Po stopách tradice: Staronová Sylfida v pražské Státní opeře

Když v roce 1815 debutoval v uherském tanci na prknech kodaňského Dvorního divadla teprve desetiletý August, nemanželský syn francouzského baletního mistra Antoina Bournonvilla a Švédky Lovisy Sundbergové, nikdo netušil, že bude později považován za „otce dánského baletu“ a že se jeho odkazem budou těšit diváci ještě v 21. století. Když se otec malého Augusta stal rok poté v Kodani baletním mistrem Královského divadla a konečně legitimizoval svůj svazek s Augustovou matkou, otevřely se před nadaným dítětem nové možnosti. Dekády končící na šestku byly pro Augusta Bournonvilla neobyčejně příznivé: v roce 1826 získal angažmá v pařížské Opeře a v roce 1836 premiéroval v Kodani Sylfiden – svou verzi přelomového baletu La sylphide (Sylfida), který způsobil čtyři roky před tím v Paříži s Marií Taglioni v titulní roli naprostou senzaci a otevřel dveře dokořán novému uměleckému stylu i v baletu – romantismu.

Bournonville byl v době premiéry pařížské Sylfidy sám již baletním mistrem v Kodani, tento post převzal v roce 1830 po svém churavějícím otci. Po baletní metropoli se mu ale v odlehlém Dánsku stýskalo, a tak tam v roce 1834 strávil dva měsíce, a ne sám: vzal tam také svou nejnadanější žáčku, teprve patnáctiletou Lucile Grahnovou. Chtěl, aby viděla, jak tančí Marie Taglioni právě Sylfidu. Tanečnice v celém tehdejším kulturním světě se snažily si osvojit nový vzdušný styl tance na špičkách, tak jak ho předvedla Taglioni v baletu svého otce Filippa v roce 1832. Sylfida se stala manifestem romantické rozpolcenosti, prototypem pro další díla, jako byla Giselle, která se také inscenuje dodnes.

Po dvou letech usilovné práce mohl Bournonville představit mladičkou Lucile v kodaňském královském divadle jako dánskou Sylfidu a nastartovat tak její bleskovou kariéru, neboť jí role vynesla hned následující rok povýšení na první sólistku (étoile) a následujícího roku angažmá v pařížské Opeře. Vychoval si tedy hlavní představitelku, nicméně problém představovala hudební partitura Jeana Schneitzhoeffera, za provozovací práva chtěla pařížská Opera tak velkou sumu peněz, jakou si mladý baletní mistr nemohl dovolit. Vymyslel tedy jiný plán, oslovil tehdy mladičkého šlechtice Hermana Severina von Løvenskjolda, dal mu k dispozici libreto Adolpha Nourrita, které si v Paříži zakoupil den před svým odjezdem do Kodaně. Sám v něm udělal jen minimální změny, asi aby jej mohl uvádět pod svým jménem (dnes jsou obě libreta dostupná, to původní Nourritovo na odkazu online a kritická edice Bournonvillovy verze vyšla v roce 2010). Ostatně – s Nourritem se znal z dob svého pařížského angažmá, byli přáteli až do Norritovy předčasné smrti v roce 1839.

Løvenskjoldova hudba, která vznikala v ideální souhře s ideou choreografa, obsahuje některé zajímavosti, které se odrážejí i v tanečním pojetí. Kupříkladu v I. jednání použil starodávnou keltskou melodii Auld Lang Syne, a také hudbu, na kterou mohl Bournonvillepostavit věrohodně působící skotský Strathspay Reel, který je dodnes neodmyslitelnou součástí tohoto baletu. Podobně jako Schneitzhoeffer, ani on se nevyhnul přebírání hudebních nápadů od jiných autorů, kupříkladu od rakouského houslisty Josepha Maysedera, což je znatelné zejména v II. jednání v tanci sylfid, najdeme tu vliv skladeb Carla Marii van Webera i Rossiniho. Za kompozičně nejslabší část Løvenskjoldova baletu se považuje scéna čarodějnic ze začátku II. jednání, což bylo dáno nezkušeností mladého skladatele v oblasti orchestrace. Toto je také důvod, proč se Løvenskjoldova hudba v 20. a 21. století často orchestrálně upravovala, ale také znovu objevovala. Johan Kobborg, inscenátor recenzovaného představení, v rozhovoru se Zuzanou Rafajovou pro Taneční aktuality sdělil, že se v loňském roce podařilo najít v blíže neurčeném švédském archivu původní provozovací partituru z roku 1836. Nic bližšího ovšem k tomu neuvedl, a muzikologové tento nález zatím nikde nereflektují. Po tom, co uvedl svou redakci Sylfidy v souboru Sarasota Ballet v březnu t. r., byl soubor Národního divadla v Praze druhým, kde tato nově nalezená Løvenskjoldova orchestrace zazněla. Na premiéře 11. května její provedení Orchestrem Státní opery řídil Polák Piotr Staniszewski, který se specializuje více na operu, byť má s baletem také zkušenosti. Z výkonu orchestru jsem měla dojem, že nemá toto dílo příliš zažité, místy ujížděla v sekci dechů i intonace tónů. Staniszewski se snažil udržet dobrá tempa pro výkony tanečníků, nicméně v místech herecké, mimované akce, zejména v 2. jednání byla tempa snad až příliš volná vůči schopnosti protagonistů vyplnit divadelní čas hereckou akcí.

Bournonvillova Sylfida nesešla nikdy z repertoáru Dánského královského baletu, nicméně dlouho byla „rodinným stříbrem“ jen Dánů, a to i díky tradici svébytného tanečního a hereckého mistrovství, která se po dlouhá léta předávala v Kodani z tanečníka na tanečníka. Bournonville tam za dlouhou dobu svého šéfování vytvořil jakýsi ostrůvek realističtějšího zobrazování lidských citů a pohnutek, který nepodléhal dekadenci baletů-féerií, kterou přinesla druhá polovina 19. století pro balet v ostatních zemích. Noverrovy a Angioliniho ideály klasicismu tam nebyly zapomenuty, Bournonville je propojil s romantickými trendy exotiky, prvky realismu a vlastním viděním světa prizmatem společenské etiky a nepodlehl eliminaci mužského tance, jak se stalo v jiných evropských souborech.

Po jeho smrti se ujali tohoto dědictví jeho následníci. Každý z nich se snažil uchovat z odkazu mistra co nejvíce, ale přirozeným procesem předávání pohybového materiálu z tanečníka na tanečníka se ledacos trochu upravilo, něco ztratilo důležitost a něco se zapomnělo, či nahradilo, aby lépe vyhovělo interpretům. Přes tento přirozený proces si kodaňský soubor vydobyl renomé právě jednotou stylu jak interpretačního, tak i v rámci tanečního vzdělání. A co víc: dánští tanečníci se v polovině 20. století vydali do zahraničí a udivovali atributy tzv. dánské školy, lehkou technikou skoku s filigránskými battus, aplombem, narativním gestem a dramatismem svého hereckého projevu, který se tak odlišoval od mechanických posunků jiných interpretů. To vzbudilo zájem i o bournonvillovský repertoár, ze kterého často na různých gala předváděli fragmenty. A nakonec se stali inscenátory zejména Sylfidy pro zahraniční soubory. Že se při tom ledacos změnilo, je nasnadě.