Plzeňské divadlo včera, dnes a zítra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

První nové divadelní budovy byly postaveny až v šedesátých letech (obě byly v tehdejším Jihomoravském kraji). Dne 2. října 1965 byla otevřena nová impozantní operní budova Janáčkova divadla v Brně slavnostní premiérou Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Budova byla postavena dle návrhů architektů Jana Víška, Otakara Oplatka, Viléma Zavřela a Ivana Rullera s jednoznačným záměrem reprezentativního operního a baletního divadla. Tomuto záměru také slouží. Kvůli nedostatku jiných prostor jsou v ní od sedmdesátých let pořádány symfonické koncerty, ale přes různá vylepšení tento prostor pořádání koncertů příliš nevyhovuje, protože akustika pro operu je jiná než pro symfonické koncerty.Budovy Janáčkova divadla stejně jako budova tehdejšího Divadla pracujících Gottwaldov, postavená dle návrhu arch. Karla Řepy, byly typickými ukázkami tehdy stavěných nových divadelních budov po celé Evropě i v USA. Gottwaldovské divadlo, které nahradilo zcela nevyhovující bývalý sál kina adaptovaný pro divadlo, bylo koncipováno velkoryse, počítalo se s možností přechodu divadla na vícesouborový režim, k čemuž ovšem nikdy nedošlo.V letech takzvané normalizace se stavělo hlavně na Slovensku, což souviselo se zdůrazňovanou potřebou slovenské národní emancipace a s tím související sebeprezentace. Především se začalo s budováním velkoryse koncipovaného Slovenského národního divadla v Bratislavě, které ale bylo dokončeno až po desetiletích v nové politické situaci. Stará nevyhovující divadla v Nitře či v Martině byla nahrazena novými megalomansky pojatými budovami a stejný projekt byl realizován i v Prešově, kde přitom zajímavá historická budova s vcelku odpovídajícími parametry existovala. O předimenzované budově se tehdy říkalo, že je to dárek Vasila Bil’aka svým věrným „Východňárům“.

V českých zemích bylo postaveno nové divadlo v Mostě, kde bylo nutno nahradit budovu, jež zmizela spolu se starým městem Most. Projekt ostravských architektů Ivo Klimeše a Radima Ullmana byl koncipován divadlu „na míru“ a sdružuje pod jednou střechou všechny provozy divadla včetně výrobních.Stejná dvojice je podepsaná pod budovou ostravského Divadla Jiřího Myrona, jež byla v prosinci 1976 prakticky celá zničena požárem. Budova dobře plní účel, pro nějž byla postavena, konají se v ní představení činoher, operet, muzikálů a některé produkce baletní. Obě budovy byly otevřeny v roce 1985.

Několik projektů bylo připravováno respektive zahájeno ještě před listopadem 1989, ale k jejich uvedení do provozu došlo až po roce 1990. Především to je budova brněnského divadla Husa na provázku, vybudovaná jako ústřední sídlo Centra experimentálního divadla. Původní záměr architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka byl posléze realizován pod vedením architekta Václava Králíčka a především arch. Jana Konečného a budova beze zbytku plní účel, pro nějž bylo postavena. Ve stejné době byla také realizována na základě návrhu architekta Karla Hubáčka výstavba Malého divadla v Liberci jako prostoru pro studiové a komorní projekty Divadla F. X. Šaldy v Liberci.V této době byla také realizována výstavba plzeňského Divadla Alfa. Budova byla otevřena v roce 1992, znamenitě slouží svému účelu a je v tomto směru plně využita. Parametry nové divadelní budovy měla také zásadní přestavba Horáckého divadla v Jihlavě, jež rovněž byla uskutečněna v první polovině devadesátých let a jejímiž hlavními realizátory byli architekti Václav Králíček a Miroslav Melena.

Do jisté míry analogický průběh měla i adaptace pražského Divadla na Fidlovačce, která byla připravovaná už v osmdesátých letech a jejímž záměrem bylo vytvořit adekvátní prostor pro zpěvoherní a muzikálové produkce komorního typu. Záměr nebyl realizován. Zcela odlišná konečná podoba scény vznikla po roce 1990 a jejím hlavním tvůrcem byl architekt Miroslav Melena.Pomineme-li vznik řady muzikálových scén vytvářených v Praze ad hoc pro muzikálové projekty a některé rekonstrukce budov, jež byly na hraně výstavby budov nových, jako tomu bylo v případě Loutkového divadla Ostrava, jediným městem, které postavilo de facto hned tři nové divadelní budovy, bylo Brno.

Tím prvním byla nová hudební scéna Městského divadla v Brně, jež byla postavená jako specializovaná scéna pro muzikál. Autory přestavby byli architekti Roman Joch a Josef Kubík, kteří svůj návrh vypracovali podle přesně definovaného návrhu na jeho komplexní využití, jež vytvořil ředitel Stanislav Moša. Divadlo od zahájení provozu 2. října 2004 je denně pro svůj účel využíváno. Denně hraje a denně je prakticky zcela nebo téměř zcela vyprodané.Za fakticky novou budovu je nutno považovat zásadní rekonstrukci budovy Reduty, z níž zbylo jen původní zdivo. Památkáři se v tomto případě spojili s historizujícími uměnovědci a společně trvali na nutném zachování takzvaného původního charakteru budovy z osmnáctého století, aniž příliš uvažovali o současném využití takto postaveného objektu. Záměr byl nakonec prosazen a existovaly velkolepé plány, jak z budovy vznikne živé kulturní centrum. Soutěž na takto koncipovanou budovu vyhrál brněnský architektonický ateliér DRNH pod vedením architekta Pavla Valenty ve spolupráci s architektem Miroslavem Melenou. Provoz byl zahájen 2. října 2005. Bohužel, opět se jednou ukázalo, že důsledně uplatňování historizujících teorií nevede k úspěchu. Rozpačité zahajovací představení předznamenalo další osud této budovy, jejíž komplexní využití je velmi problematické.

Poslední novou divadelní budovou je Divadlo v Orlí – hudebně-dramatická laboratoř Janáčkovy akademie múzických umění, jejíž výstavbu si na ministerstvu školství doslova vydupalo vedení JAMU. Budova je dílem architektů Pavla Rady a Milana Raka. Teprve budoucnost ukáže, do jaké míry bude tato budova plnit svůj účel a do jaké míry bude využita.Prokázalo se, že tam, kde byl jasně definován záměr, s nímž bylo divadlo budováno, divadelní organismus funguje, byť ne třeba v plném rozsahu tak, jak byl zamýšlen (viz Městské divadlo Zlín). Tam, kde záměr byl vágní anebo nevycházel z daných konkrétních ekonomických možností jako v brněnské Redutě, existují velké problémy. Město Brno dodnes neví, co vlastně s Redutou dělat. Ekonomické výsledky představení takzvaného komorního repertoáru Národního divadla Brno a občasné zájezdy jiných divadel zdaleka nejsou ve výší příjmů, s jakými se při výstavbě divadla počítalo, a představy o komplexním využití budovy jako kulturního a společenského centra, alespoň zatím, nevycházejí. Přitom budova Reduty je v podstatě komorního charakteru a provozní náklady nejsou zdaleka v takové výši jako ve velké reprezentativní budově.

Dalším zajímavým poznatkem je, že všechna nová nebo komplexně renovovaná divadla, která byla v uvedeném období v České republiky postavena, byla vybudována na základě návrhů domácích architektů, u značné části staveb byli autory přímo místní architekti (všechny brněnské stavby, Ostrava, Malé divadlo Liberec). Návrhy byly koncipovány podle přání divadla a zřizovatele. Převzetí zahraničního projektu a jeho úprava pro lokální poměry je plzeňskou specialitou.

Poznámka II:
Porovnání funkce divadel v českých městech s větším počtem obyvatel, než je sto tisíc
Každé město má svůj nezaměnitelný charakter, své zázemí, svůj profil a od něj se odvíjí i charakter a profil divadla, čehož si musí být vědom nejen každý divadelní principál, ale i současný špičkový manažer. Stačí se podívat na profil dvou sousedních krajských měst, stotisícového Liberce a téměř stotisícového Ústí nad Labem, a zjistíme, že jde o dvě města, svým charakterem zcela odlišná.

Dovolil jsem si provést malé srovnání situace ve městech, jejichž počet obyvatel překračuje sto tisíc. Údaje o jejich počtu uvádím tak, jak je k 1. lednu 2013 zveřejnil Český úřad statistický.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat