Pocta Pavlu Šmokovi

Dítě pochovalo otce
Slavnostní galavečer, který se tentokrát uskutečnil v Divadle na Vinohradech, se nesl v duchu názvu Pocta Pavlu Šmokovi. Večer iniciovalo Šmokovo „taneční dítě“ Pražský komorní balet, baletní soubor specifického tanečního projevu i dramaturgie, který Pavel Šmok nejen založil, ale také vedl a vytvářel pro něj choreografie. Existence Pražského komorního baletu umožnila Šmokovi soustavnější choreografickou a divadelní práci s vlastním souborem, s generačně blízkými interprety a spolupracovníky. Mohl díky němu objevovat nové divadelní postupy, ověřovat správnost své cesty, soubor se stal jeho choreografickou laboratoří. Později strážil existenci souboru a v době největší krize jej sám podržel „nad vodou“. Proto bylo důležité, že půl roku po Šmokově skonu a po občanském rozloučení v Ústí nad Orlicí, měla divadelní a taneční veřejnost, blízcí spolupracovníci, kolegové, tanečníci i obdivovatelé, možnost rozloučit se s Pavlem Šmokem v Divadle na Vinohradech prostřednictvím večera, který se tak stal připomínkou choreografické a divadelní práce, poděkováním za několik generací, které Šmokova práce ovlivnila či inspirovala nebo „jen“ provázela na cestě tanečním životem.

Koncept večera předpokládal kombinaci a prolnutí Šmokových choreografií, ukázky z připravovaného filmového dokumentu o Pavlu Šmokovi a také „hostování“ jiných choreografických děl, jejichž autory Šmok ovlivnil a oni mu chtěli poděkovat a vzdát čest.

Největší pomachovský choreograf (aneb Za vším hledej Emila Františka Buriana)
Hned první choreografií večera byl Holoubek, choreografie z roku 1993 (i když její kořeny a inspirace sahají mnohem dále). Pražský komorní balet tuto choreografii nastudoval v obnovené premiéře, 23. října 2016 v Praze.

„Holoubek je známou baladou Karla Jaromíra Erbena, na jejíž motivy napsal Antonín Dvořák v roce 1866 ve Žďáře tuto stejnojmennou symfonickou báseň. Mladá žena, která otráví svého manžela, se rychle vdá za mladého nápadníka a posléze prožívá kruté výčitky svědomí, které ji nakonec doženou k sebevraždě.

Pavel Šmok k premiéře Holoubka v roce 1993 uvedl: ‘Dvořák ve svém Holoubkovi nesleduje Erbenovu baladu nijak doslovně. Proto ani moje taneční ztvárnění nevypráví děj přímočaře. Zvolil jsem tu formu ‘divadla na divadle’ a zasadil příběh do podivného masopustu. Příběh se proměňuje jakoby ve vdovin zlý sen, noční můru a něžný holoubek ve smrtihlava’.“ (z programu k inscenaci)

Na začátku Šmokovy divadelní umělecké kariéry byl rok strávený na herecké konzervatoři (v ročníku s ním byla například Marie Tomášová), poté začal hostovat u Emila Františka Buriana (na začátku roku 1950). I když Burianovo divadlo v poválečném období bylo poznamenané Burianovou zkušeností s válkou a zejména utrpením v koncentračních táborech a následným věčným strachem z možného znovuzatčení, přesto byla Burianova osobnost tak pronikavá, že ovlivnila i v těchto dobách řadu divadelních osobností, které v jeho divadle v té době začínaly umělecky působit. Burian pochopil Šmokovu lidskou i uměleckou výjimečnost a obsadil jej hned do několika inscenací. Na každého, kdo prošel divadlem Emila Františka Buriana, mělo angažmá i osobnost režiséra zásadní a trvalý vliv.

Myslím, že nejvíce se Burianův přístup k práci s jevištní metaforou zobrazuje právě ve Šmokově choreografii Holoubek. Je to taneční divadlo založené na poetice, metafoře, typické práci s divadelním znakem. Šmok vytvořil básnicko-taneční drama, ve kterém střídá reálné obrazy života vesnice i muže a ženy se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje – tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obracejí zajeté stereotypy. Smrtka stává se nevěstou, Umrlec ženichem a obráceně. I jeho práce s jevištním znakem vystačí s posunem, kdy stůl je stolem a pak se stává metaforou pro máry či svatební lože. Ubrus se proměňuje ve svatební šátek, ložní prostěradlo či vlny na vodní hladině. (Nelze nevnímat jistou skorogenerační spřízněnost a potřebnost vyjádřit podobnou tématiku, když se neodbytně latentně asociuje tato taneční jevištní výpověď s Topolovou hrou Konec masopustu v režii Otomara Krejči, Národní divadlo, 1964). Pojivem, stmelujícím celý děj Holoubka, jsou masopustní maškary, které posouvají děj i vytvářejí prostředí, a hlavní postavou se kromě ženicha a nevěstky stává Smrtka. Interpreti tančili koncentrovaně, pohybově souzněli s hudbou, svými muzikálními tanečními výkony ještě zdůraznili a podtrhli Šmokův hudební cit v choreografii a porozumění Dvořákově partituře. Výraznými interprety byli Patrik Čermák v dvojroli Smrťák/Mladý ženich a Lenka Bílková v roli Nevěsty.