Plzeňské divadlo včera, dnes a zítra

K tomuto zamyšlení mě přimělo otevření Nového divadla v Plzni. Zahájení provozu v budově na Jízdecké ulici neznamená zdaleka jenom nahrazení uzavřeného Komorního divadla novou budovou, jak znělo původní zadání. Využití budovy tak, jak je koncipována a postavena, bude znamenat zásadní změnu v profilaci Divadla J. K. Tyla jako celku. Dovolil jsem si trochu se zamyslet nad problematikou plzeňského divadla v minulosti, v současnosti a zejména v určitém následném časovém horizontu. A snažil jsem se tyto úvahy zasadit do poněkud širších souvislostí ve více aspektech.

Omlouvám se za drzost, s kterou to činím, ale snad mne k tomu poněkud opravňuje půlstoletí aktivit v českém divadle, z čehož velká část byla právě v divadlech, jež jsou středoevropskou specialitou, tedy v divadlech vícesouborových. Dále pak je to můj dlouhodobý zájem o organizaci a řízení divadelního provozu jinde než v české kotlině a moravských úvalech a „last not least“ také proto, že jsem pět let a čtyři měsíce stál v čele Divadla J. K. Tyla.

Nebylo to tehdy lehké. Díky pracovnímu zaujetí a nasazení mých spolupracovníků, z nichž naprostá většina chápala a brala své působení v divadle mnohem více než jako pouhé zaměstnání, taktéž díky jejich patriotismu a v nemenší míře vztahu Plzeňanů k svému divadlu, se nám tehdy podařilo zabránit odlivu diváků. Jsem si vědom toho, že to bylo namnoze díky tomu, že jsme na čas rezignovali na progresivní představy o potřebách dalšího vývoje divadla a snažili jsme se „udržet“ diváky i za cenu jistého konzervativismu, za což jsem byl posléze některými mladšími divadelníky právem kritizován.

Tradice plzeňského divadla
Plzeňské divadlo má v dějinách českého divadla zcela mimořádné postavení. Plzeň byla po Praze druhým městem, kde byla zahájena pravidelná profesionální činnost českého souboru. Stalo se tak 1. listopadu 1862, když společnost ředitele Pavla Švandy ze Semčic uvedla Shakespearova Romea a Julii. Byla rovněž po Praze druhým městem, v němž byla postavena po všech stránkách reprezentativní divadelní budova, a od zahajovacího představení dne 27. září 1902, kterým byla Smetanova Prodaná nevěsta, divadlo fungovalo jako takzvané „kamenné“ divadlo se stálým souborem.V době, kdy se v celé Evropě sériově stavěly vysoce funkční a perfektně vybavené budovy německých a rakouských architektů, především vídeňských stavitelů Fellnera a Helmera, město Plzeň zadalo výstavbu českému architektu Antonínu Balšánkovi a výzdobu provedli rovněž čeští umělci včetně Augustina Němejce, který vytvořil reprezentativní oponu. Bylo to výrazem tehdejšího postavení Plzně a plzeňské české buržoazie. Plzeň na rozdíl od mnoha měst v Čechách a zejména na Moravě měla v té době již českou radnici. Díky tomu si Plzeňané vytvořili velmi specifický vztah k budově svého divadla, jemuž se posléze začalo říkat Velké. A tento vztah se projevil naplno například v době rekonstrukce divadla a jeho následného otevření. Této skutečnosti by si měl být každý, kdo se nějakým způsobem podílí na řízení plzeňského divadla, plně vědom a podle toho řídit své kroky.Plzeň tedy měla své „české“ divadlo, ale jeho fungování nebylo ani zdaleka jednoduché. Muselo se potýkat s permanentním nedostatkem finančních prostředků, čemuž se musel přizpůsobovat repertoár. Plzeň byla vždy baštou činoherního divadla a soubor činohry byl především díky průkopnické tradici a práci, kterou odvedl otec zakladatel Vendelín Budil, v přemnoha případech startovací linií pro špičky českého hereckého umění. V opeře, na jejíž provozování jsou mnohem větší finanční nároky, bylo nutné vždy překonávat značné překážky a baletní soubor v Plzni prakticky začal existovat až na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Zde existoval rozdíl nejen mezi Plzní a Prahou, ale také ve srovnání s Brnem a Ostravou, kde už v době první republiky byla situace příznivější. (V Brně to bylo díky rostoucímu významu města jako významného politického, vysokoškolského a kulturního centra, v Ostravě sehrál svou roli multikulturní charakter města a jeho tehdejší bohatství. V případě obou těchto měst, zejména Brna, fungovala také významná konkurence kvalitních německých divadelních souborů.)

Pro dnešek je ovšem nejdůležitější mít na paměti jedinečný význam a postavení, které mělo divadlo ve společenském a kulturním rozvoji města, a to nejen obecně, ale zcela konkrétně s důrazem na význam historické budovy Velkého divadla, která pro Plzeň znamená svým způsobem totéž, co historická budova Národního divadla pro Prahu. Tuto pozici nemůže nová budova přes veškerou moderní technologii, kterou je vybavená, přinejmenším v dohlédnutelném časovém horizontu převzít.

Současnost plzeňského divadla
Chceme-li posuzovat současné postavení plzeňského divadla jak z hlediska jeho funkce ve městě a regionu, tak z hlediska celorepublikového významu, musíme se v každém případě vrátit zpět, a to do doby po roce 1945. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme objektivně přiznat, že teprve společenské změny pro roce 1945 umožnily, aby plzeňské divadlo, které v roce 1952 přijalo název Divadlo J. K. Tyla, zaujalo postavení po všech stránkách odpovídající jeho významu. Divadelní zákon (zákon číslo 32/1948 Sb., který vstoupil v platnost 1. dubna 1948), kterým byla všechna divadla prakticky zestátněna, byl samozřejmě zárukou pevného ideologického řízení divadel, ale na druhé straně je třeba objektivně říci, že za tuto cenu se divadlům dostalo po ekonomické stránce odpovídajícího společenského postavení. Plzeňské divadlo sice nebylo zařazeno mezi šestici československých divadel, která byla včetně názvu Národní respektive Státní skutečně řízena státními orgány (jednalo se o Národní divadlo v Praze a v Bratislavě, Státní divadla v Brně, Ostravě, Košicích, a poněkud překvapivě také v Ústí nad Labem, později k nim přibylo i Státní divadlo v Karlíně). Plzeňské divadlo bylo svěřeno do správy Plzeňského kraje. Tento stav trval do konce padesátých let, kdy v souvislosti se změnou správního rozdělení republiky byla v přímém řízení státu ponechána pouze obě Národní divadla, ostatní byla vesměs svěřena do gesce krajů.

Plzeňské divadlo dostalo druhou provozní budovu (bývalé Německé divadlo, takzvané Malé divadlo), které bylo v roce 1965 nahrazeno budovou Komorního divadla. Koncem čtyřicátých let došlo ke vzniku samostatného operetního a baletního souboru. Ve stejné době také vznikl Plzeňský rozhlasový orchestr, který ovšem byl založen jako pendant k Symfonickému orchestru Československého rozhlasu v Praze se záměrem natáčet především starou a současné hudbu a orchestrální skladby komornějšího rázu. Pro tyto účely bylo také v budově plzeňského rozhlasu zřízeno tehdy nejmodernější nahrávací studio v republice.

Konečně v první polovině šedesátých let vzniklo Divadlo Alfa. Původně bylo založeno jako divadlo alternativního typu s důrazem na hudebně-zábavnou složku projevu, propojené s loutkovým souborem. Právě loutkový soubor přenesený do Plzně z Karlových Varů se stal organizační základnou divadla. Alternativní typ činnosti byl v relativně krátké době opuštěn, nicméně už před rokem 1990 za ředitelování Aloise Tománka divadlo začalo měnit svůj charakter. Po roce 1990 se pod vedením ředitelů Mirka Pokorného, Jiřího Koptíka a Tomáše Froydy totálně proměnilo do podoby divadla pro mladé diváky všech generací a stalo se v republice špičkovým souborem svého typu. Jeho význam výrazně přesahuje její hranice. Zejména v řídícím tandemu Froyda–Dvořák získalo divadlo skvělé všestranně koncepční vedení. Považovat je v dané chvíli za „dětské“ divadlo a uvažovat o nějakém organizačním propojení s Divadlem J. K. Tyla by bylo možno okomentovat parafrází výroku někdejšího významného francouzského státníka: Bylo by to horší než zločin, Veličenstvo, byla by to hloupost.Divadlo J. K. Tyla prokázalo, že jak svou strukturou, tak výsledky své činnosti plně odpovídá požadavkům, které jsou na ně kladeny. V žádném případě nechci a ani nemohu hodnotit současné umělecké výsledky Divadla J. K. Tyla – id faciunt alii, to nechť učiní jiní – ale divadelní struktura v Plzni tak, jak fungovala do této chvíle, plně korespondovala s potřebami města i regionu stejně jako s návazností na plzeňské divadelní tradice a funkci Plzně jako významného divadelního centra i pro futuro.

Jak dál po 2. září
Datum 2. září 2014 má pro město Plzeň a jeho kulturu stejný význam jako mělo 27. září 1902 – den otevření Balšánkovy budovy. Je jasné, že nová budova výrazně ovlivní strukturální profil divadla jako celku. Tato budova nebyla koncipována jako centrum alternativních aktivit k budově Velkého divadla. Spíše je to zmodernizovaný a výtečně (alespoň tak jsme informováni) technický vybavený model divadelní budovy, jež je centrem veškerých aktivit takzvaného živého umění. Vzhledem k neexistenci koncertní síně v Plzni (a v nejbližší době se jí patrně nedočkáme) bude tato budova patrně zároveň sloužit i jako koncertní sál.

Kolega Burian je mimořádně erudovaný a zkušený divadelník. Svého času byl autorem řady skvělých a citlivých režií, divadlo má rád. Rozhodl se pro ředitelskou kariéru, pro niž má mnohé předpoklady, především velké organizační schopnosti stejně jako umění zdárně proplouvat mezi všemi úskalími, která tato funkce s sebou přináší. Tyto vlastnosti ještě doplnil svou schopností pilného a schopného úředníka, což většině z nás, jeho bývalých i nynějších kolegů, schází. Protože svými schopnostmi značně v daném kontextu převyšoval ostatní, podařilo se mu nejen, že budova divadla se realizovala podle jeho vize, ale i to, že se výstavba Nového divadla stala úhelným kamenem programu Plzně – Evropského hlavního města kultury.Ředitel Burian měl naprosto jedinečnou možnost si sám určit, jak bude vypadat nová divadelní budova, což je v divadelním životě jev poměrně ojedinělý. Vendelín Budil sice ze svých předchozích působení Plzeň dobře znal, ale byl do ředitelské funkce povolán až ve chvíli, kdy stavba Balšánkovy budovy byla téměř dokončená. Burian nepochybně měl a má jistě dokonalou, do všech detailů promyšlenou představu, jak koncipovat činnost Divadla J. K. Tyla v nové struktuře, a to nejen jako jednorázovou akci pro rok 2015, ale v dlouhodobé umělecké, ekonomické a provozní koncepci. Škoda, že těsně před cílem musel své místo opustit, i když chápu, že v současné konstelaci a přitom, jak jsou nastaveny podmínky, byl a je s velkým předstihem jediným kandidátem, který se mohl pustit do složitého řešení problému Národního divadla.

Dále připojuji dvě poznámky týkající se výstavby Nového divadla v Plzni v širším kontextu výstavby nových divadelních budov v Česku (Československu) po roce 1945 a v kontextu divadelní sítě českých měst, které mají více než sto tisíc obyvatel.

Poznámka I:
Nové divadelní budovy v Česku (Československu) v posledních padesáti letech
Československo bylo na rozdíl od Německa ušetřeno zkázy velké části divadelních budov. Škody, jež byly způsobeny (největší patrně na budově opavského divadla), byly po válce odstraněny opravami a rekonstrukcí.

První nové divadelní budovy byly postaveny až v šedesátých letech (obě byly v tehdejším Jihomoravském kraji). Dne 2. října 1965 byla otevřena nová impozantní operní budova Janáčkova divadla v Brně slavnostní premiérou Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Budova byla postavena dle návrhů architektů Jana Víška, Otakara Oplatka, Viléma Zavřela a Ivana Rullera s jednoznačným záměrem reprezentativního operního a baletního divadla. Tomuto záměru také slouží. Kvůli nedostatku jiných prostor jsou v ní od sedmdesátých let pořádány symfonické koncerty, ale přes různá vylepšení tento prostor pořádání koncertů příliš nevyhovuje, protože akustika pro operu je jiná než pro symfonické koncerty.Budovy Janáčkova divadla stejně jako budova tehdejšího Divadla pracujících Gottwaldov, postavená dle návrhu arch. Karla Řepy, byly typickými ukázkami tehdy stavěných nových divadelních budov po celé Evropě i v USA. Gottwaldovské divadlo, které nahradilo zcela nevyhovující bývalý sál kina adaptovaný pro divadlo, bylo koncipováno velkoryse, počítalo se s možností přechodu divadla na vícesouborový režim, k čemuž ovšem nikdy nedošlo.V letech takzvané normalizace se stavělo hlavně na Slovensku, což souviselo se zdůrazňovanou potřebou slovenské národní emancipace a s tím související sebeprezentace. Především se začalo s budováním velkoryse koncipovaného Slovenského národního divadla v Bratislavě, které ale bylo dokončeno až po desetiletích v nové politické situaci. Stará nevyhovující divadla v Nitře či v Martině byla nahrazena novými megalomansky pojatými budovami a stejný projekt byl realizován i v Prešově, kde přitom zajímavá historická budova s vcelku odpovídajícími parametry existovala. O předimenzované budově se tehdy říkalo, že je to dárek Vasila Bil’aka svým věrným „Východňárům“.

V českých zemích bylo postaveno nové divadlo v Mostě, kde bylo nutno nahradit budovu, jež zmizela spolu se starým městem Most. Projekt ostravských architektů Ivo Klimeše a Radima Ullmana byl koncipován divadlu „na míru“ a sdružuje pod jednou střechou všechny provozy divadla včetně výrobních.Stejná dvojice je podepsaná pod budovou ostravského Divadla Jiřího Myrona, jež byla v prosinci 1976 prakticky celá zničena požárem. Budova dobře plní účel, pro nějž byla postavena, konají se v ní představení činoher, operet, muzikálů a některé produkce baletní. Obě budovy byly otevřeny v roce 1985.

Několik projektů bylo připravováno respektive zahájeno ještě před listopadem 1989, ale k jejich uvedení do provozu došlo až po roce 1990. Především to je budova brněnského divadla Husa na provázku, vybudovaná jako ústřední sídlo Centra experimentálního divadla. Původní záměr architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka byl posléze realizován pod vedením architekta Václava Králíčka a především arch. Jana Konečného a budova beze zbytku plní účel, pro nějž bylo postavena. Ve stejné době byla také realizována na základě návrhu architekta Karla Hubáčka výstavba Malého divadla v Liberci jako prostoru pro studiové a komorní projekty Divadla F. X. Šaldy v Liberci.V této době byla také realizována výstavba plzeňského Divadla Alfa. Budova byla otevřena v roce 1992, znamenitě slouží svému účelu a je v tomto směru plně využita. Parametry nové divadelní budovy měla také zásadní přestavba Horáckého divadla v Jihlavě, jež rovněž byla uskutečněna v první polovině devadesátých let a jejímiž hlavními realizátory byli architekti Václav Králíček a Miroslav Melena.

Do jisté míry analogický průběh měla i adaptace pražského Divadla na Fidlovačce, která byla připravovaná už v osmdesátých letech a jejímž záměrem bylo vytvořit adekvátní prostor pro zpěvoherní a muzikálové produkce komorního typu. Záměr nebyl realizován. Zcela odlišná konečná podoba scény vznikla po roce 1990 a jejím hlavním tvůrcem byl architekt Miroslav Melena.Pomineme-li vznik řady muzikálových scén vytvářených v Praze ad hoc pro muzikálové projekty a některé rekonstrukce budov, jež byly na hraně výstavby budov nových, jako tomu bylo v případě Loutkového divadla Ostrava, jediným městem, které postavilo de facto hned tři nové divadelní budovy, bylo Brno.

Tím prvním byla nová hudební scéna Městského divadla v Brně, jež byla postavená jako specializovaná scéna pro muzikál. Autory přestavby byli architekti Roman Joch a Josef Kubík, kteří svůj návrh vypracovali podle přesně definovaného návrhu na jeho komplexní využití, jež vytvořil ředitel Stanislav Moša. Divadlo od zahájení provozu 2. října 2004 je denně pro svůj účel využíváno. Denně hraje a denně je prakticky zcela nebo téměř zcela vyprodané.Za fakticky novou budovu je nutno považovat zásadní rekonstrukci budovy Reduty, z níž zbylo jen původní zdivo. Památkáři se v tomto případě spojili s historizujícími uměnovědci a společně trvali na nutném zachování takzvaného původního charakteru budovy z osmnáctého století, aniž příliš uvažovali o současném využití takto postaveného objektu. Záměr byl nakonec prosazen a existovaly velkolepé plány, jak z budovy vznikne živé kulturní centrum. Soutěž na takto koncipovanou budovu vyhrál brněnský architektonický ateliér DRNH pod vedením architekta Pavla Valenty ve spolupráci s architektem Miroslavem Melenou. Provoz byl zahájen 2. října 2005. Bohužel, opět se jednou ukázalo, že důsledně uplatňování historizujících teorií nevede k úspěchu. Rozpačité zahajovací představení předznamenalo další osud této budovy, jejíž komplexní využití je velmi problematické.

Poslední novou divadelní budovou je Divadlo v Orlí – hudebně-dramatická laboratoř Janáčkovy akademie múzických umění, jejíž výstavbu si na ministerstvu školství doslova vydupalo vedení JAMU. Budova je dílem architektů Pavla Rady a Milana Raka. Teprve budoucnost ukáže, do jaké míry bude tato budova plnit svůj účel a do jaké míry bude využita.Prokázalo se, že tam, kde byl jasně definován záměr, s nímž bylo divadlo budováno, divadelní organismus funguje, byť ne třeba v plném rozsahu tak, jak byl zamýšlen (viz Městské divadlo Zlín). Tam, kde záměr byl vágní anebo nevycházel z daných konkrétních ekonomických možností jako v brněnské Redutě, existují velké problémy. Město Brno dodnes neví, co vlastně s Redutou dělat. Ekonomické výsledky představení takzvaného komorního repertoáru Národního divadla Brno a občasné zájezdy jiných divadel zdaleka nejsou ve výší příjmů, s jakými se při výstavbě divadla počítalo, a představy o komplexním využití budovy jako kulturního a společenského centra, alespoň zatím, nevycházejí. Přitom budova Reduty je v podstatě komorního charakteru a provozní náklady nejsou zdaleka v takové výši jako ve velké reprezentativní budově.

Dalším zajímavým poznatkem je, že všechna nová nebo komplexně renovovaná divadla, která byla v uvedeném období v České republiky postavena, byla vybudována na základě návrhů domácích architektů, u značné části staveb byli autory přímo místní architekti (všechny brněnské stavby, Ostrava, Malé divadlo Liberec). Návrhy byly koncipovány podle přání divadla a zřizovatele. Převzetí zahraničního projektu a jeho úprava pro lokální poměry je plzeňskou specialitou.

Poznámka II:
Porovnání funkce divadel v českých městech s větším počtem obyvatel, než je sto tisíc
Každé město má svůj nezaměnitelný charakter, své zázemí, svůj profil a od něj se odvíjí i charakter a profil divadla, čehož si musí být vědom nejen každý divadelní principál, ale i současný špičkový manažer. Stačí se podívat na profil dvou sousedních krajských měst, stotisícového Liberce a téměř stotisícového Ústí nad Labem, a zjistíme, že jde o dvě města, svým charakterem zcela odlišná.

Dovolil jsem si provést malé srovnání situace ve městech, jejichž počet obyvatel překračuje sto tisíc. Údaje o jejich počtu uvádím tak, jak je k 1. lednu 2013 zveřejnil Český úřad statistický.

Pomineme-li hlavní město Prahu (1 247 786 obyvatel), jež je naprosto neporovnatelná, zbývá nám pět měst.

Brno (387 327 obyvatel) nedisponuje sice obvyklou velkoměstskou aglomerací, ale přesto je jeho okolí poměrně velmi lidnaté. Město navíc díky někdejšímu výlučnému postavení hlavního města země moravskoslezské, respektive někdejšího „předměstí Vídně“ má do značné míry velmi svébytný charakter. Mimořádně silná síť divadel a hudební tradice (opera, balet, od šedesátých let alternativní soubory, v posledních letech muzikál) mu dodává rovněž výraznou specifiku, V období po roce 1950 v něm bylo postaveno nebo zmodernizováno nejvíce divadelních budov, a i když jeho síť profesionálních organizací z oblasti takzvaného živého umění je nepochybně přehuštěná a dříve nebo později bude nezbytné k řešení tohoto problému přistoupit, město stále disponuje zázemím publika a se svými téměř sedmdesáti tisíci vysokoškoláků je dnes relativně největším vysokoškolským centrem v republice a navíc zde existuje mimořádně silná větev humanitního a uměleckého vysokého školství. Kulturní život města je sice do značné míry poznamenán jako všechny ostatní aspekty života tohoto specifického města, typicky brněnskou směsí povýšenosti a zakomplexovanosti, přesto si stále uchovává v oblasti kultury a umění svůj výjimečný charakter, čemuž odpovídá víceméně i struktura divadelní sítě.Zcela odlišná je průmyslová Ostrava (329 961 obyvatel). Město se přes rapidní úbytek obřích průmyslových závodů a uhelných dolů, velmi solidně s tímto faktorem vypořádává. Je navíc obklopeno silnou městskou aglomerací, jejíž počet obyvatel je minimálně srovnatelný s počtem obyvatel vlastního města. Navíc zde od šedesátých let existuje silná tradice divadla určeného především pro mladé publikum. Nazíráno z těchto aspektů, je současná divadelní struktura Ostravy (Národní divadlo moravskoslezské se čtyřmi soubory, Komorní scéna Aréna, Divadlo Petra Bezruče a Loutkové divadlo Ostrava) plně v souladu s potřebami města.Severočeský Liberec (102 113 obyvatel) je městem s mimořádně silnou kulturní tradicí, byť převážně německou. Navíc se zde velmi brzy po roce 1945 podařilo na předchozí německou tradici navázat a vybudovat velmi silnou tradici českou. Jen pro ukázku: v roce 1954 se v rámci Roku české hudby podařil tehdejšímu šéfovi liberecké opery Jaromíru Židovi husarský kousek, Liberecké divadlo jako první v poválečném Československu uvedlo kompletní cyklus oper Bedřicha Smetany. Liberec navíc disponuje velmi silným zázemím (Jablonec, Česká Lípa, města ve šluknovském a frýdlantském výběžku – dohromady přibližně sto čtyřicet tisíc obyvatel) a v úvahu musíme brát i těsné sousedství lidnaté oblasti Svobodného státu saského. Struktura libereckých divadel (Divadlo F. X. Šaldy s hlavní budovou a Malou scénou a Naivní divadlo) plně odpovídá potřebám města i regionu.V moravské církevní metropoli Olomouci sice podle údajů Českého statistického úřadu došlo k mírnému poklesu obyvatelstva. K 1. lednu 2013 tu žilo 99 473 obyvatel, ale podle alternativních údajů, které uvádí Ministerstvo vnitra České republiky, v nichž je počet obyvatel uváděn na základě poněkud odlišných parametrů, žije ve městě 101 640 obyvatel. V lehce dosažitelné blízkosti města jsou ale dvě relativně velká města s velmi silnou kulturní tradicí Prostějov (46 300 obyvatel) a Přerov (44 824 obyvatel). Přestože ve městě Olomouci existuje univerzita s výrazně humanitním zaměřením, má toto město jediné profesionální divadlo – Moravské divadlo Olomouc. Aktivity tohoto divadla jsou občas doplňovány aktivitami souborů mladých umělců zaměřených na alternativní divadelní poetiku především pro mladého diváka. Žádný z těchto souborů se ale zatím ve městě definitivně neudržel.Plzeň (167 462 obyvatel) má velmi významnou divadelní tradici (především činoherní) a také tradici hudební. Velmi sympaticky zde narůstá počet vysokoškoláků, převážně ale technického zaměření. Zapojení studentského živlu do kulturního života města není zatím tak silné, jak by bylo žádoucí. Schází zde na rozdíl od Brna, Ostravy a Liberce a částečně i Olomouce tradice alternativní divadelní kultury. Alternativní typ divadla se nerodí ve velkých divadlech, v tomto směru se velmi perspektivně jeví využití bývalého Světovaru pro kulturní a umělecké projekty tohoto typu, není mi ale známo, zda pro ně existuje jasná koncepce. Dosavadní struktura divadelní sítě (Divadlo J. K. Tyla s jasně profilovaným využitím Velkého a Komorního divadla a Divadlo Alfa plně odpovídalo momentálním potřebám města a regionu). Plzeň, na rozdíl od výše uvedených měst, zcela postrádá silnější okolní zázemí. Jediným větším městem jsou Klatovy (22 425 obyvatel). Rokycany (14.015 obyvatel) vzhledem ke specifickému charakteru části občanů příliš nepočítám a zbytek jsou vesměs malá města a sídliště venkovského typu.
Resumé

Při výstavbě Nového divadla v Plzni se zvolilo řešení, které v žádném případě není určitou formou repliky dosavadního Komorního divadla, jež by svým vybavením odpovídala požadavkům moderního a mobilního divadelního prostoru zabezpečujícího realizace typu repertoáru, jenž byl dosud v Komorním divadle realizován. Nová divadelní budova je spíše replikou budovy Velkého divadla ve formě, která ve svém vybavení koresponduje se současnými požadavky na budovu, jež bude schopná zabezpečovat všechny žánry. Duplicita provozního využití budov, které budou odlišeny pouze svou typologií a kvalitou technického vybavení, je ovšem v současnosti nesmysl. Vzhledem k tomu, že Velké divadlo má za sto dvanáct let své existence jasně vyprofilovanou tvářnost a bylo by chybou ji razantně měnit, je pro další směřování Divadla J. K. Tyla životně důležité vytvořit jasný profil nové budovy. Přeloženo do srozumitelné češtiny: plzeňský divák přesně věděl, jaký druh repertoáru jej čeká ve Velkém a jaký v Komorním divadle. Poté, co pomine první akutní zájem diváka o novou budovu, který ji navštíví bez ohledu na to, co se v ní právě hraje, musí znát, co jej tam čeká.

Divadlo Alfa musí být i nadále samostatným subjektem a rozvíjet svůj úspěšný program. Alfa v žádném případě není, nemůže a nesmí být pouze jakousi přípravkou pro děti, aby se naučily chodit do divadla. Názorům podobného typu je třeba co nejostřeji oponovat.

A konečně problém zdaleka nejen plzeňský. Je zajímavé, že v Plzni podobně jako v dalších městech se tvrdě hájí koncepce dvou samostatných orchestrů (symfonického a divadelního), která nikde na světě ve městech velikosti a typu Plzně neexistuje a přitom v Plzni není v současnosti slušný prostor pro pořádání symfonických koncertů. Údajně se počítá s jejich pořádáním v Novém divadle. Zatím nikdo neví, jaká bude v této budově akustika. V Brně se sice různými úpravami dospělo k vylepšení akustiky Janáčkova divadla, ale základní problém tkví v tom, že akustika pro operní představení je zcela jiná než pro symfonické koncerty. Dříve nebo později bude tento problém v Plzni velmi aktuální a akutní. Na základě vlastních dosti velkých zkušeností s touto problematikou bych si dovolil doporučit, aby se pro futuro této otázce věnovala maximální pozornost, a to i v souvislosti s budovou Pekla, která byla pro pořádání koncertů optimálně vyhovující. Všechny úvahy ovšem úzce souvisejí s naprosto jednoznačným vymezením minimálně střednědobého programu aktivit, které bude zabezpečovat nová divadelní budova.Přeloženo do normální češtiny:
Co se v ní bude hrát?
Pro koho se bude hrát?
A za co se bude hrát?

Přeji nové divadelní budově, aby dlouhá léta sloužila Plzeňanům minimálně tak dobře a rozdávala jim tolik radosti a spokojenosti jako její chudičká předchůdkyně na Prokopově ulici.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, Tomáš Kelar, Pavel Křivánek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat