Počátky českého baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Po Reisingerově incidentu jej záhy nahradil ve funkci baletního mistra. Nepopiratelnou Bergerovou zásluhou byla soustavná snaha o všestranné zkvalitnění baletního souboru, jak po stránce interpretační, tak z hlediska výběru dramaturgie. Velké finanční nároky, jimiž byl provoz Národního divadla vystaven krátce po jeho triumfálním otevření v listopadu 1883, vedly pochopitelně k tomu, že bylo nutné uvádět co nejefektnější tituly. Na prvním místě to byl tehdy šlágr evropských tanečních divadel, Excelsior, k němuž na libreto Luigiho Manzottiho napsal hudbu Romualdo Marenco. Na české verzi libreta se podílel i Jaroslav Vrchlický připsanými veršovanými dialogy. Ve výpravné revuální všehochuti, která byla oslavou moderní techniky a moderního světa, k němuž společnost tehdy mířila, zazářil Berger v postavě Otroka a představení se dočkalo desítek mimořádně úspěšných repríz. Stejný charakter měly velké choreografické vložky k operám meyeerbeerovského střihu anebo k velkým činoherním plátnům typu tehdy velmi populární jevištní adaptace Verneova dobrodružného románu Carův kurýr. Při divadle zřídil baletní školu, v níž připravoval budoucí adeptky tanečního umění. Vychoval řadu budoucích výborných sólistek jako například Annu Koreckou, Zdenku Zabylovou anebo Helenu Holečkovou.

Z Itálie si Berger přivedl do Prahy svou mladičkou manželku, vynikající tanečnici Giuliettu Paltrinieri, která se fakticky stala první primabalerinou assolutou baletu Národního divadla. V únoru 1886 uvedl Berger Adamovu Giselle se svou chotí v titulní roli. Sám tančil prince Alberta a v roli Myrthy vystoupila další tehdejší výtečná sólistka Františka ze Schöpfů. Giulietta Paltrinieri získala srdce Pražanů i v dalších rolích jako byly například Sylvia a Coppélia v baletech Leo Délibese a v dalších postavách. Byl také prvním, kdo seznámil pražské publikum, alespoň částečně s Čajkovského Labutím jezerem, když uvedl úryvky z druhého jednání, v nichž po jeho boku vystoupily jeho manželka a Františka ze Schöpfů. Osud byl ale k mladé Italce, která se v českém prostředí rychle asimilovala a těšila se mimořádné oblibě, velmi krutý. Zákeřná choroba ji zkosila ve věku necelých čtyřiadvaceti let. Její odchod uctil v básni například tehdejší oblíbený poeta Bohdan Kaminský. Berger pokračoval v budování repertoáru. Vedle osvědčených kasaštyků typu Flika a Floka německého skladatele Petera Ludwiga Hertela přivedl na jeviště Národního divadla také Čajkovského Louskáčka.Snažil se dát rovněž prostor tvorbě současných skladatelů. Dirigent Národního divadla Mořic Anger pro něj napsal baletní revui Štědrovečerní sen ve stylu velkolepé vánoční féerie. Na scénu přivedl i další autory. Znovu to byl Karel Kovařovic ve své Pohádce o nalezeném štěstí, Jindřich Kaan v Bajajovi, Karel Bendl v České svatbě, ale také Leoš Janáček, jehož Rákoše Rákociho inscenoval Berger v roce 1891.

Jako choreograf prezentoval poprvé Prodanou nevěstu ve Vídni při zájezdu opery Národního divadla v roce 1892. Později byl často zván k nastudování tanečních čísel při zahraničních provedeních Smetanova díla (Vídeň, Berlín, Varšava a další).

V roce 1890 se kompletně vyměnilo vedení Národního divadla. S novým ředitelem Gustavem Schmoranzem přicházejí i noví šéfové opery a činohry Karel Kovařovic a Jaroslav Kvapil. Mění se i baletní mistr. Berger se rozloučil s Prahou ve své oblíbené roli Coppélia v Délibesově baletu v červnu 1900. Jeho kroky ho vedou nejprve do Drážďan, potom do Berlína, Milána a do Varšavy. Jak se ukázalo, nebylo ale loučení definitivní a s Augustinem Bergerem se ještě v Praze setkáme. Ale o tom později.

Teď jsme v roce 1900 a do Prahy přichází muž, kterého poctil Vladimír Vašut svého času přívlastky rodem Ital, náturou kumštýř, životem světoběžník a srdcem Čech, Achille Viscussi (někdy se používá tvaru Viscusi), tanečník a choreograf, který se patrně nejvýrazněji podílel na formování českého baletu v jeho pionýrské éře.Ve své rodné Itálii (narodil se 27. února 1889 v Římě), se od raného dětství věnoval baletu. V Miláně se naučil pod vedením zkušených choreografů základům tanečního umění a v jedenácti letech už působil v římské dětské divadelní společnosti Teatro Rossini, s níž o dva roky později navštívil i Španělsko. Jako profesionální tanečník procestoval málem celou Evropu. V roce 1900 se proslavil svými výkony v tanečních produkcích na Světové výstavě v Paříži. Na základě jeho pařížských úspěchů projevilo o Viscussiho zájem i nové vedení Národního divadla. A tak se stalo, že tento světoběžník poprvé někde na delší dobu zakotvil. A bylo to v zemi, která, jak se ukázalo později, se mu stala osudovou. V Národním zůstal dvanáct let.

Navázal, bohatší o zkušenosti, které získal svým putováním po Evropě, na zakladatelské úsilí Augustina Bergera. Pokračoval v Bergerově dramaturgické linii. Jednou z jeho prvních inscenací tak zvaného velkého baletu bylo nové nastudování Délibesovy Coppélie. Poprvé nastudoval v Praze kompletní Labutí jezero. Učinil tak ve své vlastní koncepci, k níž se později vracel. Byl prvním, kdo v roce 1903 na jeviště přivedl ve výběru Dvořákovy Slovanské tance. A samozřejmě pilně tvořil jednu za druhou choreografie v operních a výpravnách činoherních představení a oslňoval Pražany svými vynikajícími tanečními výkony a příslovečnou noblesou svého vystupování. Logicky se také vrátil k Excelsioru.

Velký význam pro další vývoj českého baletu mělo jeho programové uvádění českých pohádkových baletů Oskara Nedbala, na nichž se namnoze podílel i jako spolupracovník autora libreta Ladislava Nováka. Vedle již starší Pohádky o Honzovi, poprvé uvedl Nedbalův nejpopulárnější pohádkový balet Z pohádky do pohádky, Princeznu Hyacintu a v roce 1915, už po odchodu z Národního divadla, ve Vídni poprvé Andersena. Z řady jeho dalších nových baletních inscenací připomeňme například Egyptskou noc Antona Stěpanoviče Arenského, balet Charlese Forgerona Na záletech, Paní Mödu Antona Rubinštejna anebo Závoj Pierotčin Emila Dohnányiho na libreto Artura Schnitzlera.V roce 1912 Viscussi své působení v Národním divadle ukončil. Založil si svůj vlastní soubor, s nímž odjel na úspěšný zájezd do Anglie. Členem tohoto tělesa byl i mladý začínající tanečník Joe Jenčík, který často a rád později na Viscussiho vzpomínal. V roce 1913 se vydal do Brazílie, kde působil jako choreograf v Teatro Municipal v Riu de Janeiro. Je zajímavé, že o třicet let později, jej následoval Ivo Váňa Psota, který je v největší latinsko-americké zemi považován za skutečného zakladatele tamějšího baletu. Z Ria se vrací do Vídně, ale jak známe z historie a z četby Švejka, na jaře 1915 zrádná Itálie vypověděla válku Rakousku-Uhersku a Viscussi je ve Vídni na nějakou dobu internován. Na konci války se dostal do Brna, kde si tehdy v postupně se solidně rozvíjejícím českém divadle úspěšně počínal jeho ředitel František Lacina, se kterým se Viscussi znal. Lacina a jeho zeť Václav Jiřikovský, který po svém tchánovi postupně přebíral řízení divadla, jej vyzvali ke spolupráci. A tak se římský rodák definitivně ocitl v zemi, kterou si zamiloval a v níž se natrvalo usadil.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments