Plejáda –ismů na generální zkoušce v Divadle na Orlí

  1. 1
  2. 2
Než se čtenář začne prokousávat tímto textem, měl by vědět, že autor byl při jeho vytváření absolutně bezradný. Ještě nikdy se mu totiž nestalo, aby za prvé nevěděl, jak článek koncipovat, a za druhé, že by si nebyl jistý, čeho právě byl v Divadle na Orlí svědkem. Ve středu 11. října zde totiž proběhla veřejná generální zkouška futuristické opery Vítězství nad Sluncem, kterou tento text však nemá za úkol jakýmkoliv způsobem hodnotit, kritizovat a připomínkovat, poněvadž recenzovat generální zkoušku by byla holá pošetilost. Pisatel článku však také nechce budoucího posluchače tohoto díla připravit o veškerá překvapení tím, že mu vše vyzradí v jakési reportáži. Čtenáři, před tím, než se rozhodne navštívit světovou premiéru tohoto projektu, jež se bude konat tamtéž v neděli 15. října 2017, by měl tento text spíše posloužit jako letmá představa o tom, co režisér Marek Mokoš, scénograf David Janošek, skladatel Jiří Najvar a dirigent Tomáš Krejčí v rámci festivalu Moravský podzim vlastně vytvořili.
Michail Maťušin, Alexej Kručonych, Kazimir Malevič, Velimir Chlebnikov: Vítězství nad Sluncem – Lukáš Hlavatý (Nepřítel), Alžběta Vaculčiaková (Pestré oko), Jíří Svoboda (Kaligula/Nero), Tadeáš Hoza (První silák) – Moravský podzim 2017 (zdroj JAMU / foto Vojtěch Kába)

Posluchač se předně musí připravit na to, že to, co mu v Divadle na Orlí naservírují, patrně nikdy neviděl a už ani nikdy neuvidí. Naprosto iracionální obsah (je-li nějaký) díla stírá veškerou naši empirii, jež máme z operních představení. Ačkoliv jsme zřejmě už přišli do kontaktu se surrealismem či s absurdním dramatem, Vítězství nad Sluncem je na dočista jiné úrovni. Je to představení oslavující technický pokrok, nikoliv však způsobem civilistickým, nýbrž totálním dementováním veškeré tradice, a to i popřením naší základní dovednosti, která lidské pokolení odlišuje od všech dalších bytostí na světě – řeči. Je to inscenace na pomezí různých ismů, jež inkorporuje několik proudů: absurdní drama, nonsens, mejercholdovský koncept sovětského divadla, radikální futurismus, modernismus, suprematismus, konstruktivismus a určité přesahy i do zmíněného surrealismu. Použijeme-li repliku jednoho ze zpěváků v samotném prologu k opeře „jsme nepopsaný papír“, je zřejmé, že na jevišti se děje něco bezprecedentního.

Po roztáhnutí igelitové opony je divák konfrontován s naprosto rozporuplným výjevem; na zničené scéně se sedmi mrtvými těly pohozenými do různých částí podia jeden ze Siláků hru zahajuje těmito slovy: „Dobré je vše, co dobrý má začátek.“ Vzhledem k chaotickému masakru, v jehož středu se tato postava nachází, nemůže tento výrok znít absurdněji. O ději opery, ať už je jakýkoliv, absolutně nemá smysl psát; spíše než na zápletku, měl by se případný posluchač zaměřit na určité symboly a celkově své vědomí přepojit na jakési iracionálno, kde se nebude pokoušet události na jevišti pochopit.

Navzdory určité nepřítomnosti zápletky si však návštěvník představení bude doslova užívat naprosto ohromující herecké výkony operních zpěváků, u kterých nebude věřit, že se nejedná o absolventy divadelní fakulty. Režisér Marek Mokoš na herce aplikoval zmíněnou mejercholdovskou techniku hraní, kdy jsou veškeré nonsensové repliky podpořeny fantasticky expresívními, téměř až pantomimickými pohyby a gesty, přelévajícími se do lascivnosti a oplzlé chlípnosti. To vše vrcholí naprosto nezapomenutelným masovým koitem všech přítomných na podiu.

Scéna, jejímiž základy jsou různě velké kvádry, které buď visí ze stropu, nebo stojí na podlaze, naprosto plní nejen koncept jakéhosi kubismu, ale zejména pak suprematismu. Mimo tyto objekty tvoří konstrukci scény nemenší měrou i světelné efekty, jež se s průběhem opery zasluhují o jakýsi symbolistní druhý plán; například když postava Jednoho zpívá o světlu, celé podium je zahaleno do tmy, pouze reflektor v rukou jedné z blíže neurčených postav pěvce ze všech stran freneticky osvětluje. Ačkoliv se kostýmy Davida Janoška liší od originálních návrhů Kazimira Maleviče, jejich podoba vcelku odpovídá myšlence provedení, i když se celkově jedná spíše o polystylové úbory než o „za každou cenu“ modernistické či revolučně neklasické oblečení. Tak například postavy Siláků a Rváče na sobě mají typické sovětské uniformy, zejména pak Rváč ve svém bílém stejnokroji s odznaky na prsou náramně připomíná Stalina. Postavy Nera a Kaliguly či Mladíka jsou obscénní samy o sobě, avšak jejich chic pseudohomosexuální flitrované či síťované kostýmy doplněné bičíkem či růžovou kšiltovkou dostávají ve spojení hereckých výkonů, textu, jejž deklamují, a zmíněného šatstva naprosto jiný rozměr.

Hudba Jiřího Najvara není tou zcela dominantní složkou, jež by tvořila určitý fundament této opery, nicméně do celkového výsledku zasahuje i ona velkou měrou. Samotná hudební složka v podstatě ani nemůže být převládající, poněvadž určující je zejména prvek vizuální, o kterém už byla řeč. Ani označení opera není fakticky zcela přesné, a to z důvodu výskytu početných a rozsáhlých ploch, kdy zpěváci pouze přednášejí svůj text. Místy je tato deklamace podpořena elektronickou mutací hlasu, jindy například elektronickým ostinatem. Hudební část inscenace se některým může jevit jako velice moderní, avšak má-li posluchač určitou zkušenost s hudbou dvacátého a jednadvacátého století, nikoliv přepjatě futuristická. Jiří Najvar sice použil do ansámblu theremin a elektroniku či preparovaný klavír, ve výsledku se však nejedná (a ani se už dnes jednat nemůže) o radikálně novou hudbu, jež by bořila dosavadní hranice. Skladatel si často také velice chytře pohrává s témbry jednotlivých instrumentů na základě jejich zvukové podobnosti v konkrétních polohách či rejstřících. Také je velmi příjemné, že se v určitých místech objevuje i jasná forma – pochod, valčík nebo salsa. S postupným rozkládáním jazyka v závěru opery Jiří Najvar použil jakýsi princip dekompozice, jenž znamenitě koresponduje s rozpadem celkovým.

Vítězství nad Sluncem je (či může být) mnohým, avšak patrně žádnou tuto skutečnost nelze pojmenovat přímo. Naše „obyčejná“ lidská řeč k tomu nemá prostředky. Bylo by spíše pravděpodobnější najít název v terminologii nonsensového libreta opery. Jedno adjektivum se však tomuto představení upřít nemůže – originální. Na každém posluchači, který tuto inscenaci v neděli navštíví, pak bude, s jakým stanoviskem se k opeře postaví a zejména co všechno v ní bude schopný vidět a slyšet. Protože u Malevičova Černého čtverce existuje tolik výkladů, kolik párů očí si ho prohlíží.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Maťušin/Kručonych/Malevič/Chlebnikov: Vítězství nad Sluncem (Moravský podzim 2017)

[Total: 7    Average: 4.4/5]

Související články


Napsat komentář