Plzeňské divadlo včera, dnes a zítra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Současnost plzeňského divadla
Chceme-li posuzovat současné postavení plzeňského divadla jak z hlediska jeho funkce ve městě a regionu, tak z hlediska celorepublikového významu, musíme se v každém případě vrátit zpět, a to do doby po roce 1945. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme objektivně přiznat, že teprve společenské změny pro roce 1945 umožnily, aby plzeňské divadlo, které v roce 1952 přijalo název Divadlo J. K. Tyla, zaujalo postavení po všech stránkách odpovídající jeho významu. Divadelní zákon (zákon číslo 32/1948 Sb., který vstoupil v platnost 1. dubna 1948), kterým byla všechna divadla prakticky zestátněna, byl samozřejmě zárukou pevného ideologického řízení divadel, ale na druhé straně je třeba objektivně říci, že za tuto cenu se divadlům dostalo po ekonomické stránce odpovídajícího společenského postavení. Plzeňské divadlo sice nebylo zařazeno mezi šestici československých divadel, která byla včetně názvu Národní respektive Státní skutečně řízena státními orgány (jednalo se o Národní divadlo v Praze a v Bratislavě, Státní divadla v Brně, Ostravě, Košicích, a poněkud překvapivě také v Ústí nad Labem, později k nim přibylo i Státní divadlo v Karlíně). Plzeňské divadlo bylo svěřeno do správy Plzeňského kraje. Tento stav trval do konce padesátých let, kdy v souvislosti se změnou správního rozdělení republiky byla v přímém řízení státu ponechána pouze obě Národní divadla, ostatní byla vesměs svěřena do gesce krajů.

Plzeňské divadlo dostalo druhou provozní budovu (bývalé Německé divadlo, takzvané Malé divadlo), které bylo v roce 1965 nahrazeno budovou Komorního divadla. Koncem čtyřicátých let došlo ke vzniku samostatného operetního a baletního souboru. Ve stejné době také vznikl Plzeňský rozhlasový orchestr, který ovšem byl založen jako pendant k Symfonickému orchestru Československého rozhlasu v Praze se záměrem natáčet především starou a současné hudbu a orchestrální skladby komornějšího rázu. Pro tyto účely bylo také v budově plzeňského rozhlasu zřízeno tehdy nejmodernější nahrávací studio v republice.

Konečně v první polovině šedesátých let vzniklo Divadlo Alfa. Původně bylo založeno jako divadlo alternativního typu s důrazem na hudebně-zábavnou složku projevu, propojené s loutkovým souborem. Právě loutkový soubor přenesený do Plzně z Karlových Varů se stal organizační základnou divadla. Alternativní typ činnosti byl v relativně krátké době opuštěn, nicméně už před rokem 1990 za ředitelování Aloise Tománka divadlo začalo měnit svůj charakter. Po roce 1990 se pod vedením ředitelů Mirka Pokorného, Jiřího Koptíka a Tomáše Froydy totálně proměnilo do podoby divadla pro mladé diváky všech generací a stalo se v republice špičkovým souborem svého typu. Jeho význam výrazně přesahuje její hranice. Zejména v řídícím tandemu Froyda–Dvořák získalo divadlo skvělé všestranně koncepční vedení. Považovat je v dané chvíli za „dětské“ divadlo a uvažovat o nějakém organizačním propojení s Divadlem J. K. Tyla by bylo možno okomentovat parafrází výroku někdejšího významného francouzského státníka: Bylo by to horší než zločin, Veličenstvo, byla by to hloupost.Divadlo J. K. Tyla prokázalo, že jak svou strukturou, tak výsledky své činnosti plně odpovídá požadavkům, které jsou na ně kladeny. V žádném případě nechci a ani nemohu hodnotit současné umělecké výsledky Divadla J. K. Tyla – id faciunt alii, to nechť učiní jiní – ale divadelní struktura v Plzni tak, jak fungovala do této chvíle, plně korespondovala s potřebami města i regionu stejně jako s návazností na plzeňské divadelní tradice a funkci Plzně jako významného divadelního centra i pro futuro.

Jak dál po 2. září
Datum 2. září 2014 má pro město Plzeň a jeho kulturu stejný význam jako mělo 27. září 1902 – den otevření Balšánkovy budovy. Je jasné, že nová budova výrazně ovlivní strukturální profil divadla jako celku. Tato budova nebyla koncipována jako centrum alternativních aktivit k budově Velkého divadla. Spíše je to zmodernizovaný a výtečně (alespoň tak jsme informováni) technický vybavený model divadelní budovy, jež je centrem veškerých aktivit takzvaného živého umění. Vzhledem k neexistenci koncertní síně v Plzni (a v nejbližší době se jí patrně nedočkáme) bude tato budova patrně zároveň sloužit i jako koncertní sál.

Kolega Burian je mimořádně erudovaný a zkušený divadelník. Svého času byl autorem řady skvělých a citlivých režií, divadlo má rád. Rozhodl se pro ředitelskou kariéru, pro niž má mnohé předpoklady, především velké organizační schopnosti stejně jako umění zdárně proplouvat mezi všemi úskalími, která tato funkce s sebou přináší. Tyto vlastnosti ještě doplnil svou schopností pilného a schopného úředníka, což většině z nás, jeho bývalých i nynějších kolegů, schází. Protože svými schopnostmi značně v daném kontextu převyšoval ostatní, podařilo se mu nejen, že budova divadla se realizovala podle jeho vize, ale i to, že se výstavba Nového divadla stala úhelným kamenem programu Plzně – Evropského hlavního města kultury.Ředitel Burian měl naprosto jedinečnou možnost si sám určit, jak bude vypadat nová divadelní budova, což je v divadelním životě jev poměrně ojedinělý. Vendelín Budil sice ze svých předchozích působení Plzeň dobře znal, ale byl do ředitelské funkce povolán až ve chvíli, kdy stavba Balšánkovy budovy byla téměř dokončená. Burian nepochybně měl a má jistě dokonalou, do všech detailů promyšlenou představu, jak koncipovat činnost Divadla J. K. Tyla v nové struktuře, a to nejen jako jednorázovou akci pro rok 2015, ale v dlouhodobé umělecké, ekonomické a provozní koncepci. Škoda, že těsně před cílem musel své místo opustit, i když chápu, že v současné konstelaci a přitom, jak jsou nastaveny podmínky, byl a je s velkým předstihem jediným kandidátem, který se mohl pustit do složitého řešení problému Národního divadla.

Dále připojuji dvě poznámky týkající se výstavby Nového divadla v Plzni v širším kontextu výstavby nových divadelních budov v Česku (Československu) po roce 1945 a v kontextu divadelní sítě českých měst, které mají více než sto tisíc obyvatel.

Poznámka I:
Nové divadelní budovy v Česku (Československu) v posledních padesáti letech
Československo bylo na rozdíl od Německa ušetřeno zkázy velké části divadelních budov. Škody, jež byly způsobeny (největší patrně na budově opavského divadla), byly po válce odstraněny opravami a rekonstrukcí.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat