Pocta Cunninghamovi

  1. 1
  2. 2

Už zítra, ve středu 24. září se v ostravském Divadle Antonína Dvořáka uskuteční výjimečné baletní představení s názvem Pocta Cunninghamovi, které vzdává hold vystoupení taneční skupiny Merce Cunninghama v České republice před padesáti lety. Hudebně-taneční performance podle konceptu Petra Kotíka a Jiřího Nekvasila a s hudbou Johna Cage, Toshi Ichiyanagiho, Christiana Wolffa v provedení Ostravské bandy je ohlášena také na pražské Nové scéně, a to tuto neděli. Přinášíme rozhovor s Danielem Squirem, bývalým členem Merce Cunningham Dance Company a choreografem inscenace.
Jak byste, Danieli, popsal choreografii inscenace Pocta Cunninghamovi?

Pocta Cunninghamovi se z tanečního hlediska skládá ze tří oddělených/samostatných částí. Všechny tři se budou prezentovat na jednom místě, ve stejný čas a tak jako hudba, avšak nebudou s ní nijak záměrně propojeny, nebudou ji napodobovat, ani na ni nebudou závislé. Většinou, když vytvářím tance, pracuji přímo s hudbou (i proti hudbě), kterou obecenstvo uslyší během představení. Hudba pro toto představení pochází od tří skladatelů, se kterými Merce spolupracoval, a stejně tak i tanec bude představen tak, aby ctily Johna Cage a Merceho. Hudbu vybíral Petr Kotík a já jsem tvořil choreografii. Jejich vzájemné propojení však nespočívá v tom, jak se k sobě hodí, ani nemají úmyslně navozovat nějaké konkrétní pocity a nálady, spojení je spíše náhodné a zaměřuje se především na praktičnost (délka, rozmístění hudebníků a podobně).

První tanec У / Я je duet pro mne a Nicole Morel (za doprovodu hudby Christiana Wolffa). Struktura tance se inspiruje některými sériemi kreseb od Sola Lewitta, jak byly prezentovány v DIA: v Beaconu v New Yorku, kde taneční společnost Merce Cunninghama (The Merce Cunningham Dance Company) vystupovala po řadu víkendů v průběhu posledních dvou let Merceova života. V těchto kresbách je vidět mnoho jednoduchých čar, které se ve velmi logickém sledu párují a vyčerpávají všechny kombinace těchto dvojic s jinými dvaceti čarami, které křižují čtverec (čáry vertikální, horizontální, diagonální, horizontální přerušované atp.). Vytvořil jsem taneční materiál a prostorová omezení, kde jsem použil stejnou logickou progresi kombinací až do vyčerpání všech možností jako novou taneční výzvu. Pořadí sekcí a někdy i směry, tempo byly určeny hodem mincí, což je oblíbená Merceova metoda, která mu umožňovala odpoutat se od vlastního pohledu na to, jak má být pohyb vnímán.

Druhý tanec (za doprovodu hudby od Ichiyanagiho) se jmenuje These then were the perverse – perverse’s the werd – steps he deveyesed. Jde o sólo pro mne, které svůj název získalo podle Les Revements od George Pereca (podle překladu Iana Monka pro Harvill Press). V tomto díle autor používá výhradně samohlásku „e“, a to i tam, kde obvykle patří ostatní samohlásky. V tomto případě výzva při tvoření sóla spočívala v tom, že se mé končetiny nebudou ohýbat záměrně, ale snaží se dosáhnout co největší rozmanitosti ve smyslu rozsahu pohybu, složitých rytmů, tempo, artikulace (ve smyslu pohybová artikulace) a přemístění váhy.

Třetí tanec Anyroad je určen pro devět tanečníků. Každý z nich se řídí vlastní cestou, které se drží až do konce, příchody a odchody tanečníka z jeviště jsou vždy ze stejného jevištního výkrytu. Tanec zahrnuje třicet tanečních frází a deset výkrytů (z nichž je jeden neobsazen). Rozmístění tanečníků i pořadí oněch tří desítek frází bylo určeno pomocí náhody. V tomto případě byl veškerý pohyb navrhován podle hudby a s hudbou jsme zkoušeli už od samého začátku. Přesto nyní tanečníci procházejí procesem zviditelňování rytmů a struktury skladeb bez doprovodu hudby, tedy pouze pomocí tance tak, jak bude prezentován na hudbu Johna Cage. Hudba, kterou jsem použil k vytvoření tance, pochází od skupiny Sonic Youth, se kterou Merce spolupracoval při práci na svém finálním tanci Nearly Ninety v roce 2009. Převzal jsem od nich intro pro třicet různých skladeb a vytvořil pohyb, který podle mě nejlépe vizuálně i fyzicky tuto hudbu vystihuje, přičemž jsem se snažil být možná i více názorný, než bylo třeba, protože jsem věděl, že publikum tanec doprovázený touto hudbou neuvidí. Je velmi obtížné udržet smysl hudby pro každou frázi, když hudbu odstraníte. Tanečníci hudbu příliš dobře neznají, protože se s ní setkali poprvé teprve před třemi týdny. Přesto se jim však velmi dobře daří s ní pracovat. Jsem velmi zvědavý, jak tato hudba půjde dohromady s Cageovou hudbou, i když to samozřejmě neuvidím z pozice klasického diváka, jelikož choreografii i skladby dobře znám.

Díky za rozhovor.

Vizitka:
Daniel Squire se narodil v Halifaxu ve Velké Británii. Studoval tanec na White Lodge na Rambert School, souběžně pracoval jako bubeník v různých poloprofesionálních orchestrech v Yorkshiru a Londýně. Později pracoval jako tanečník s Michaelem Clarkem a Matthewem Hawkinsem, a také hrál roli Tadzia v Brittenově Smrti v Benátkách v Glyndebourne.

Poté, co se přestěhoval do New Yorku, pracoval Daniel mnoho let s Mercem Cunninghamem, vystupoval v divadlech po celém světě včetně Palais Garnier & Théâtre de la Ville (Paříž), Staatsoper Unter den Linden & Schiller Theater (Berlín), The Roundhouse, the Barbican, Tate Modern (Londýn), Festival Theatre (Edinburgh), Kennedy Center (DC), New York State Theater, Brooklyn Academy of Music, The Rose Theater & City Center (New York). Spolupracoval s hudebníky, mj.: Radiohead, John Paul Jones, Sigur Rós, Takehisa Kosugi & Sonic Youth.

Od roku 2003 byl také hlavním členem (hercem, kameramanem a hudebníkem) Marisela La Grave’s inter media group Magnetic Laboratorium, kde spolupracoval s Johnem Kellym, Irish Modern Dance Theatre, Paulinou Olowskou.

V sezóně 2013/2014 byl kurátorem tanečního programu výstavy ”Dancing Around the Bride”, Cage, Cunningham, Johns, Rauschenberg a Duchamp v Muzeu umění ve Philadelphii.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat