Poetický Čajkovského Eugen Oněgin v Linci

Dne 14. dubna uvedlo Zemské divadlo v Linci v budově moderního Musiktheateru premiéru populárního operního díla Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin. Hudebním nastudováním byl pověřen mladý dirigent, pocházející až ze Srí Lanky, Leslie Suganandarajah. Režisérem je Gregor Horres, scénu a kostýmy vytvořil v duchu režie Jan Bammes, sborové scény nastudoval sbormistr Martin Zeller. V titulní roli se představil barytonista Zemského divadla Martin Achrainer, pro role Taťány a Lenského byli pozváni hosté z Polska – Izabela Matula a Rafał Bartmiński, vděčnou basovou partii Gremina vytvořil na znamenité úrovni domácí pěvec Michael Wagner.
P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Představovat českým hudebním posluchačům Čajkovského Eugena Oněgina by bylo asi jako nošení sov do Athén. Je to dílo v Čechách obecně známé, oblíbené, hned od své slavné pražské premiéry pod taktovkou Čajkovského. Vždy patřilo ke kmenovému repertoáru českých operních scén, proto jsem ho mohl live vidět nesčetněkrát, s mnoha výtečnými obsazeními hlavních rolí, včetně ruských legend Jurije Mazuroka či Vladimíra Atlantova. V Čajkovského skvělém díle se snoubí technická dokonalost se syntézou ruského živlu a splývá s mohutným proudem západoevropského novoromantismu. Mistrovská stylizace ruské lidové poezie, její uchopení výtečnou skladebnou technikou, ozvláštnění hudební mluvy, to vše učinilo Čajkovského dílo – pod názvem lyrické scény – vysoce uznávaným špičkovým světovým operním fenoménem.

Zatímco nový linecký šéf Markus Poschner uvedl v nové sezoně zvolené „šéfovské“ tituly svého srdce – Straussovu Ženu bez stínu a Berliozovo Faustovo prokletí a nyní začne připravovat Wagnerova Tristana a Isoldu, tituly takzvaně repertoárové svěřuje jiným dirigentům. U Čajkovského byl zvolen mladý, zjevně velmi talentovaný dirigent Leslie Suganandarajah, jenž se sice narodil na Srí Lance, ale od dětství studoval hudební obory v Německu (klavír, varhany, dirigování). Toto komplikovaně vypadající jméno si zapamatujme, zřejmě o tomto dirigentovi per futurum uslyšíme. Vedl Čajkovského interpretačně nesnadné dílo pozoruhodně jistě, suverénně. Jeho dirigentské gesto je vypracované, uvolněné, technicky výborné. Pod jeho taktovkou zaujal propracovaností plastických frází i schopností dynamických odstínů renomovaný Bruckner Orchester Linz i sbor divadla. Jistě i sólisté si mohli pochvalovat jeho dirigentskou flexibilitu, schopnost vcítit se do potřeb ve frázování a dynamice, ve fermatách, ritardandech, agogice. Volí spíše tempa volná, střídmá, vzhledem k jeho mládí a zjevné hluboké vnitřní zainteresovanosti bych očekával jen o trochu více sklonu k brysknějším tempickým proměnám, emocionálně více nabitých energií. Dirigentovi byla zřejmě jistou předlohou slavná nahrávka Mstislava Rostropoviče s proslulým triem Višněvská – Mazurok – Atlantov, která preferuje celkově pomalejší tempa. V určitých místech jsou ovšem velmi vhodná pro vyznění dlouhodechých kantilén Čajkovského poetické hudby.

Režisér Gregor Horres je pro mne uchopením látky věhlasného Puškina milým překvapením. Vychází z tradičně laděného pojetí dané doby, ale jak tomu bývá v soudobé režijní praxi, ve volnějším časovém zakódování, patrném i z volby kostýmů a jejich proměn. Taťána se objevuje ve slavné scéně s Greminem ve slušivém kalhotovém kostýmu provenience poválečných let, diametrálně se odlišuje i dobově od prostého vzezření na statku Larinových, ba ohromným uměním tvůrce kostýmů se stává z plnoštíhlého, slovanského typu štíhlá, vysoce elegantní žena Puškinova „velikého světa“.

Leitmotivem inscenace je umně sestavený soubor mnoha židlí, charakterizujících místa, zakódovaná v dané venkovské společnosti, se kterým režisér důvtipně pracuje různými polohami, zdvihem, vybočením, promítáním na horizont jeviště, vždy symbolicky dle dějové linie. V závěru díla se tato idée fixe krásné doby u Larinových na statku na horizontu jeviště zdvihá a opouští prostor jako výraz nemožnosti vstoupit podruhé do stejné řeky.

Režie klade zásadní důraz na psychologii jednajících postav, které tvaruje řadou výborných drobnokreseb, jichž si nemohu po minimálně stovce live viděných Oněginů nepovšimnout. Totiž právě proto! Možná, že kdybych tuto inscenaci viděl jako svoji první, ani bych ji nedocenil. Balast velkých scén je záměrně potlačen, režisér upustil od využití baletu, obvykle bohatě ztvárněné scény na plesech jsou náhle střídmé, oproštěné. Gremin nepřichází okázale na jeviště až v Allegru moderatuJde kněžna Gremina – opravdu přichází jen ona, jak zní i v textu, Gremin ji vítá, je od počátku obrazu na jevišti.

Polonéza zní skvostně v precizně hrajícím orchestru, leč obvyklý balet se nekoná. Zní jako úvod k obrazu při stažené oponě, která jde nahoru až ke konci uzavřeného čísla. Jistě, kdo čeká Oněgina v efektním tradičním podání s patřičným jevištním balastem i patosem, typu Bolšoj těatr v Moskvě, bude zklamán jako skupinka Rusů, o přestávce tento fakt kritizující. Zaslechl jsem při své dodnes solidní znalosti ruštiny, jak Západ nerozumí jejich Oněginovi, tohle že z toho zbude… Ale rozumí, dobře rozumí, jen tvoří Oněgina soudobými prostředky, při zachování tradice, jen s neohraničeností časové představy. Ovšem právě zde velmi decentně. Viděl jsem před lety Oněgina v tradičním vydání vysoce realistického provedení v Oděse, poté i v Rize, vím, co Rusové mysleli, co jim chybělo ke štěstí. A vlastně se jim nemohu divit, podvědomě se očekává výpravnost plesových scén, baletní exhibice, posilovaný sbor. Tato inscenace přináší v dobrém smyslu slova komorní ladění příběhu, jeho podstatu jako pokračování od idylického začátku po rozporuplný, stále platný a nadčasový epilog.

Kvintet hlavních rolí Čajkovského díla byl poměrně vyrovnaný. V titulní roli se prezentoval osvědčený linecký barytonista a host Divadla An der Wien Martin Achrainer. Minulý rok v lednu se etabloval výborným Mozartovým Giovannim. Jeho baryton je voluminózní, se schopností vázaných, kantabilních frází, vyrovnaný v polohách i vokálech. V jeho hereckém pojetí se mi líbila psychologie zlomového okamžiku ve scéně s Greminem a Taťánou, kterou režie dokreslovala až na hranu freudovské psychologizace, obdobně i duševní stav Oněgina po souboji s Lenským, kdy si náhle v horečce a rozrušení zřetelně uvědomuje dosah činu. Dobře vyzněla i finální a cappella fráze, vrcholící na drženém vysokém Gé – Pozór, ó žálkij žré – bij moj…

Lenskij Poláka Rafała Bartmińského byl o hlavu vyšší než drobnější Achrainerův Oněgin. Krásný, libozvučný tenor lyrického charakteru, měkký, s citem pro klenuté, dlouhodeché fráze, s bezvadně vyrovnanými úzkými vokály (Ja ljubljů těbjá na opakovaných tónech první árie na Gis znělo nebyčejně plně ). Bartminského modulací schopný tenor překvapil průbojnými výškami spinto charakteru, jeho Áčko při loučení s Olgou – Ach Ólga, Ólga, proščáj na věk, zaznělo v závěru plesové scény prostorově intenzivně, ve výrazu naléhavě. Árie před soubojem vykazovala důsledné legato, výšky zněly závažně, rezonančně nasyceně. Sklidil silný potlesk po své vypracované árii.

Polská sopranistka Izabela Matula se představila v roli Taťány jako soprán lyrického až mladodramatického charakteru, s velmi pěkně a kulatě znějící střední sopránovou polohou a vrchní kvartou hlasového rozsahu po vysoké há závěrečné fráze. Schopností muzikálních hudebních frází i měkce znějících, působivých pian (Kto ty moj angel ili chranítěl). O jejím působivém přerodu z prosté venkovské dívčiny v dámu velkého světa Petrohradu jsem již výše hovořil. Její výkon by byl ještě přesvědčivější, kdyby užívala spodní dynamiku pragmatičtěji, tak jako její polský kolega. Piana ve vyšší poloze jsou moc působivá, ve spodních, pohodlných polohách však zanikají, byť orchestr hraje citlivě. Tam prostě piana nejsou ve velkém prostoru smysluplná, zároveň s tím kráčí i menší srozumitelnost slova v ruském jazyce.

Tento fenomén postihoval více Olgu, typologicky bezvadně zvolenou Jessiku Eccleston s velmi ohebným, kulatým tónem ve středních polohách, ale méně hlasově nosnou v polohách hlubších, na nichž ovšem stojí důležité arioso Olgy v prvním obrazu v Andante mosso. Rovněž půvabná Chůva Valentiny Kutzarovy, typologicky je skvělá, proč by vlastně nemohla být chůvou krásná žena v nejlepších letech? Jen pěvecky ve spodních polohách občas poněkud prostorově zanikala. Naopak dobře si vedla v tomto ohledu prostorové nosnosti i výborně zvoleného typu Larina v pěkném podání Katherine Lerner.

Pokud jsem si ponechal roli Gremina ve vynikajícím podání basisty lineckého ansámblu Michaela Wagnera na závěr, pak opravdu podle úsloví – to nejlepší nakonec. Michael Wagner je pěvec krásného, znělého, technicky ve všech polohách vyrovnaného vyššího typu basu. Rovněž na hlubokém Ges si dokázal pěvecky pochutnat. Co je ovšem podstatné, Michael Wagner je komplexní umělec, který upoutává všemi složkami svého jevištního výkonu, obdobně jako upoutával v Čechách (de facto nejen v Čechách) vynikající basista Karel Berman. K tomu výborná dikce, srozumitelnost ruštiny byla na moc pěkné úrovni. Fráze v nádherné Greminově árii mají výraz, pěvec ví zcela přesně, o čem zpívá. Spontánní potlesk byl po árii výrazem skutečnosti, že komplexnost výkonu se na posluchače až telepaticky přenáší. Bravo!

Půvabnou figurku Triqueta vytvořil s gustem a pěvecky na krásné úrovni buffo tenorista lineckého ansámblu Matthäus Schmiedlechner. Jak jsem psal výše, Triquet je v režijním pojetí pana Horrese stále spolupřítomen na jevišti mezi hosty statkářky Lariny, takže jeho role není zdaleka divadelně ohraničena jen na populární kuplet.

Pěknou figuru Zareckého vytvořil Tomaz Kovacic, rovněž on má divadelně režií širší poslání, než je scéna před soubojem, kde zaujal tónově i pěknou dikcí ruského jazyka.

Sbor Zemského divadla připravil na krásné pěvecké a muzikální úrovni sbormistr Martin Zeller. Ocenil jsem, jak perfektně muzikantsky s rytmem pověstných švýcarských hodinek podal sbor scénu v prvním dějství v Moderatu assaiUž kak po mostu mostočku, na čemž měl zajisté velkou zásluhu dirigent večera Leslie Suganandarajah.

Resumé – představení na krásné celkové hudební úrovni, s velmi zajímavou poetickou režií, s řadou drobnokresebných črtů, s jinak pojatými postavami, než jsme zvyklí v řadě inscenací vídat, se zajímavou symbolikou, čitelně a logicky pro diváky užívanou.

Bruckner Orchester potěší vyspělostí hry pod talentovaným dirigentem, nově přijatým na interní úvazek do Lince, potěší plastikou frází, intonací a dynamickými schopnostmi. Však sklidil zasloužené ovace v závěru, kdy se plně rozsvítí orchestřiště při děkovačce a posluchači mohou ze všech míst dobře většinu hráčů vidět. Při cestě zpět z Lince, nezvykle pozdní, jsem si ani neodvážil otevřít v autě radio, abych si nenarušil dojem ze hry orchestru, jenž mi dlouho dozníval v rezonanci pěkné premiéry. Lepší důkaz zaujatosti večerem ani nemohu poskytnout. Vzdor malé skupince krátce bučících diváků, ovšem podstatně méně než při Rigolettovi s Donaldem Trumpem coby Vévodou z Mantovy (recenze zde). Mimochodem skupinku jsem ryze náhodně „odhalil“ již o přestávce, takže mi bylo jasné, odkud bučení povstávalo. Holt, kdo chce baletní umělce a lesk velkolepých plesových scén, ten si na své zřejmě nepřijde.

Hodnocení autora recenze: 90%


Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Onegin
Dirigent: Leslie Suganandarajah
Režie: Gregor Horres
Scéna a kostýmy: Jan Bammes
Sbormistr: Martin Zeller
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 14. dubna 2018 Grosser Saal des Musiktheaters Linz

Larina – Katherine Lerner
Tatjana – Izabela Matula
Olga – Jessicca Eccleston
Filipjewna – Valentina Kutzarova
Eugen Onegin – Martin Achrainer
Lenski – Rafał Bartmiński
Fürst Gremin – Michael Wagner
Ein Hauptmann – Marius Mocan
Saretzki – Tomaz Kovacic
Triquet – Matthäus Schmidlechner
Vorsänger – Jin Hun Lee, Csaba Grünfelder
Guillot – Florens Matscheko

www.landestheater-lint.at

Hodnocení

Vaše hodnocení - P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin (Landestheater Linz 2018)

[yasr_visitor_votes postid="292810" size="small"]

Mohlo by vás zajímat