Počátky českého baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Ale než přejdeme k závěrečné fázi působení Achille Viscussiho ve státě, jehož se po čase stane plnoprávným občanem, vraťme se opět do Prahy, kam se na uvolněnou pozici baletního mistra vrátil Augustin Berger. Lze říci, že v podstatě pokračoval v programu, který realizoval před svým odchodem. Znovu uvádí své úspěšné inscenace, z těch nových připomeňme například Beethovenova Prométhea, balet Zlatorog Ericha Wolfa, V záři minulosti Jindřicha Kaana anebo Marnotratného syna skladatele André Wormsera.

Po roce 1918 dochází v Národním divadle k novým, zcela zásadním změnám. Přichází opět kompletní nové vedení se zcela odlišnými názory na poslání a funkci divadla, reprezentované především osobnostmi šéfa opery Otakara Ostrčila a šéfa činohry Karla Hugo Hilara. S Hilarem se dostal Berger v roce 1923 při přípravě premiéry hry Ze života hmyzu bratří Čapků do zcela zásadního rozporu, který skončil, podobně jako kdysi v případě jeho předchůdce Reisingera, Bergerovým odchodem z divadla.

Pro choreografa, který věnoval naší první scéně své nejlepší síly a schopnosti a jehož busta je plným právem umístěna ve foyer Národního divadla, tím ovšem zdaleka neskončila jeho kariéra. Přišla nabídka ze zámoří. Ředitel newyorské Metropolitní opery nabídl Bergerovi místo choreografa v jedné z nejprestižnějších světových operních scén. Berger tuto nabídku přijal a po deset let se diváci Met mohli setkávat s jeho jménem jako s autorem choreografie a pohybové složky jednotlivých inscenací. Ze závažných zdravotních důvodů byl nucen v roce 1933 prodloužení smlouvy odmítnout. Jeho silný organismus ale všechny problémy překonal a Berger spokojeně trávil svá léta odpočinku v Praze, těšil se z úspěchů baletního souboru a konkrétně svého vnuka, úspěšného sólisty baletu Jaroslava Bergera. V roce 1942 dokonce vydal své Paměti. Zemřel 11. srpna 1945 v Praze.

Achille Viscussi prožil rok a půl od února 1918 do konce června 1919 v Brně. V té době tam uvedl úspěšně několik inscenací, jako byl Lehkovážný Pierot portugalského autora Costy, Délibesova Coppélia, Bayerovu Královnu loutek a Čajkovského Labutí jezero, v nichž vytvořil velmi solidní základ pro budoucí vývoj brněnského baletu.V Ostravě v roce 1919 vzniklo České národní divadlo moravskoslezské a do ředitelské funkce v něm je povolán Václav Jiřikovský. Achille Viscussi jej následuje. Mají velkolepé plány, i když budují divadlo prakticky na „zelené louce“. Viscussi už během prvních dvou sezon uvádí tituly, jako jsou Coppélia, Labutí jezero, Louskáček či dokonce Slovanské tance. Je také choreografem baletní novinky mladého ambiciózního dirigenta, který v ostravském divadle nastoupil, Jaroslava Vogla Dům u sedmi čertů. Plány jsou ovšem záhy konfrontovány s neúprosnou realitou poměrů v hornickém městě a Achille Viscussi v Ostravě po čtyřech letech končí. Odchází do Bratislavy, kam ho do nového Slovenského národného divadla zve jeho přítel Oskar Nedbal a záhy jej následuje i Václav Jiřikovský. Viscussi odešel, ale určité základy v Ostravě položil. Zůstal tam patnáctiletý, divadlem a baletem posedlý nadšený chlapec z kolonie, který po krátkém čase rovněž Ostravu opouští. Deset let se toulá jinde, aby se do Ostravy vrátil a vybudoval tam kvalitní baletní soubor. Jméno toho chlapce je Emerich Gabzdyl.

V Bratislavě pokračuje Viscussi po Nedbalově boku ve své průkopnické práci. Jeho bratislavské působení, během něhož se mnohokráte úspěšně uplatnil i ve funkci operního režiséra, by si zasloužilo podrobnější zpracování, což se vymyká možnostem a rozsahu tohoto textu. V roce 1932 z Bratislavy odchází a žije pak v Praze po boku své ženy, někdejší výborné tanečnice Aloisie (Luisy) Dobromilové. Umírá v Praze 1. července 1945 a 11. srpna jej následuje Augustin Berger.

Myslím si, že nejpřesnější profesní charakteristiku muže, který se podílel na vybudování čtyř čelných souborů v někdejším Československu, podal opět Vladimír Vašut. Ve sborníku, který vydalo Státní divadlo v Ostravě u příležitosti šedesátého výročí svého vzniku v roce 1979, napsal: Nebyl z rodu objevitelů, uměleckých průkopníků, hledajících a nalézajících nové cesty. Co do estetiky, byl dítětem své doby a nikdy ji nepřesáhl – kterážto výsada je dána ovšem jenom nemnoha vyvoleným. Byl to však skutečný profesionál v nejlepším slova smyslu. Pravidelný, důsledný, nesmlouvavý trénink byl pro něho naprostá samozřejmost stejně jako důsledné trvání na přesné interpretaci choreografického textu.

Foto archiv ND Praha, archiv, archiv NDB

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments