Poetické úvahy Petra Weigla, Lubomyra Melnyka a Magdy Vášáryové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Koncem října přijede do Brna a Prahy klavírista Lubomyr Melnyk – zakladatel Continuous Music, jenž je považován za nejrychlejšího pianistu vůbec. Melnyk je osobnost, která nepatří do žádné hudební škatulky a rázně se jim i brání. Do Čech jsem ho pozval já – choreograf Martin Dvořák, aby tu se mnou pracoval na představení Poetické úvahy ve volných chvílích, které je věnováno režiséru Petru Weiglovi a odráží tajemný svět jeho filmů. S panem Weiglem jsem měl možnost rozmlouvat již před lety, kdy mi téma svého stejnojmenného filmu sám navrhl. Já nabídku přijal, i když se mi film nepodařilo nikdy zhlédnout. Osud? Znamení? Stojím tedy v kuriózní situaci, kdy pracuji zcela se svou vlastní invencí a fantazií, ovlivněn jen dvěma knihami o Petru Weiglovi a světem jeho filmů, které se mi podařilo najít. Několik doplňujících otázek jsem panu Weiglovi položil sám a cílil přímo k jeho filmu Poetické úvahy. Jeho odpovědi skrývají nejen řadu tajemství, ale i několik „absolutních“ pravd, které si nechci nechat pro sebe, protože jsou do dnešního divadelního dění tolik potřebné.
Petr Weigl (zdroj vize.cz)


Pane Weigle, při našem posledním osobním setkání jste toto dílo nadnesl jako něco, kde se skrývá potenciál v jevištním zpracování. Proč? Co to dílo pro vás osobně znamená? Jak se ve vás zrodilo?

Myšlenka divadla a tohoto tématu u mne nevznikla, zajímal se o to tehdy Rudolf Nurejev pro Berlín. K realizaci ale nedošlo.

V čem vidíte zásadní výrazové možnosti divadla, které by umožnily přenést pocity vašich filmů na jeviště? Jaký materiál pro vás představují tyto umělecké disciplíny – tanec – divadlo – zpěv, respektive tanečník, herec, zpěvák?

Pokud jde o myšlení divadla, obecně zastávám jednoznačný názor, že pohyb je jedna ze základních a samostatných spécií sdělování. Kombinací se slovem degradujete jakýkoli pohyb na jevišti do informace či ilustrace, a to je škoda. Všechny interpretační druhy mají svoji rovinu emocionality. V každé se nachází jiná poloha. Divadlo je živé předvádění dramatického děje. Jeho působnost je především v talentu interpreta a jeho vlastním sebepřesvědčení, seberealizaci na jevišti. Je to silný fenomén a jakýkoli, tedy i filmový záznam ho velmi těžko kompenzuje. Film má zase svoje bezkonkurenční prostředky, ale jinde. Hudba je nejsilnější prostředek, protože je nejabstraktnější, ale hned po ní je to, před slovem, pohyb.

Nakolik jsou vaše Poetické úvahy ve volných chvílích inspirované Nicholausovou poezií, stejnojmennou knihou?

Můj film byl inspirován geniem loci určitého domu, kde jsem pak točil. Byl jsem následně zaujat určitým literárním impresionismem Virginie Woolf. Sám rád pracuji s tajemstvím a nechávám prostor divákovi, aby si sám hledal odpověď, někdy i tak trochu čaruji, aby našel tu odpověď, co by sám chtěl nalézt.

Pro kolik osob je film koncipován? Jak vznikl scénář, pokud vůbec nějaký byl? O čem jste točil?

Trochu bloudění v čase, možné vazby. Bylo to pro pět lidí a dítě. Důležité bylo mluvit obrazem. Na divadle by to muselo být pohybem. Minimum dokreslení v dekoraci.

Vítr v koruně stromu a nehybnost, padající sníh a tak dále. Jen okamžik. Práce s prostorem, jeho otevření a vzetí zpět, ústup a prozrazená přitažlivost, vracení se k jakémusi leitmotivu, který chci, nechci, bojím se ho, jsem jím přitahován… Pozor, ten leitmotiv musí být základ, na něm to visí, byt’ je to tajemství, je v něčem otevřené.

Použil byste na jevišti v tomto případě nějaký text, poezii? Nějaká preference pro vás osobně k této látce?

Zásadní možnosti divadla vidím v emocionalitě toho, kdo vypraví pohyb. Ne trhání kulis, ale poezie… Základní nosnost musí být opřena o silnou dramatickou situaci, může to být okamžik. Nejasný, ale takový, že chcete zjistit, co se vlastně stalo a proč. Musí to být napínavý otazník.

Byl pro vás příběh výchozím bodem, či příběh vznikl až kombinací a propojením jednotlivých obrazů?

Výchozí byla metoda sdělování, skrytý dramatický moment, který se měl hledat. Důvod všeho byla pomsta, ale i nízkost, kompenzovaná katarzí v tom, že i ve vztazích jsou polohy, které jsou nade vším.

Jeviště s sebou nese i potřebu scény či rekvizit, film pracuje s reáliemi Valtic, co byla pro vás zásadní lokace v tom filmu? Interiér – exteriér. Jak nahradit exteriér na divadle, aniž bych musel mít na jevišti stromy?

Symbol, dekorace či rekvizita jsou důležité, nesmějí však být jen informací, musí být také občas nositeli dramatu samotného. Stejně jako líčení, kostým.
***

Několik málo řádků od pana Weigla pro mne představuje zásadní sdělení, jeho knihu Hledání smyslu by měli číst studenti na všech uměleckých školách. Možná by ubylo učebnic.

V současné chvíli se nacházím v kreativním procesu příprav. Zvolil jsem si cestu bez scénáře, nechávám horizont zcela otevřený. Pracuji s tématy a motivy z Weigla, které ale nikam netlačím čili nechávám jim prostor dýchat, nalézt jiný kontext. V zásadě mi nejde o to kopírovat svět Weigla, což je ostatně samo o sobě nemožné, ale spíše s jeho atributy vytvořit nový poetický svět několika postav – interpretů, kteří do hry nesou svá tajemství. V obsazení se objevují moje dvě zcela zásadní spolupracovnice a múzy Irene Bauer a Mirka Prokešová, se kterými pracuji již třináct let. Jako mužského protihráče jsem si vybral Aleše Slaninu z Městského divadla v Brně. Novou krví je křehká a nezkušená Kristýna Křemenáková, tolik podobná právě Weiglově múze Magdě Vášáryové. A posledním kamínkem celé mé skládačky je paní Renata Poláčková, emeritní balerína Národního divadla Brno, která ne náhodou ve Weiglově filmu Víly sama účinkovala. To mi ale řekla až na sále. Nikdy jsem s tímto faktem nekalkuloval a dal osudu volnou ruku.

Proč jsem zvolil k Weiglovi hudbu Lubomyra Melnyka? Nevím, cítím to tak. Weigl si vybíral klasiky – Schuberta, Brahmse. To jsem opakovat nechtěl. Ale možná že kdyby Melnyka Weigl znal sám, třeba by jeho hudbu použil také. Nevím. Tuším. Zvolil jsem jinou poetiku, současnou. A tou je pro mne hudební svět Lubomyra Melnyka. Jeho hudba dává velkou svobodu, na druhé straně dokáže reflektovat emoční svět postav na jevišti. Dochází k reflexi i k propojení obou světů – hudby a jevištní akce. Současně s Lubomyrem hledáme i cestu ryze technickou, jak připravovat představení bez konkrétní hudby, která zazní naživo až na poslední zkoušce den před premiérou.

Lubomyr Melnyk (zdroj archiv autora / foto © Aleksandra Kawka, Sony)


Lubomyre, jaké bylo tvé první setkání s tancem?

To už je pár let. Tehdy jsem žil v Paříži, někdy kolem roku 1973/1974. A už si přesně nepamatuji, jak k tomu došlo, ale najednou jsem skončil v podkroví Pařížské Opery s Carolyn Carlsson a doprovázel její mistrovskou lekci. A tam jsem potkal tanečníky, kteří bez přehánění byli tehdy celý můj život. Byl jsem bez přestání s nimi. A později se to rozvinulo ještě více se Suzon Holzer a Kilinou Cremona, s níž jsem udělal několik velkých prací, ve skutečnosti asi mých nejlepších.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář