Poetické úvahy Petra Weigla, Lubomyra Melnyka a Magdy Vášáryové

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Svět tance byl pro mou duši velkou inspirací a definoval či ovlivňoval i mé vnitřní myšlenky o čemkoli, dokonce i o klavíru. V podstatě by bez tanečníků dnes nebyla Continuous Music, protože jejich tvrdá práce a umělecké určování donutily i mne tlačit mou hudbu do krajnosti a limitů. A možná bych byl i dnes bezdomovec pod mostem nebo ve vězení. Často jsem měl totiž co do činění s policií a s s lidmi, kteří se v životě chovali jak prasata… Nakonec i Beethoven měl problémy s policií. Myslím, že každý pravdivý umělec se zapálenou duší a srdcem může mít problémy se státním zřízením a jeho „mašinerií“.

Tančil jsi někdy ty sám?

Otevřeně ne, ale často jsem se přistihl u tyče při baletních cvičeních…

Proč si myslíš, že tvoje hudba může být silnější ve svém vyjádření ve spojení s tancem?

Tanec přináší další dimenzi, která hudbě samotné chybí. Tanec a hudba společně vytváří nový prostor, který nemůže existovat bez toho druhého. Nádherné univerzum… něco, co já hluboce miluju.

Vyjadřuje tvoje hudba někdy tvé vlastní životní příběhy, či je spíše abstraktním uchopením emocí a pocitů?

Já myslím, že pokud se setká s tancem, tak je má hudba spíše abstraktní, transdimenzionální. Je tam zřídka konkrétní příběh. Ale někdy může dát tanec mé hudbě příběh a já ji pak formuji podle toho příběhu. Dávám hudebnímu zvuku tu konkrétní představivost, která pramení z tance.

Pracoval jsi někdy s režiséry, spisovateli, filmaři?

Jednou, to už je dávno, jsem dělal nějakou krátkou věc, možná to ani nebylo nikdy dokončeno a nikdo to neviděl. Absolutně nevím, co se s tím stalo. Ale upřímně, film je mi velice blízký a doufám, že jednoho dne budu mít příležitost dát svou hudbu imaginaci filmu, stejně jako jsem mohl dát hudbu tanci.
***

Lubomyr režiséra Weigla dříve neznal, není tedy ničím zatížen, ponechává si čistou hlavu a nový přístup. V představení budeme vycházet z několika starších skladeb, které budou ale doplněny i několika novými. Jak však bude vypadat celkový temporytmus hudby a jevištního dění, to zatím nevíme. Čekáme, až přijede autor hudby do Brna.

Nebylo by takového Weigla bez jediné osoby – paní Magdy Vášáryové. Její vliv na jeho dílo byl enormní. Tohle splynutí duší nemohlo uniknout ani mému bádání a hledání otázek a odpovědí. Fascinace Vášáryovou zasáhla i mne. Výčet filmů se prodlužuje, hledám tajemství skryté v jejím herectví. Tajemství, které znají jen oni dva. Jsem hrdý a skrytě dojatý, že si udělala čas odpovědět na otázky, které mi vyvstávaly při pohledu na jejich společné filmy.

Magda Vášáryová (zdroj commons.wikimedia.org / foto Pavol Frešo)


Paní Vášáryová, v čem bylo pro vás zásadní setkání s panem Weiglem?

Zásadní, to je to pravé slovo. Bylo mi dvacet let a Petr po mně chtěl, abych byla nejenom dívčí, což nebyl problém, ale abych byla vznosná, nebo jak to nazvat. Důvěřoval mi a zároveň vyžadoval kázeň a soustředění. To je v tomhle věku velmi důležité. Otvíral mi jiné horizonty – myšlenky, knížky, přátele… Moc ráda na to vzpomínám.

Nemáte pocit, že vaše role s ním jako by vnitřně reflektovaly vaše umělecké a životní zrání?

Když s někým točíte čtyřiadvacet let, tak se nejenom dobře znáte, ale také neustále hledáte něco nového pro práci i pro ten vztah. Každá role, kterou mi Petr svěřil, byla další výzvou, abych nacházela nové možnosti a výrazy. A v těchto proměnách zůstávaly konstantní dvě věci – důvěra Petra ve mě a stále nové obzory, které mi odkrýval.

Je nějaký projekt, se kterým jste se dokázala opravdu vnitřně ztotožnit natolik, že můžete říci, že jste jej nehrála?

Vždy jsem hrála, nejsem v soukromí ani Mahulena, ani Marie Stuartovna. O to ani nejde. Já jsem hrála role, ale pořád jsem zůstávala svá. To je důležité, abych neztratila podstatu sebe samé, stejně jako základ pro další role. Nikdy jsem se nestávala někým jiným, a proto jsem se mohla vyhnout i hysterii a ztrátě sebevědomí. To by mi Petr nikdy nedovolil. Byla jsem těmi postavami jenom ty chvíle před kamerou a pak jsem odstoupila a byla zase Magdou.

V čem byl specifický film Poetické úvahy? Bohužel jsem jej neviděl, nedá se sehnat.

Je to takový Petrův experiment, takový zákusek po vydatném obědě, který si musíte zasloužit. Beze slov a jenom v pocitech. Moje první negativní role.

Považujete dílo Petra Weigla za éru minulosti, nechybí tento druh umění naší společnosti?

Možná dnes lidé netouží tolik snít, raději se zabývají strašením a konspiracemi. Ale to, co natočil Petr, zůstane také pro následující generace. Myslím, že ty dnešní střílečky a sci-fi nepřežijí, současnost je přebije. Ale Petrovo snění, kladení závažných otázek, krásné obrazy i hudba zůstanou hodnotou pro budoucnost. Petr nikdy netočil romantické prázdné obrazy, každý z nich obsahuje závažné sdělení, jenom člověk musí mít schopnost je číst. Na seriál to není.

Vaše role u Petra Weigla byly převážně kladné, existuje i některá, která se tomuto typu vzpírá?

Třeba ta v Poetických úvahách. Ale v mé šestadvacetileté kariéře ve filmu i v divadle je těch skutečných mrch doopravdy jaksi málo. Nevím, jestli nejsem potvoře podobná, ale faktem je, že jsem veskrze pozitivním člověkem.

Je ještě nějaké téma či poselství, které byste chtěla prostřednictvím weiglovských filmů společnosti sdělit? Které pocity byste dnes jako herečka-člověk ještě chtěla vyjádřit?

Už osmadvacet let se zabývám analýzou jednání a přání lidí kolem nás a někdy mi ruce umdlévají z neschopnosti pochopit, co se lidem honí v hlavách. Ve filmu to bylo jednodušší. Scénář byl napsán, spisovatelé, libretisté nebo skladatelé měli jasno, co chtějí říct. Mělo to logiku, krásu a hloubku. Sledováním a spravováním věcí veřejných se setkávám spíš s lidmi, kteří mají v hlavě pořádný zmatek. Chaos v hodnotách, cílech i pointách. Takové scénáře Petr nedělal. Je člověkem hloubavým a vzdělaným, řekla bych jemným. I takoví jsou na světě a je jich potřeba, i když jsou – ostatně jako vždy – v menšině. A já mám lidi menšinového myšlení ráda. Nechtěla bych točit něco o tom chaosu a hlouposti, která se na nás dnes valí z televize a médií. Trochu snění do toho všeho nezaškodí.

Dny plynou… Je třeba zanechat Weiglův svět tam, kde je, a pokusit se jej připomenout, uctít snad tím svým, novým, autentickým, poetickým a tajemným. Zbývá jen pár týdnů do premiéry něčeho pro mne zásadního, přelomového… Při zkoušce scény inspirované Radúzem a Mahulenou se dovídáme o úmrtí Jana Třísky. Znamení? Osud? Tajemství? Náš večer je bude skrývat plnou měrou. Jak říká paní Magda: „Trochu snění do toho všeho nezaškodí.“ Jde jen o to přimět dnešní společnost se zasnít.
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama