Po kolejích do opery

  1. 1
  2. 2
  3. 3

18:31 Dirigent Robert Jindra nastupuje za dirigentský pult. A Ohnivý anděl začíná (28. března). Hudební nastudování Roberta Jindry vás ohromí mohutným nádherným zvukem. Velké obsazení orchestru zabírá do posledního místa orchestřiště , které je až nezvykle hluboko zapuštěno pod jevištěm (trochu jako Bayreuth, připomíná kamarád, zapřísáhlý wagnerián). Akustika na balkóně je vynikající, ale mohutnost zvuku je snad až příliš velká na toto menší divadlo. Ale orchestrální vlny, které prostupují divákem, jsou velmi intenzivně vnímány. Dnes večer v roli Renaty vystupuje poprvé ruská mezzosopranistka (!) Elena Suvorova, jejíž témbr je velmi příjemný a střední a nižší poloha se velmi dobře poslouchají. Z počátku představení bojovala se zjevnou trémou. Místní divadlo dokázalo pro tuto roli, která je považována za mezní, získat hned tři představitelky. Přes některé drobné intonační a deklamační chyby (které neznalý divák přeslechne) podala tato ruská pěvkyně úctyhodný výkon, v závěru ale již bojovala s úbytkem sil a místy si part nenápadně „transponovala“ níže. Přesto jde o výjimečný výkon v mimořádné roli. Pochvalu zaslouží představitelé všech ostatních rolí. Režie Jiřího Nekvasila nabízí silná a slabá místa, která se ovšem ve výsledku nespojí ve výrazný celek.

Režijní koncept vás neurazí, ale ani nenadchne. Zásadní jednotící téma není vůbec v inscenaci nastoleno, řada scén je pojata jako ilustrace libreta, kterou přečte divák i bez hlubší znalosti románové předlohy nebo příběhu. Nudně a nevýrazně je pojato první jednání v hostinci, které se pokouší oživit až příchod (vlastně příjezd) Věštkyně (vokálně přesvědčivá Eliška Weissová) v jakési spodní části sarkofágu na kolečkách. Divadlo v Ostravě sice neuvádí momentálně Aidu, ale z hlediska úspor bych o tom v příštích sezonách uvažoval. Druhé jednání s využitím symbolické klece, která odděluje Ruprechta (spolehlivý Martin Bárta) a Renatu od okolí (nebo vyjádření pokračujícího Renatina šílenství), je mnohem zdařilejší. I výtvarná stránka celé inscenace (scéna Petra Matáska) kolísá mezi dobrými nápady a klišé. Za nejlepší považuji čtvrté dějství s výstupem Fausta, Mefistofela a Kašpárka, pojaté jako zvětšené pimprlové divadlo s lidovou verzí legendy o doktoru Faustovi. Tento obraz dává určité (i když ironické) odlehčení celé inscenaci a působí jako zábavné intermezzo. V pátém dějství působí monumentálně výstup Inkvizitora (Peter Mikuláš s nepřeslechnutelným distonováním). Závěrečná extáze a orgie jeptišek je příliš krotká a výrazově není vůbec ve shodě s „hudebním výbuchem“ Prokofjevovy partitury. Do prostřednosti padají i kostýmy místní zkušené výtvarnice Marty Roszkopfové, která sice dobře pracuje s barvou na oddělení jednotlivých ideových rovin příběhu, ale zároveň se nechává zlákat příliš lesklými metalizovanými textilními materiály pro kostýmy Agrippy z Nettesheimu a Heinricha, které působí jak ze sedmdesátých let dvacátého století v době největšího boomu těchto látek a v celé inscenaci při silném bodovém svícení působí lacině. Přesto všechny drobné výhrady jde o mimořádnou inscenaci, která především hudebně je skutečnou událostí roku. V době zvýšeného zájmu o meziválečnou kulturu jde o vzácnou příležitost poznat intelektuální dosah Prokofjevova génia. Nejen hudebního, ale také libretistického, protože oproti románu textová předloha je velmi konzistentní a soustředěná.21:28 Konec představení. Nápad, že bych se šel podívat na noční život do Stodolní mi po tomto představení najednou připadá poněkud nepatřičný. Doprava do hotelu bez problémů. V posteli si čtu konečně program s několika zajímavými příspěvky a výbornou fotografickou přílohou. Formát a grafika jen nápadně připomínají programové brožury Národního divadla před několika lety…

Neděle7:50 Po změně času je vstávání obtížné. Hotelová snídaně je ovšem bohatá a zvedne nám náladu. Při ní je potřeba rozřešit otázku, co s časem před představením. Rozhodujeme si prohlédnout město, navštívit Galerii výtvarného umění, kde je nyní instalována nová instalace sbírky evropského umění a také se jít podívat do proslulé Stodolní ulice, kterou známe jen z dokumentárních šotů v televizi. Rada č. 5: Zkontrolujte si všechny otevírací doby památek a institucí, které chcete navštívit.

11:05 Loučíme se v recepci, která nám velmi laskavě zanechává v úschově zavazadla až do odpoledne.

11:15 Odjíždíme tramvají do centra tentokráte bez problémů.11:25 Obcházíme centrum města, místy v dosti bídném stavu. Otevřené je Muzeum Ostravy, ale zrovna nenabízí lákavou výstavu. Řada krásných domů poslední čtvrtiny devatenáctého století a počátku dvacátého století vyniká vysokou architektonickou úroveň, bohužel u mnoha také padá omítka v kusech. Zdá se, že vedle stavebních firem, které prosperují spíše v sousedících čtvrtích (moderní Karolinka), tak zde největší zájem je o firmy s drátěnými sítěmi zachycujícími padající omítky. Některé budovy jsou pomocí nich zcela zakonzervovány.

12:25 Obešli jsme centrum. Zklamání nám přináší návštěva Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vrata zůstávají zavřená, přehlédli jsme vývěsku formátu A4 s přípisem, že galerijní prostory včetně stálé sbírky zůstávají až do 2. dubna uzavřeny. Funkcionalistická budova galerie s použitím režného zdiva a velkých střešních prosklených ploch je krásná, ale můžeme ji tedy jen obdivovat zvenku. Nezbývá než se vydat do Stodolní.

12.55 Trochu bloudíme, ztratili jsme směr, ale v historickém centru není možné snad ani zabloudit. Nacházíme Stodolní ulici.12:56 Stodolní ulice ve dne je jako tržnice v noci. Několik ospalých uklízečů zatahuje popelnice a poklízí nepořádek z předchozí noci. V pátek a v sobotu večer je totiž na Stodolní největší provoz. Ulice působí jako pohled ráno do zrcadla s kocovinou – raději se nedívat. Žádná restaurace není otevřená, až nacházíme restauraci ze sítě Potrefená husa. Část pro nekuřáky je v tomto čase uzavřená, no nedivím se, že se Ostravě „tak špatně dýchá“. Obsluha a jídlo ovšem velmi slušné a rychlé. Rada č. 6: Pokud chcete poznat místní gastronomické speciality, vytipujte se předem na internetu vhodné restaurace.14:28 Odchod do centra a zkusíme dojít pěšky zpět do hotelu. Nezabloudili jsme. Ostrava nabízí také řadu zajímavých soch a především mnoho architektonicky cenných vil silně pod vlivem německých secesních architektonických škol. Nevzal jsem si průvodce, ani nezajistil prohlídku na šachtách, kde jsou organizovány tour po industriální architektuře. Moje chyba.15:10 V hotelu se ještě převlékáme. Recepční je stále velmi milá a profesionální.15:30 Tramvají opět do centra, kde jsme si na Masarykově náměstí vyhlédli roztomilou „Cukrárnu u Babičky“. Útulný, snad trochu příliš sladký prostor. Nabídka slibuje domácí zákusky, které vypadají nádherně. Ale opravdu jen vypadají. Vyzkoušeli jsme dva, a oba byly vysoce přeslazené. Kromě sladké chuti necítíte prakticky nic. Káva obstojná.16:30 Odcházíme do divadla, kde si počínáme už jako staří mazáci. Sedíme dnes v přízemí ve čtvrté řadě, kde je zcela jiná akustika než včera na balkóně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments