Plzeň má nové Labutí jezero v nastudování Jiřího Horáka

  1. 1
  2. 2
Druhou baletní premiérou plzeňského souboru po Krysaři v choreografii Hany Litterové je známé a na všech baletních scénách oblíbené Labutí jezero, klasické dílo Petra Iljiče Čajkovského. Choreografem a režisérem tradičně postavené inscenace se stal Jiří Horák, dříve charismatický sólista Baletu Národního divadla v Praze, ale i v Brně a Ostravě, a také zkušený pedagog. S vervou sobě vlastní se Jiří Horák pustil do náročného nastudování s technicky celkem vyrovnaným baletním ansámblem, jehož šéfem je Jiří Pokorný.
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)

Již v ouvertuře Čajkovského díla režisér celkem věcně a jednoduše odhaluje vlastní problém romantické pohádky, z něhož vyplývají následné dramatické situace: kouzelník a démon Rudovous si namlouvá krásnou dívku, která ho odmítá. Dochází samozřejmě k nenaplnění vášně a Rudovous zaklíná nešťastnou Odettu do podoby bílé labutě.

Ten příběh všichni notoricky známe, ale vždy nás osudovost romantického příběhu může dojímat, zvláště když jde o nádhernou hudební partituru a její dobové inscenování. První a třetí jednání bývá – vůči původní choreografické verzi Maria Petipy – vždy svobodnější možností pro současné choreografy.

I v plzeňské inscenaci je Jiří Horák autorem některých zcela nových sólových i sborových tanců. Například na Princově dvoře při příležitosti velkého plesu, který tančí osm párů, se zajímavě zhostil tance Pas de trois pro dvě dívky a postavu Bena, Princova přítele.

Beno jindy nahrazuje roli královského Šaška. Právě postava Bena v interpretaci skvělého a technicky suverénního Richarda Ševčíka má zvláště v prvním jednání velkou taneční plochu. Předlouhý Valčík je maximálně roztančen do všech možných skupinových i prostorových možností. Méně zajímavá je verze Polonézy, kterou jednání končí. Princ v interpretaci hostujícího Adama Zvonaře, sólisty mnichovského Bavorského baletu (v obou premiérách), utíká na lov, raději dále od živé společnosti.

Adam Zvonař patří k ideálnímu obrazu romantického hrdiny, danseur noble, ale potřeboval by více sebejistoty i pevnějšího dokončování dílčích variací, ale hlavně hereckých výstupů. Zvlášť v první premiéře se sólistkou Jarmilou Dyckovou se zdál být nejistý, až příliš křehký.

V druhém „bílém jednání“ a v tradiční verzi se Princ setkává poprvé s labutí, do které se bezmezně zamiluje. V prvním obsazení je to technicky přesná Jarmila Dycková, sólistka plzeňského baletu, a v druhém obsazení v klasických liniích krásnější, půvabná hostující Radka Příhodová, která je prototypem pro obě labutě, bílou i černou.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Jarmila Dycková (Odetta) – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Jarmila Dycková (Odetta) – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)

Ansámbl tanečnic je na úrovni a disponuje dvaceti labutěmi, včetně slavného Pas de quatre (vždy v obsazení menších „allegrových“, technicky jistých tanečnic) a Pas de trois, tance dalších sólistek.

Velká část druhého jednání včetně adagia sólistů ctí a vychází pevně z legendární choreografie Lva Ivanova. Rudovous v interpretaci Martina Šintáka zásadně manévruje i následně dramaticky vyústěnou situaci v jednání třetím.

Petr Iljič Čajkovskij Labutí jezero – Martin Šinták (Rudovous) – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)
Petr Iljič Čajkovskij Labutí jezero – Martin Šinták (Rudovous) – DJKT Plzeň 2016 (foto Martina Root)

Opět na královském dvoře se předvádí pětice nápadnic, z nichž by si Princ měl vybrat nevěstu. Rudovous ale přivádí svoji „černou“ princeznu Odylii. Princ podlehne jejímu kouzlu, neprohlédne kouzelníkovu lest a zradí tak vyvolenou Odettu. Ve velkém, vždy atraktivním Pas de deux chyběla jen variace Odylie, zřejmě kvůli indispozici hostující Radky Příhodové. Romantický paradox v tuto chvíli vítězí a Princ musí znovu najít vyvolenou mezi množstvím smutných labutí na pochmurném jezeře. Láska však jako vždy v pohádce vyhraje, tedy alespoň v Horákově verzi, kdy se kouzlo zlomilo a dívky jsou vysvobozeny (ne v každém pojetí se jedná o happy end).

Přes veškeré klady inscenace se nepovedlo velké divertissement takzvaných charakterních tanců ve třetím jednání. Před každou skupinu tanečníků různých národů (tedy známých, v romantismu oblíbených i exotických krajin) přidal choreograf jednu z pěti Princových nápadnic, které jsou ovšem v bílých a zcela odlišných kostýmech a tančí na špičkách. Každý tanec – španělský, italský – tarantella, maďarský – čardáš, ruský, polský – mazurka – totiž nese specifické znaky nejen v hudbě, ale i v náznaku kostýmu a také v tanečních krocích a v patřičném výrazu. Bohužel zvolené řešení je proti celému koloritu i proti tanečníkům, kteří mají mít svoji příležitost vyniknout. Nápadnice vypadají kýčovitě vůči ostatním a na špičkách jejich tanec vypadá směšně.

Také scénograf Aleš Valášek používá přemíru barevnosti co se týče světelných efektů a jejich rychlého střídání. Na scéně je několik velkých, masivně působících bílých panelů, které mají prostředí vymezovat a utvářet je. Sice se na ně promítá a svítí, ale choreografii a jejímu vyznění to vyloženě překáží. Prostorové řešení jeviště tyto panely omezují. Velké divadlo J. K. Tyla v Plzni je navíc pro Čajkovského obsažný prostorový plán nedostatečné a malé. Není jasné, proč inscenátoři takové scénické řešení zvolili. Bílé labutě i siluety tanečnic a tanečníků jsou na bílém pozadí mdlé a jejich technika ztrácí na linii a není pak výrazná. Výhrady lze mít i k orchestru: zkušený dirigent Jiří Štrunc zbytečně ostře mění tempa, chvílemi jsou adagia až příliš táhlá, změna allegra je naproti tomu blesková. Skupina žesťů by mohla být více secvičena.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Labutí jezero (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="233897" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments