Podmanivá mollová nálada svatováclavského koncertu skladeb Bacha a jeho synů

Oba hráči znamenají velmi dobrou, až trefnou volbu interpretů právě pro skladby Bachovy rodiny. Jak flétnista Kuijken, který se mimochodem zasloužil o novou urtextovou edici skladeb pro flétnu Johanna Sebastiana Bacha, tak cembalista Demeyere, který nahrál několik nosičů skladeb pro cembalo mimo jiné Johanna Sebastiana Bacha a Wilhelma Friedemanna Bacha. Oba hráči spolu již nějakou dobu spolupracují nejen koncertně, ale také nahráváním sonát právě Johanna Sebastiana Bacha.

O sympatické zahájení několika hřejivými slovy se postarali zdejší duchovní správce i ředitel místního kulturního zařízení a slovní introdukce se rovněž ujal samotný flétnista Barthold Kuijken.

Posluchačům sdělil svůj osobní dedikační záměr, protože téměř před měsícem zemřel nejen jeho přítel, ale též významný nástrojář Rudolf Tutz z Innsbrucku, na jehož barokní flétnu na koncertě zahrál. Na koncertě zaznělo celkem pět skladeb a během té krásně strávené doby i zkoumání programu mě napadlo, zda to byl záměr, nebo náhoda, že všechny skladby byly v mollové tónině. Ačkoliv z žádné z nich prvoplánově neprýštil smutek. Mezi řádky odehrané muziky jsem si přečetla Kuijkenovu osobní modlitbu za svého přítele.

Od prvních tónů Sonáty e moll Johanna Sebastiana Bacha pro flétnu a basso continuo bylo jasné, že je na co se těšit. Nejen výběrem autorů a jejich děl, ale především decentního, až uklidňujícího zvuku ševelení barokní příčné flétny a sametově úderného zvuku cembala. Akustická přijatelnost daného prostoru umocňovala skvělou kombinaci těchto barokních nástrojů, byť mnohdy cembalo flétnu zvukově překrylo, zvláště v rychlých pasážích. Přestože jsem seděla až v zadní části kostelíka, bylo vše zvukově jasné, zřetelné, akurátní. První skladba počítá s cembalem jen jako s doprovodným nástrojem, ale protože je jaksi nepřeslechnutelné a není prostě jen pouhým doprovodným nástrojem, bylo zajímavé se zaposlouchat do realizace bassa continua a Ewald Demeyere se představil jako pohotový a důvtipný cembalista.

Ve třetí větě této skladby (Andante) cembalista ustoupil na tišší druhý manuál a nechal více vyznít křehkost zvuku flétny v těžkých zdobených pasážích. Jediná vada na té subtilní kráse byla způsobena „palbou“ cvakání fotoaparátů z kůru kostela. Ano, bohužel je to slyšet, a to hodně. Nejen interpreti, ale i posluchači se musí na výkon soustředit a všímat si takových účinných nuancí, jako jsou například echo efekty, které během koncertu byly opakovaně užity. Je žádoucí svou pozornost interpretům věnovat a být s nimi vtažen nerušeně do hry.

V následující skladbě od obecně určeného autorství „Bach“ (?) neušlo bdělému posluchači několik rovin. Sonáta g moll pro flétnu a obligátní cembalo o třech větách nezazněla v avizovaném řazení Adagio-Allegro-Allegro. Pomyslný otazník nad řazením vět se mi jen potvrzoval v rychle zvoleném tempu adagiového úvodu. A ještě více potvrdil v pomalu odehraném Allegru. Kosmetická chyba tisku? V této skladbě se ještě více do popředí dostalo cembalo svým zesíleným zvukem (spojením obou manuálů) a Demeyere tímto podtrhl onu obligátnost. Velmi si cením toho, že cembalista využil všechny zvukové možnosti nástroje a nebyl jen tím, kdo doprovází sólistu. Závěrečná věta byla pro oba interprety technicky náročnější v častých rychlých zdobených pasážích, repetovaných tónech, přesto ji odehráli svěže a vyrovnaně.

Následující Sonáta e moll Wilhelma Friedemanna Bacha ukázala již na stylovou odlišnost předcházejících skladeb především harmonickými zvláštnostmi, ale i užitím pauz a nečekaných pomlk a mnoha melodickými otázkami. Prosakující citovost galantního slohu a hudební emoční těkavost umělci zosobnili v častých změnách propracované dynamiky. Také další skladba, Sonáta a moll pro flétnu sólo Carla Philippa Emmanuela Bacha, ukázala, že dílo Bachových synů se musí poslouchat jinak. Hudební zpracování neustále posluchače provokuje, útočí na jeho pozornost a emoce. Kuijkenovi se podařilo přednést náročnou třívětou sonátu docela jiným způsobem než v partnerství s cembalem. Zvuk flétny snad ještě více zjemnil a utlumil, takže bylo daleko těžší „pohrát si“ s pianem či rychle se střídajícími dynamicky odlišnými celky, nehledě na technicky náročné melodie obohacené o velké intervalové skoky a četnost zdobení. Bohužel takové vypjaté skladby také přitahují různé rušiče v podobě pokašlávání a šustění celofánu při rozbalování bonbónu.

Poslední Sonáta h moll Johanna Sebastiana Bacha pro flétnu a obligátní cembalo připomínala dřívější skladbu. Dva rovnocenné nástroje, které jsou si partnerem a společně tvoří dokonalý celek.

Nepodceňovala bych důležitost menších komorních koncertů, ať už se konají v sebemenším a zapadlejším kostele. Dramaturgie nabízí v rámci Svatováclavského hudebního festivalu nejrůznější koncerty, které mají své místo a účel. I po dnešním večeru je zjevné, že nejde jen o dva muzikanty, dva nástroje, několik skladeb. Vše má svou logiku, duši, smysl a je na posluchačích, aby to aktivně a nerušeně objevili.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Svatováclavský hudební festival 2017
J. S. Bach a jeho synové
Barthold Kuijken (barokní příčná flétna)
Ewald Demeyere (cembalo)
7. září 2017 kostel sv. Martina Dolní Benešov
8. září 2017 kostel Jakuba Staršího Ostrava-Plesná
(psáno z koncertu 7. 9.)

program:
Johann Sebastian Bach (1685–1750): Sonáta e moll, BWV 1034 (cca 1726) pro flétnu a basso continuo
Bach (?): Sonáta g moll, BWV 1020 / H 542.5 (před 1763) pro flétnu a obligátní cembalo
Wilhelm Friedemann Bach (1710–1784): Sonáta e moll, BR WFB B 17 (cca 1745) pro flétnu a basso continuo
Carl Philipp Emmanuel Bach (1714–1788): Sonáta a moll, Wq 132 (1747) pro flétnu sólo
Johann Sebastian Bach: Sonáta h moll, BWV 1030 (cca 1736–1737) pro flétnu a obligátní cembalo

www.shf.cz