Pohanské obřady v kostele

Oba autory spojuje zkušenost života za železnou oponou. Ani jeden z nich nepatřil k těm, kdo by pracovali pro tehdejší režim. A oba byli kolem roku 1970 výraznými inovátory, přičemž jejich hudba však nesla poselství a měla svůj patos, který ryze avantgardní experimentální skladby nikdy nemají. Pro brněnský projekt spojili síly tuzemští a litevští umělci. Byl to projekt, který měl nejen smysl, ale i duši. K provedení obou kompozic přijel komorní sbor Aidija, působící od roku 1989 ve Vilniusu, v prvním díle se k němu přidala brněnská Kantiléna, ve druhém Český filharmonický sbor Brno a s ním sopranistka Lucie Silkenová a šest hráčů na bicí nástroje.

První polovina koncertu byla působivá stejným dílem hudebně i scénicky. Sboristé přicházejí a pomalu putují prostorem, a jak se během půlhodinové skladby občas přemísťují a přeskupují, proměňuje se i dojem z jejich zpěvu, který se volně přelévá a prolíná. V závěru zase odcházejí. Poslední pohanské obřady mají text (skládají se z částí Kobylka zelená, Uctívání vrchu, Zaklínání hada, Uctívání dubu), ale víc než o něj jde o celkovou atmosféru: soustředěnou, podmanivě sváteční, mysteriózní, archaickou, vzdálenou kdesi v čase.

Celá tato hudební scéna začíná tóny lesních rohů, zvukově jsou přítomny i varhany, které pak v závěru už zcela dominují – kostelní písní, chorálem, dávají najevo, že nastal konec pohanství. Obraz „přijetí křesťanství“ byl v Sovětském svazu v té době pro publikum zcela jistě velmi silným emocionálně duchovním podnětem, obrazem s charakterem pravého jinotaje, symbolu, obrazem nesoucím naději. Tuto stránku Kutavičiusova díla dnes už tak intenzivně prožít nelze. Avšak sugestivní tiché zvukové plochy – plné volně plynoucích vokálů, ne zcela přesně řízených jednotlivých zpěvních linek i šeptání a dalších jemně nuancovaných prostředků mimo klasickou oblast zpěvu – mají svou všeplatnou působivost. Ta jde ruku v ruce s časovým rozvrhem skladby a jejím prostorovým aranžmá. Kompozice, velmi přibližně nazývaná oratoriem, je už určitě „klasikou“ – nikoli výlučnou schválností, ale zdařilým tvůrčím činem, návodem otevřeným procítěné a prožité interpretaci. Dirigentem ovládajícím prostor celého kostela byl sbormistr litevského tělesa Romualdas Gražinis.

Kabeláčova Osmá symfonie s podtitulem Antifony, která čekala publikum po desetiminutové procházce (a celkově asi půlhodinové pauze) v obrovské chrámové lodi katedrály svatých Petra a Pavla, je také novátorským a jedinečně koncipovaným dílem, ale z trochu jiného rodu. Zvláště v takovémto prostoru s dlouhým dozvukem je to umělecké dílo zdrcující velikosti, dílo strohé, ale monumentální, monolit, který neobejdete, ani neodstrčíte.

Šest hráčů na bicí, početný sbor, sólistka a varhaník rozezněli pod taktovkou Marko Ivanoviće masu zvuku, v níž jako výkřiky a mementa opakovaně trčí solitérní biblická slova: mene tekel ufarsin (sečteno, zváženo, rozděleno), amen (tak se staniž), hosana (sláva) a hallelujah (chvalte Pána). Dynamické spektrum je samozřejmě bohatší, jsou zde místa omračující i zklidněná a tajemná, místa, kde bicí vytvářejí zvukovou stěnu, i místa, kde jsou slyšet jen jednotlivé tiché údery. I ve vypjaté změti zvuků, i v nerozklíčovatelných plochách je ale možné rozpoznat úderné a naléhavé několikatónové motivy, pro Kabeláčovu úspornou hudební řeč tak charakteristické. Sbor je využíván v širokém spektru od zvolání po chvějivé pianissimo, sólový soprán se několikrát vymaní a dostane se ve vysokých tónech nad všechny ostatní. Také varhanní part sahá od tichých tónů k plénu s průraznými pedálovými basy.

Dílo mělo premiéru v katedrále ve Štrasburku. Pro kostelní prostor bylo psáno. Spíše než křesťansky myšlený pokoj přináší však neklidná mementa. Marko Ivanović natočil všech osm Kabeláčových symfonií, předpokládá se proto s naprostou samozřejmostí, že je teď jejich nejpovolanějším interpretem. Ano, vedl pětatřicetiminutovou skladbu skutečně s jistotou a nadhledem, u vědomí její tektoniky, udržel její strohou stručnost a neskrývanou naléhavost, vygradoval ji k závěrečnému výkřiku. Jakékoli vzácné uvedení této symfonie – která vůbec není pravou symfonií, ale přesto zůstává jedním z nejlepších plodů české hudby druhé poloviny dvacátého století – je událostí. Brněnské nastudování takovou událostí bylo i z ryze interpretačního hlediska.