signal AR, které návštěvníci museli stihnout zhlédnout za denního světla, dominovala hravost nad společenským a kritickým apelem, který jinak většinu programu ovládl. Mechanická galaxie Jana Kalába na Lyčkově náměstí byla vizualizací prostorových objektů jako nehmotných soch, autor se věnuje dlouhodobě graffiti a touto instalací nabízí možnost tvořit street art bez nutnosti fyzického poznamenání jeho prostředí. Daniel Kupr (AOKU) zalidnil prostor dvou stanovišť virtuálními animovanými postavičkami, které má uživatel v aplikaci „párovat“, a vznikají tak z nich noví tvorové jako při křížení. V kašně na Karlínském náměstí byla situovaná propracovaná projekce (Longyi: The Visitors), která byla sice přiznaně animovaná, ale vytvářela živý dojem otevřeného portálu z jiného světa, protože se ji podařilo naprogramovat přesně na tvar fontány, a navíc i na průčelí kostela sv. Cyrila a Metoděje, mezi nimiž proud animace neustával. V jednom z výklenků Negreliho viaduktu nechal kolektiv Brainz Immersive rašit, ale postupně se i ztrácet a uvadat záplavu zelených popínavých rostlin; šlo o upoutávku na videohru, která by zřejmě měla mít společenskou či enviromentální zápletku, a tak zapadá do koncepce festivalu. Nakonec vizuální umělec Jan Hladil připravil spolu s hudebníkem Michalem Šupákem virtuální mapping na budově Centrály Kooperativa, na níž by v reálné realitě mapovat nebylo možné. Hudba téměř filmová a vycentrovaná abstraktní vizuální podívaná funguje velmi dobře, především propojení dynamiky hudby s obrazem.

Imerzivní i podivné zážitky…
Jedním z projektů, který byl avizován samostatně, byla performance V E K T R O S K O P, která probíhala každý večer v Divadle Archa. Nazvat jej předem „oslavou audiovizuální korelace, setkáním trendsetterů a archeologů medií“ a slibovat špičky jazzové a taneční scény, bylo snad poněkud ošidné, neboť na poli multimediálního divadla, současného tance, performing a performance art se toho děje tolik, že oslavná rétorika může projektům spíš uškodit než pomoci. Tedy: živá hudba byla, robotická paže také, střípek taneční improvizace též, interakce kytary a projekce rovněž tak. Ale šlo o sled čísel, která nenapovídala žádnou jednotící linku, která by svědčila o režijním záměru jiném než pospojovat dohromady nápady několika tvůrců, navíc v ne zcela přiměřeném poměru a s žánrovou roztodivností více matoucí než návodnou. Hned úvodní číslo, do něhož byl zapojen choreograf Tomáš Krivošík, působilo nedotaženě. Jako kdyby nebylo po většinu času jasné, jestli světelné trubice (o nichž věřím, že světelné signály byly naprogramované a je zřejmě pokrokem, že to lze učinit u mobilních objektů) pouze přenáší jako rekvizity z místa na místo (a za jakým účelem), anebo se už jedná o choreografii… Objekty na sebe nakonec strhávaly tolik pozornosti, že krátká taneční sekvence vycházející z urban dance inspirace mezi nimi zanikla a převládl pocit zmatení. Tak zkušený a úspěšný choreograf a tanečník by jistě mohl vložit do práce se světelným objektem mnohem více pohybové invence, je tedy snad limitem materiál, nebezpečí, že se objekty při manipulaci poškodí? A v čem tedy spočívá onen experiment nebo trend setting?

Kytarista Ondřej Skala (za zvuk a hudbu se na celém večeru podílelo několik různých autorů) představil zajímavou synchronizaci s projekcí, která působila interaktivně a postarala se o nejzajímavější zážitek večera. Hudební motivy elektrické kytary modifikované syntetizátorem byly zjevně s vizuálním mechanismem propojeny a vznikala zde jakási abstraktní malba hudbou, na projekčním plátně zůstávaly totiž všechny takto vytvořené vrstvy, avšak ne jako trvalý otisk, neboť přerušením zdroje energie tento obraz zaniká. Po zbytek večera scéně vévodila zrcadlová kinetická socha Reflexe, jejíž šestihranné plochy lze programovat ke změnám pohybu, a nechat tedy roztančit světlo, které na ni dopadá. Není to však hra, která by upoutala na výrazně dlouhou dobu, ačkoli projektorem umístěným v publiku lze dosáhnout zajímavých efektů. (A vzhledem k tomu, jak dlouho se publikum na odrazy paprsků přímo dívá, není asi ideální ani číst večer po představení Den trifidů.) Jsou to jaksi efektů pro efekty, l´art pour l´art, poněkud příliš z toho celého čiší nadšené sdělení „podívejte se, co to umí“, zatímco by přece jen mohl takový vizuální experiment dostat nějaký konkrétnější obrys a obsah, sdělení (?). Jinak je to prostě jen prezentace zařízení pro scénografa nebo světelného designéra, jehož zvláštností je, že je naprogramováno a není třeba jej obsluhovat ručně. Ale k jakému uměleckému vyjádření můžeme takový objekt využít? Tvůrci měli mít evidentně mnohem víc času promyslet koncepci vystoupení, nikoli se pouze seznámit s funkcemi tak slibného nástroje. Konec konců na stránkách festivalu se i píše, že onu možnost měli „po několik dní“, a to nezní jako přiměřený čas pro vytvoření svébytné umělecké výpovědi. To je opravdu jen čas k seznámení se s funkcí a osaháním možností… (Navíc jde pak skutečně jen o sled ukázek, a ne o společnou tvorbu, z níž by měl potenciál vzejít performativní kus se sdělnou dramaturgií.)

V programu avizované robotické rameno, které bylo spoluhráčem klavíristce Beatě Hlavenkové (večer pak de facto skončil jejím krátkým koncertem), mělo naprogramováno něco kolem deseti pohybů, které bylo možné spouštět a ovládat z tabletu. Jenže propojení akce naprogramovaného stroje s performerem zkoumá už řada umělců především v zahraničí a bohužel se asi nemůžeme rovnat především možnostem jejich investic do vývoje a o skutečné iluzi interakce člověka a stroje (či snahu o jejich propojení v jednu performující bytost) nám nezbývá než snít. Ale v tom případě – buďme zkrátka soudní i ve své prezentaci a zaměřme se spíše na promýšlení obsahu, když jsme omezeni možnostmi.

Naopak k projektům, které měly potenciál diváka skutečně přenést do jiného „světa“ a rozezvučet tu očekávanou strunu fantazie, patřil noční mapping na fasádu kostela sv. Cyrila a Metoděje z dílny německé Weltraumgrafik a několik propracovaných akcí v holešovické části programu. Symboly minulosti (církevní stavba s jistou samozřejmostí inspirovala k využití vlastních architektonických motivů) a abstraktní sci-fi hra budoucnosti, která sympaticky a snad i přiznaně evokovala „starého dobrého“ Kubricka přinesla vizuální zážitek na klasickém principu proudu efektů vycházejících ze středu symetrické plochy, jež vyvolává iluzi pohybu v mysli subjektu, který ji sleduje. Těžko soudit, jestli si někdo z podívané odnesl skutečně myšlenku konfrontace minulosti, budoucnosti a potenciálu nového začátku, který tvůrci chtěli nabídnout. Nejzajímavější je naslouchat dětskému publiku, protože schopnost dětské mysli nacházet asociace a paralely se skutečností je mnohem svobodnější než naše dospělá racionalita…

V instalaci s pětiminutovou smyčkou Impakt zahrnul Lukáš Dřevjaný návštěvníky v uzavřeném prostoru obrazovým i zvukovým „útokem“ na smysly, aby navodil dojem překvapení či paralýzy. Španělská Onionlab oživila Průmyslový palác na Výstavišti 3D projekcí Superar. Není to poprvé, kdy jsem měla dojem, že u nejúspěšnějších děl vznikl nejprve vizuál, projekce či instalace jako výtrysk čisté fantazie tvůrců, kteří vytvořili hru tvarů, objektů a možná i náhodných obrazců, a teprve dodatečně k nim přimysleli důležitě a vážně vyhlížející text, kterým dodávají své práci váhu a oprávnění účastnit se programu, jehož dramaturgie má být společensky odpovědná. Naštěstí! Nápaditá projekce si, opět v duchu iluze průletu prostorem, pohrála s tvary jednobuněčných živočichů, geometrických objektů, domů a sídlišť, a neatakovala diváka mentorským přístupem.

„Potřebujeme nový plán. Ohleduplný, šetrný, udržitelný pro naši planetu, společnost a životní prostředí. Plán, který dokáže vybrat zatáčky nepříznivých okolností a umí se přizpůsobit. Signal Festival letos přináší Plan C,“ píše se totiž v programu festivalu, jemuž se mnoho tvůrců podřizuje možná až příliš. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Není v silách jednoho návštěvníka zhlédnout úplně všechny instalace a projekty uváděné v rámci festivalu, má-li ještě jiné závazky či povinnosti. Málokdo však jistě vynechal větší projekty, k nimž se řadila také projekce mapovaná v Planetáriu a akcentující rovněž environmentální téma. Tuzemský kolektiv tvůrců vsadil na atraktivní prostředí, práci s prostorem, která vytváří další druh optické iluze, a na kontrast mezi estetikou obrazu jako takového a jeho významem a obsahem. Divákům v projektu Radikální kompromis nabídli pohled na „měsíční krajinu“, která nabízí fascinující perspektivu, tvary a tlumené barvy evokující podzimní paletu barev na pomyslném abstraktním obrazu. Dokud divákovi nedojde, že se vlastně dívá na krajinu, tedy na něco, co kdysi krajinou bylo, než se v ní začalo těžit. Díky estetické kvalitě není sdělení o krizi fosilních paliv vůči divákovi útočné a převládá výtvarná složka.

Zelený festival
Ochrana přírody jako leitmotiv většiny projektů a instalací je trochu ošemetnou záležitostí. Samozřejmě na festival patří i konceptuální díla, která většinou společnost už svou vlastní podstatou rozdělují, protože ne každý je ochoten přistoupit na tajnosnubná „pravidla hry“ a je pochopitelné jisté rozčarování z instalací, které nepřinesly žádné technické novinky a postupy, anebo překvapivá výtvarná řešení (protože imperativ neustálého zdokonalování a vynalézání je také svým způsobem omezující), které návštěvník především hledá.

Mnohé z nich mají skutečně větší náboj ideový (téměř ideologický) než očekávanou sofistikovanost provedení. Jako by tvůrci často pro myšlenku rezignovali na její zpodobení, které je ovšem u vizuálního umění jaksi klíčové… Nejde o to dát přednost povrchní líbivosti, ale o to, aby se fantazie neudusila pod onou nutností říct „něco k tématu“. Navíc když je zde šance oslovit velmi početné publikum návštěvníků. Umění vyhroceně komunikující problém může vyvolat ve výsledku kontraproduktivní reakci právě u těch, jež by mělo oslovit nejvíce. Nelze uvažovat jen o myšlence jako obsahu, ale i anticipovat, jakým způsobem určité typy recipientů na podobu sdělení zareagují. Pokud je umění aktivistické a chce iniciovat změnu, musí být nejen upřímné, ale domýšlet další kroky. Aby se nestalo, že bude hovořit jen s těmi, kteří už s jeho sdělením srozuměni jsou, myšlenku sdílí – protože takový divák přesvědčovat nepotřebuje, ten se jen ujišťuje ve svém postoji, pravděpodobně sám něco aktivně (například tedy pro ochranu životního prostředí) dělá. On přeci není cílovou skupinou, protože jeho už umělec „má“ tam, kde ho mít chtěl. Vzájemně se ujišťovat o tom, že víme, v jaké situaci se nacházíme, postrádá smysl. Zatímco potenciální recipient, kterého by bylo možno inspirovat, znejistět, jednoduše oslovit, se od přímočarých obsahů odvrátí, protože má pocit, že je objektem soustředného útoku, který již proti jeho pohodlné komfortní zóně vedou média a neziskové organizace svými kampaněmi.

Tak jsme například ve dvou projekcích viděli úryvky z projevu Grety Thunberg. Může být něco více přímočarého a více připomínajícího klišé? Opravdu není cesty, jak vnímatele oslovit rafinovanějším způsobem? V Archaických aktualitách Jiřího Černického se těla hlubinných živočichů nadaných přirozenou bioluminiscencí stávají projekčními plátny, a tak z jejich těl hledí a hovoří zmnožené tváře aktivistů. O co působivější by bylo zakrýt prvoplánové sdělení a využít vpravdě fascinující přirozenou vizuální podívanou, jež tato stvoření nabízejí, ke vzbuzení ryzího zájmu o jejich prostředí, které stejně jako ona sama potřebují naši ochranu? A pak tu byla audiovizuální instalace Reality Check na nádvoří Klementina (Lucie Kramperová), čtyři plátna a čtyři projektory, z jedné strany Greta a z druhé Charlie Chaplin jako Diktátor, tohle dílo už se stalo tisíckrát opakovaným simulakrem… (mimochodem tímto Baudrillarodvým konceptem se inspirovala dvojice mladých umělců, studentů Technické univerzity v Liberci, kteří svou instalaci založenou na deformování obrazu pomocí plošných čoček – už neexistuje originál, ve světe kopií realitu nahrazuje hyperrealita). Opodál na několika místech duní projev jen audiálně z reproduktoru (pregnantně pojmenovaný Změnu klimatu popíráš i ty!). Jenže… Kdo změnu klimatu popírá, se nenechá přesvědčit touto cestou, nebojím se říct agresivní. Ta touha vykřičet svůj vztek, strach a hněv do světa, je mladému člověku, mladému umělci přirozená. Ale časem se většinou dostaví i zklidnění. Už v zájmu toho, aby sdělení dospělo tam, kam má.

Klementinum bylo environmentální „skrz naskrz“. Na dalším nádvoří vyrostla, mnohými také přehlížena, instalace Permafrost (Šimon Mašek, Josef Schmidt), ale kostka tajícího ledu jemně nasvícena tlumenými projektory v sobě má jistou naléhavost, neboť jako objekt podléhá zkáze před našima vlastníma očima. Je výkřikem, ale ne vztekle verbálním, nepotřebuje metakomentář. Hejno ptáků mapované na zeď, za níž se skrývá sama knihovna (BirdScape), mělo snad schválně připomenout neumělou grafiku starých počítačových her, anebo si s ním potměšile pohrál samotný povrch budovy? Jedno zhlédnutí smyčky a pokračovat dál… škoda myšlenky, která byla mnohem zajímavější než její provedení.

Unshaped v karlínské Hauch Gallery (Quiet Ensemble z Itálie) byl provokativním konceptem a lákal možná především na příjemné teplo uvnitř. Vzdouvající se folie pod různobarevnými světelnými zdroji a s doprovodem elektronické hudby si od některých návštěvníků vysloužila opovržlivé zhodnocení „kusu igelitu“, ale to už je osud konceptualismu, který za své výboje obvykle posměch sklidí. Fólie tu tančí improvizaci v barvě a zvuku, je možné se na ni dívat nejen jako na objekt, ale i tvora potenciálně živého a nekonečně proměnlivého. Jakkoli na technickém provedení tu nic zvláště nového opravdu nebylo.

Z instalací se zřejmě největšímu zájmu těšil Živý les Kateřiny Blahutové ve Stromovce a Rozkvétání světla (Roman Vrtiška a Vladimír Žák) v Karlíně. Nafukovací artefakty udržované v pohybu konstantním přívodem vzduchu nejsou úplnou novinkou a je známá i jejich technická náročnost a podléhání povětrnostním podmínkám. Před několika lety se podobný objevil na náměstí Václava Havla v adventním čase, pod názvem Duch Vánoc měl symbolizovat nového komercializovaného „ducha“ svátečního času, postavy připomínající reklamní poutač bylo využito schválně. Živý les ozvláštnilo nápaditější rozvětvení těchto „stromových“ figur a světelný design v zelené a výbojnější červené barvě, stejně tak jako zapojení publika v rámci instalace. Ještě více interaktivní pak byla instalace druhá, kdy světelné objekty museli diváci rozpohybovat vlastní silou, a tak alespoň symbolicky okusit zákon zachování energie naživo. Opět se ukazuje, že slova jsou nadbytečná a že největší účinnost mají díla, která si drží čistotu své vizuální a technické působivosti.

Nechci být nějak extrémně negativní, jak by se snad mohlo zdát. Koncept festivalu je tím, co se tu radikálně proměňuje, a toto je jeho nový směr, který diváci přicházející za technologickými novinkami a dokonalým provedením nebudou snadno následovat, protože pověst Signalu je pověstí ohromující vizuální události roku, a tou v této podobě jednoduše není… Což samo o sobě můžeme chápat jako jeho hlavní sdělení, možná právě to nejradikálnější ze všech. Je však také otázkou, jestli když je jasné, že se neobejdeme bez plánu C, není skutečně čas odpískat večírek s tancem na potápějící se palubě a říci si, že akce a festivaly toho druhu jsou minulostí a nepatří k zodpovědnému životu v 21. století? Udělat tečku ještě jasnější a hlasitější.

Ono je to celé takový paradox, o němž se mi zdá, že umělci neradi uvažují. Nové technologie stojí nejen hodně peněz, ale také energie a zdrojů, o jejichž drancování se tolik hovoří. Chceme-li si dopřát nejmodernější vybavení, cestuje za námi z druhé strany zeměkoule. Řekněme si tedy zcela otevřeně, že zastáváme radikální postoj. Umění je víc, já prostě chci, aby to bylo dokonalé, je mi jedno, z čeho se ty dráty a čipy vyrobí. Vždyť by to bylo úplně legitimní. Však i naše televize, počítač, telefon, pračka, myčka či lednice viděly zřejmě Evropu až při vykládce na letišti nebo v některém z přístavů, kde kotví trajekty se zbožím z Asie… A nevracíme se kvůli tomu k neckám a valše. Takový dnešní svět už je. Podle režiséra Vlka mám nihilistické úvahy. Ale já nebojuji za návrat k baroknímu divadlu s manuální mašinerií a svícemi na rampě jako jediným světelným zdrojem. Mám myčku na nádobí a plánuji koupi robotického vysavače. Jen mi přijde trošku pokrytecké tvořit programově na téma klimatické katastrofy, když ke své tvorbě potřebuji optická vlákna, čipy a další součástky, jejichž výroba vyžaduje dolování a zpracování vzácných kovů, rozvinutý chemicko-technologický průmysl, práci, která není, nebude a nemůže být „čistá“, přičemž tou stálou a oslavovanou inovací a zdokonalováním se vytváří extrémní množství elektroodpadu (inženýři a designéři, kteří musí každých pár let kupovat nový počítač, ačkoli „starý“ vůbec není rozbitý, ale jen nekompatibilní, aby mohli dál dělat svou práci, by mohli vyprávět – a nejen oni). Určitě to dělejme, používejme, protože pokrok zastavit nelze a rezignovat na užívání technologií znamená vlastně jen dát prostor někomu jinému, kdo takové skrupule mít nebude a smete nás. Ale netvařme se u toho prosím jako ekologové!

Řešení zatím neexistují, ale nechť na nich pracují vědci. Na zmiňovaném sympoziu byl zajímavý příspěvek z pera Veroniky Čechové o realizaci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 v Moravské galerii. Organizátoři se jednak pokusili co nejpodrobněji zjistit tzv. uhlíkovou stopu, která stojí za uměleckými díly i samotnou realizací výstavy jako takové. Zabývají se například udržitelností materiálů využívaných v rámci výstavní architektury a designu, od otázky jednorázového vs. opakovaného použití atd., až po praktické experimenty se solární energií, kterou se pokusili využít jako jediný zdroj pro osvětlení i elektronické systémy. Jedná se o experiment, nikoli odpověď a řešení, protože problémů kolem takové metody vyvstává mnoho, včetně reálného výpadku za dlouhodobě zhoršených povětrnostních podmínek. Patrně stojíme před mnoha pokusy, které povedou do slepé uličky, ale bez nich to nepůjde.

A slíbený příklad na závěr?
Tím je premiéra choreografky Věry Ondrašíkové, která ve své tvorbě využívá současný tanec a v uměřeně odůvodněné míře také nové technologie, experimentuje s jejich interaktivitou a v poslední době především se světelným designem, který je v jejích projektech složkou rovnocennou scénografii. V novém projektu Witness uvedeném poprvé v září a v říjnu v divadle Ponec se snoubí láska k přírodě a propracovaná vizuální složka. Slovo „podívaná“ není na místě, protože choreografce není nic vzdálenějšího než tvorba na efekt. Žádná viditelná agitace, ale citlivé vtažení diváka do jiné reality. Jako umělkyně vytváří se svými spolupracovníky snový surreálný svět, k jehož návštěvě je člověk přizván, jako kdyby mohl v galerii vkročit doprostřed obrazu. Alespoň takový dojem se jejímu týmu podařilo v inscenaci Witness vytvořit.

První čistě choreografickou část můžeme v tomto kontextu nechat stranou, principem je tanec dvou interpretů, jimž jsou protihráči a pomyslnými partnery stromy, skutečně podetnuté mladé listnáče v roli spíše partnerů než rekvizit. Ve druhé části se stávají více součástí oné vizuální krajiny, která vyvstává z mlhy a tajuplna. Kouř, světlo z projektoru úzce ohraničené tak, že doslova krájí prostor, sofistikovaná práce s jeho překryvy a pohyby vytvářejícími plochy (jež už známe po technické stránce z inscenace Guide), obrysy větví vystupujících ze stínu, protisvětlo. Tak prosté prostředky, ale tak velký účinek? Protože je vše podřízeno fantazii a nápadu. Ten je základem, ať aktivisté prominou, k tomu, aby divák odcházel zasažen.

Především několik obrazů zůstane divákovi v paměti, a lidé v nich často ani viditelně nefigurují. Vprostřed inscenace se dlouho fascinovaně díváme na ležící torzo stromu, jemuž projekce jako by vytvořila jiskrné proudy živé mízy ve větvích, jako by to byly výboje z nervových synapsí přenášející signál, ale jde o optickou hru, kterou vyvolává jen světlo a struktura ve správném poměru. Jinému výjevu pomáhá zcela mechanická fyzika. Tanečník udržuje v rotaci tělo svého neživého partnera, a tím, jak s jistou rychlostí a návazností prochází spleť větví kolmým světelným pruhem, vytváří iluzi blesků rozlévajících se jimi – zde pracuje jen a pouze fyzika, optika, ošálení lidského oka. Světlo, tma a objekt, žádná sofistikovaná technologie. Ale čaruje i světlo z projektoru v kombinaci s umělým dýmem. Tentokrát žádné mezihvězdné prostory pro setkání duší, ale báječná iluze krajiny pohlcené ranní mlhou, z níž vynikají obrysy stromů jako tajuplné bytosti proslavené Goethovy básně. Sice je tu ambientní hudba, ale kdyby zazněla kopyta koně, nebylo by to překvapení. A pak oslava jasu a záře letního slunce prosvítajícího zelenými listy stromů, tančící paprsky a přímo viditelná radost ze života, který vzbuzuje nutkavou touhu ochraňovat. Práce se světelným zdrojem je komplikovanější, ale stále je v jejím středu živá materie. A to přináší nejsilnější sdělení a skutečnou, pravdivou motivaci, kterou si nemusíme ani pojmenovávat, směs uvědomění a odhodlání, jakou v člověku těžko vzbudí hesla nebo výčitky, že dělá příliš málo pro své okolí.

A já se jen ptám – proč právě takové dílo není součástí Signal Festivalu? Protože jeho účinnost skutečně mnoho letošních protagonistů „strčí do kapsy“. 

Signal Festival: 14. – 17. 10., Praha – Holešovice, Karlín, Staré Město, Divadlo Archa

Witness
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková
Účinkují: Jaro Ondruš a David Králík, Jakub Kohout
Dramaturgie: Marta Ljubková
Hudba: Filip Míšek
Světelný design: Pavel Kotlík
Live programming: Michal Rydlo
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkční spolupráce: Tomáš Grúz, Daniela Řeháková

Premiéra: 9. 9. 2021, divadlo Ponec
Psáno z reprízy 22. 10. 2021