Polemika s Úvahou nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

  1. 1
  2. 2

Polemika s Vilémem Veverkou a jeho textem Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství
(článek najdete zde)

 

Milý Viléme,
není to tak dávno, co jsme se potkávali ve vlaku na trase z Prahy do Brna (s odjezdem z Prahy v 5:53). Tys jezdil do „Besedňáku“ cvičit cosi s Filharmonií, já cvičit studenty základního kurzu logiky na Fakultu informatiky. Při jedné z těchto „spanilých jízd“ jsme v debatě narazili na téma hudebního vzdělávání. V Tvém článku „Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství“ jsem zachytil několik Tvých tezí z naší „vlakové“ diskuse. Jelikož se teď pár měsíců ve vlaku patrně nepotkáme, dovolím si na ně zareagovat veřejně. Pokusím se sebrat hozenou rukavici v podobě onoho zastrčeného tématu. Nemám v úmyslu psát břitkou polemiku, ale spíše nabídnout alternativní pohled a upozornit na možná úskalí některých – na první pohled svůdných – řešení.
Martin

 

Ilustrační foto (archiv)
Ilustrační foto (archiv)

 

Proces vzdělávání potřebuje kritické reflexe možná více než kterýkoliv jiný obor lidské činnosti, přičemž některé jednoduše položené otázky nás dokáží pozoruhodně rychle nasměrovat k otázkám závažným, potažmo k meritu věci. Každý, kdo jen trochu sleduje současné diskuse o vzdělávání, si nemůže nevšimnout některých společných rysů a témat, které se v nich – bez ohledu na obor – objevují: nářky nad klesající úrovní uchazečů, resp. absolventů, otázky uplatnitelnosti absolventů daných oborů (až po otázky typu „kolik kulturologů naše republika potřebuje…?“, využívané často v lehce manipulativním kontextu). Je přirozené, že podobné otázky se hudební sféře nevyhnou.

Řada úvah o vzdělávání vychází z předpokladu, že je kdesi pevně dáno, kolik čeho budeme potřebovat za pět, deset, patnáct let (…že bude potřeba pro obyvatelstvo České republiky vyrobit 50 tisíc jízdních kol, 70 tisíc myček nádobí, atp.) a úkolem analytiků (či členů centrální plánovací komise?!) je tato čísla co nejpřesněji odhadnout a tomu následně přizpůsobit parametry vzdělávacího systému, aby vyprodukoval korespondující počty absolventů příslušných oborů. Pokud se vyprodukují jiné počty, bude z tohoto pohledu nutně docházet k neefektivitám. Druhým, často se vyskytujícím, předpokladem je tvrzení, že vzdělávání má pro společnost smysl pouze tehdy, když absolventi najdou následné uplatnění ve svém oboru. Vzdělání tedy je jakousi „přípravkou“ na budoucí povolání – přístup zcela utilitární.

Od těchto dvou předpokladů je už jen kousek k „inženýrskému řešení optimálních kapacit jednotlivých částí systému“ – aneb jak dojít od „požadovaného počtu Martinů Kasíků“ k tomu, kolik má být v Česku konzervatoří a kolik studentů přijmout na jednotlivé obory. Na první pohled vypadá tento přístup skutečně lákavě, zvláště v současném stavu, o němž se Vilém Veverka ve své úvaze zmiňuje: konzervatoře přestávají být elitními institucemi, špičkových muzikantů stačí jen pár, platové ohodnocení orchestrálních hráčů v České republice je až na výjimky zoufalé.

Pokusím se nyní částečně zpochybnit oba výše zmíněné předpoklady. Hodnoty a preference lidí nejsou v průběhu času neměnné – jejich změny se pak následně přenášejí do poptávky (a ten, kdo by dokázal předpovídat, jaká poptávka bude po určité komoditě, by byl zajisté geniálním investorem!). To, co je z našeho pohledu klíčové, je pak fakt, že hodnoty a preference lze do určité míry ovlivňovat. Odpověď na otázku „kolik budeme potřebovat Martinů Kasíků“ není předem jednoznačně daná hodnota – řečeno slovy V+W: „záleží na nás“. Neptejme se proto „kolik špičkových interpretů bude potřeba“, ale spíše „jaká by tato potřeba měla či mohla být?“ či obecněji „jaká má být role klasické hudby ve společnosti?“. Klíčovou (politickou) otázkou pak je, jak ovlivňovat hodnotový žebříček občanů v této oblasti, potažmo „co pro to můžeme udělat?“ (To je samo o sobě plodné téma, které samostatně vydá na další článek – například mimo jiné o tom, zda, případně jak podporuje Ministerstvo kultury výzkum, týkající se těchto společenskovědních témat.)

Na rozdíl od řady lidí se nedomnívám, že hodnota vzdělání je dána pouze bezprostředním uplatněním v praxi, respektive následnou prací v oboru. U vzdělávání jde přeci také o to, kolik ze získaných znalostí a dovedností lze uplatnit celoživotně a ve více sférách. (Trochu mimo stojí ještě smysluplná teze, že vzdělání je samo o sobě hodnotou.) Vztaženo k našemu tématu, hudební vzdělávání má významnou hodnotu i pro člověka, který se nestane profesionálním interpretem.

Schopnost koncentrovat se v konkrétním časovém intervalu a podat maximální výkon, dopilovávat do dokonalosti to, na čem pracuji („… a do zblbnutí cvičit něco, co mě nebaví“) – to vše jsou věci, které hudební vzdělávání tříbí jaksi mimochodem. A jsou to často věci, které zaměstnavatelé u svých zaměstnanců postrádají. Student konzervatoře je naprosto přirozeně konfrontován s dlouhodobějšími úkoly (nastudovat konkrétní skladbu) – student gymnázia naproti tomu spíše výjimečně. Nastudovávání komorních děl, to je zcela přirozená „práce v týmu“ (řečeno ošklivě korporátním newspeakem), opět bez přirozené paralely v rámci gymnaziálního vzdělávání (neberme teď v úvahu hudební gymnázium).

To všechno jsou důvody, proč bych své děti od hudebního vzdělávání rozhodně neodrazoval. Schopnosti a dovednosti, které člověk při studiu hudby získá, zúročí téměř v jakémkoliv oboru. Drobná vsuvka: kdybych měl vybrat, jestli budu vyučovat/doučovat matematiku či logiku průměrného absolventa gymnázia či běžného absolventa konzervatoře, volil bych spíše konzervatoristu, neboť typicky nemá problém něco opakovat a cvičit tak dlouho, dokud to není ono…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments