Pojďme na tanec! Několik otázek pro Petru Tejnorovou

  1. 1
  2. 2
V pondělí bude mít premiéru nový projekt souboru VerTeDance: Pojďme na tanec! Má zaujmout milovníky současného tance i nové diváky, kterým by mohl pomoci proniknout do tohoto specifického světa, před nímž má leckdo respekt. Před premiérou jsme krátce vyzpovídali režisérku projektu Petru Tejnorovou.
Petra Tejnorová (zdroj archiv autorky)

Od alternativního divadla je k tanci krůček – kdy vás poprvé napadlo začít spolupracovat s tanečníky na jejich produkcích?

Vždycky mě bavilo pracovat s pohybem, pohybovou složku obsahuje skoro každé mé představení. První nabídka spolupracovat na čistě tanečním kuse přišla od Ivany Dukić a pak od souboru VerTeDance.

S VerTeDance už je to několikaletá spolupráce. Jak začala a co vás drží pohromadě?

Spolupráce začala v roce 2012 na inscenaci Kolik váží vaše touha? Potom jsem s Terezou Ondrovou dělala ještě projekt Uhozené květinou ve Studiu ALTA. Podle mne byl Tereze sympatický proces tvorby, kdy pohybové improvizace kombinujete i s tvůrčím psaním, součástí procesu je také argumentace, diskuze ve skupině, sledování videozáznamů z předešlého dne a tak dále. Prostě tvůrčí hledání, které je založené také na riziku a nejistotě, ne na lpění na plánu. Tereza zase ráda pracuje s humorem a ironií, což bylo velice sympatické mně.

Jak se režírují tanečníci? Chovají se jakožto speciální druh divadelního tvora jinak než herci?

Podle mě ne. Je to stejné jako v ostatních autorských projektech, jde o kolektivní práci. Spolupracuji s tanečníky, kteří jsou zkušení, a podíl herců, performerů, ale i tanečníků je vždy veliký. Na téhle konkrétní spolupráci mě baví, že se rovnou dělá a zkouší. Cesta se hledá tím, že se po ní jde…

Petra Tejnorová (zdroj autorky / foto Jan Hromádko)


Je pro vás tanec/pohyb a slovo rovnocenný nositel významu?

Tanec je mnohem svobodnější, takový ten klasicky činoherní slovník tady neplatí, nejde o slovo, jeho znak a význam. Stejně inklinuji mnohem více k performativnějším věcem, kdy pokusy o interpretaci ustupují stranou. A zajímá mě divák – tedy spíš než o význam a sdělení mi jde o sdílení. Komunikaci, která je založená na práci s pohybem, a to ve smyslu divadelního myšlení. Pohyb není jen přesun těl v prostoru. Pohyb je práce s časem. Pohyb je v práci s vyprávěním. Pohyb se může dít v divákově mysli a těle.

Jste vždy přítomná celému tvůrčímu procesu?

Ano. Snažím se být.

Pojďme na tanec! je přímočará výzva. Myslíte, že zláká pro tanec nové publikum?

Bylo by to skvělé.

Kdo vůbec přišel s tímto tématem „manuálu pro vystrašené diváky“ a proč?

Já a Tereza Ondrová. Přišlo to po dokončení filmu Haló, je tam někdo? To byl dokument natočený s dětmi ze základních škol – v podstatě taková zpráva o tom, jak vidí svůj život dnešní děti a jak vidí tanec, jak by ho popsaly nebo jednoduše vysvětlily těm, kteří možná žijí na jiných planetách.

Na co se má divák připravit v nové premiéře? „Hrozí“ mu například interakce s performery?

Určitě nic „nehrozí“. Pokud pracuji s interakcí, vždy je to nabídka nebo druh „ flirtu“. Divák se může těšit na tanec a setkání s tanečníky, konkrétně s Terezou Ondrovou, Helenou Arenbergerovou, Martinem Talagou, Helenou Araújo a herečkou, performerkou Halkou Třešňákovou.

V jaké podobě v něm budou přítomné prvky dokumentu?

Bude to autorská věc s prvky dokumentu, osobní zpověď několika konkrétních tanečníků, ale bude to hlavně hra s divákem – tím vystrašeným, ale i tím tanečně zběhlým. Zajímá mě víc zážitek diváka než zjevištnění názoru.

Petra Tejnorová (zdroj archiv autorky / foto Jan Hromádko)

 

Budou i nějaké audiovizuální materiály?

Zatím to vypadá tak, že s předtočenými audiovizuálními materiály pracovat nebudeme.

V tanečních inscenacích se čím dál více mluví a v činohře hýbe a tančí. Odzvonilo samostatným žánrům?

Mě fascinuje překračování hranic forem a žánrů, tím vlastně tak trochu překračujeme i sami sebe. Přistoupit na nějaký nový divadelní jazyk v sobě nese prvek překvapení. A mě překvapení vždycky tak nějak zaktivizuje. Po současných divácích se žádá, aby vztahovali texty a obrazy k sobě samým, aby si vytvářeli souvislosti mezi často nesouvisejícími prvky, aby doplnili to, co viděli a slyšeli na jevišti, tak, aby vytvořili vlastní příběhy, spíše než aby sledovali uzavřený lineární příběh. Divák, který je takto aktivován a „zmocněn“, má specifickou zodpovědnost za to, co vidí. Spíš než že by odzvonilo nějakým žánrům, to vnímám tak, že se od publika vyžaduje, aby se aktivně dívalo…

Hledáte novou roli pro divadlo v současném světě. Vidíte konkrétní místo tanečního divadla? Musí mít podle vás divadlo jednu konkrétní roli, nebo jste pro mnohost jeho funkcí?

Kéž by si tanec zachoval svoji svobodu, protože tanec není báseň, není symfonie, je něčím „míň“ – je tančícím člověkem. Naše těla začínáme vnímat a soustředit se na ně až v momentě, kdy nás něco bolí, a přitom manifestací života je tělo, je to forma, ve které život zakoušíme v každý jeden okamžik přítomnosti…

Podle mě, ať už je to současný tanec nebo divadlo, vždy se jedná o setkání živých s živými v momentu tady a teď, a to je důležité. V době, kdy komunikace začíná být vesměs virtuální, má divadlo svou sílu, je o bezprostředním zážitku a autenticitě.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Petra Tejnorová (*1984) absolvovala obor režie alternativního a loutkového divadla na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění. Již během studia se její inscenace představily na festivalech v zahraničí, ale i v Čechách (cena studentské i profesionální poroty na VIII. Mezinárodním festivalu vysokých loutkářských škol Wrocław 2006, v témže roce i na festivalu ZLOMVAZ Praha, cena v sekci divadla na Mezinárodním festivalu Zdarzenia – Tczew – Europa 2007, cena za režii na festivalu Skupova Plzeň 2008). Zahraniční působení vyvrcholilo vznikem dvou mezinárodních projektů, dvojdílnou divadelní road movie Paměť krajiny – Krajina paměti a inscenací Osobní Anamnéza, která vznikla v rámci projektu Cirkus totality. V roce 2008 byla Tejnorová nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent a v roce 2009 získala Cenu Josefa Hlávky.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář