Polemika s Úvahou nad smyslem a budoucností českého hudebního školství

Polemika s Vilémem Veverkou a jeho textem Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství
(článek najdete zde)

 

Milý Viléme,
není to tak dávno, co jsme se potkávali ve vlaku na trase z Prahy do Brna (s odjezdem z Prahy v 5:53). Tys jezdil do „Besedňáku“ cvičit cosi s Filharmonií, já cvičit studenty základního kurzu logiky na Fakultu informatiky. Při jedné z těchto „spanilých jízd“ jsme v debatě narazili na téma hudebního vzdělávání. V Tvém článku „Úvaha nad smyslem a budoucností českého hudebního školství“ jsem zachytil několik Tvých tezí z naší „vlakové“ diskuse. Jelikož se teď pár měsíců ve vlaku patrně nepotkáme, dovolím si na ně zareagovat veřejně. Pokusím se sebrat hozenou rukavici v podobě onoho zastrčeného tématu. Nemám v úmyslu psát břitkou polemiku, ale spíše nabídnout alternativní pohled a upozornit na možná úskalí některých – na první pohled svůdných – řešení.
Martin

 

 

Proces vzdělávání potřebuje kritické reflexe možná více než kterýkoliv jiný obor lidské činnosti, přičemž některé jednoduše položené otázky nás dokáží pozoruhodně rychle nasměrovat k otázkám závažným, potažmo k meritu věci. Každý, kdo jen trochu sleduje současné diskuse o vzdělávání, si nemůže nevšimnout některých společných rysů a témat, které se v nich – bez ohledu na obor – objevují: nářky nad klesající úrovní uchazečů, resp. absolventů, otázky uplatnitelnosti absolventů daných oborů (až po otázky typu „kolik kulturologů naše republika potřebuje…?“, využívané často v lehce manipulativním kontextu). Je přirozené, že podobné otázky se hudební sféře nevyhnou.

Řada úvah o vzdělávání vychází z předpokladu, že je kdesi pevně dáno, kolik čeho budeme potřebovat za pět, deset, patnáct let (…že bude potřeba pro obyvatelstvo České republiky vyrobit 50 tisíc jízdních kol, 70 tisíc myček nádobí, atp.) a úkolem analytiků (či členů centrální plánovací komise?!) je tato čísla co nejpřesněji odhadnout a tomu následně přizpůsobit parametry vzdělávacího systému, aby vyprodukoval korespondující počty absolventů příslušných oborů. Pokud se vyprodukují jiné počty, bude z tohoto pohledu nutně docházet k neefektivitám. Druhým, často se vyskytujícím, předpokladem je tvrzení, že vzdělávání má pro společnost smysl pouze tehdy, když absolventi najdou následné uplatnění ve svém oboru. Vzdělání tedy je jakousi „přípravkou“ na budoucí povolání – přístup zcela utilitární.

Od těchto dvou předpokladů je už jen kousek k „inženýrskému řešení optimálních kapacit jednotlivých částí systému“ – aneb jak dojít od „požadovaného počtu Martinů Kasíků“ k tomu, kolik má být v Česku konzervatoří a kolik studentů přijmout na jednotlivé obory. Na první pohled vypadá tento přístup skutečně lákavě, zvláště v současném stavu, o němž se Vilém Veverka ve své úvaze zmiňuje: konzervatoře přestávají být elitními institucemi, špičkových muzikantů stačí jen pár, platové ohodnocení orchestrálních hráčů v České republice je až na výjimky zoufalé.

Pokusím se nyní částečně zpochybnit oba výše zmíněné předpoklady. Hodnoty a preference lidí nejsou v průběhu času neměnné – jejich změny se pak následně přenášejí do poptávky (a ten, kdo by dokázal předpovídat, jaká poptávka bude po určité komoditě, by byl zajisté geniálním investorem!). To, co je z našeho pohledu klíčové, je pak fakt, že hodnoty a preference lze do určité míry ovlivňovat. Odpověď na otázku „kolik budeme potřebovat Martinů Kasíků“ není předem jednoznačně daná hodnota – řečeno slovy V+W: „záleží na nás“. Neptejme se proto „kolik špičkových interpretů bude potřeba“, ale spíše „jaká by tato potřeba měla či mohla být?“ či obecněji „jaká má být role klasické hudby ve společnosti?“. Klíčovou (politickou) otázkou pak je, jak ovlivňovat hodnotový žebříček občanů v této oblasti, potažmo „co pro to můžeme udělat?“ (To je samo o sobě plodné téma, které samostatně vydá na další článek – například mimo jiné o tom, zda, případně jak podporuje Ministerstvo kultury výzkum, týkající se těchto společenskovědních témat.)

Na rozdíl od řady lidí se nedomnívám, že hodnota vzdělání je dána pouze bezprostředním uplatněním v praxi, respektive následnou prací v oboru. U vzdělávání jde přeci také o to, kolik ze získaných znalostí a dovedností lze uplatnit celoživotně a ve více sférách. (Trochu mimo stojí ještě smysluplná teze, že vzdělání je samo o sobě hodnotou.) Vztaženo k našemu tématu, hudební vzdělávání má významnou hodnotu i pro člověka, který se nestane profesionálním interpretem.

Schopnost koncentrovat se v konkrétním časovém intervalu a podat maximální výkon, dopilovávat do dokonalosti to, na čem pracuji („… a do zblbnutí cvičit něco, co mě nebaví“) – to vše jsou věci, které hudební vzdělávání tříbí jaksi mimochodem. A jsou to často věci, které zaměstnavatelé u svých zaměstnanců postrádají. Student konzervatoře je naprosto přirozeně konfrontován s dlouhodobějšími úkoly (nastudovat konkrétní skladbu) – student gymnázia naproti tomu spíše výjimečně. Nastudovávání komorních děl, to je zcela přirozená „práce v týmu“ (řečeno ošklivě korporátním newspeakem), opět bez přirozené paralely v rámci gymnaziálního vzdělávání (neberme teď v úvahu hudební gymnázium).

To všechno jsou důvody, proč bych své děti od hudebního vzdělávání rozhodně neodrazoval. Schopnosti a dovednosti, které člověk při studiu hudby získá, zúročí téměř v jakémkoliv oboru. Drobná vsuvka: kdybych měl vybrat, jestli budu vyučovat/doučovat matematiku či logiku průměrného absolventa gymnázia či běžného absolventa konzervatoře, volil bych spíše konzervatoristu, neboť typicky nemá problém něco opakovat a cvičit tak dlouho, dokud to není ono…

To, že jsou na tom hráči v orchestrech platově až na výjimky bídně, je bohužel smutný fakt, který ovšem vychází z obecného postavení klasické hudby v současné společnosti. (Mimochodem, pro doplnění mozaiky ještě podotkněme, že absolventi konzervatoří a HAMU/JAMU vykazují velmi nízkou míru nezaměstnanosti.) Zredukování počtu absolventů konzervatoří a podobných škol ale rozhodně není systémové a dlouhodobé řešení. To tkví pouze v systematické práci „s potenciální cílovou skupinou“, která – jako jediná – může reálně přinést do systému více peněz.

Nejeden hudební pedagog si dnes stěžuje na klesající úroveň uchazečů o studium na konzervatořích a na to, že konzervatoře „už nejsou, co bývaly“. Leckterý z nich vidí řešení v prostém snížení počtu těchto institucí a zvýšení požadavků na uchazeče. Tím se sice „cosi“ vyřeší, nicméně zároveň se zadělá na další problémy, jejichž důsledky sice nejsou na první pohled zřejmé, ale dlouhodobě jsou velmi závažné. Je klíčové si uvědomit, že zatímco společnost za posledních cca třicet let doznala řady proměn, struktura hudebního vzdělávání zůstává prakticky stejná. Je otázkou, zda by nebyl čas pro významnější restrukturalizaci. Vezměme si příklad fiktivního (anebo třeba zcela konkrétního) uchazeče, žáka základní umělecké školy, s ne úplně povrchním zájmem o hudbu, u kterého je ale zřejmé, že z něho špičkový interpret/uchazeč o studium na HAMU s největší pravděpodobností nebude. Nyní se s trochou štěstí a s odřenýma ušima na konzervatoř dostane. Po redukci počtu konzervatoří a zvýšení požadavků by se tento uchazeč naopak nedostal. Zvolil by pak patrně gymnázium, začal by se realizovat v něčem jiném, opět na nijak elitní úrovni – a s pocitem, že hudební sféra o něho neměla zájem, by mu klasická hudba zlhostejněla. Je tohle skutečně cíl, jehož chceme dosáhnout? Ano, tento uchazeč nebude na elitní konzervatoři „překážet“ těm skutečným elitám, nicméně z hlediska „hudby“ (potažmo špičkových interpretů) jde o jistou ztrátu. Jsem přesvědčen, že tento typ elitářství je v současné situaci krajně nežádoucí. Řešením samozřejmě není přijmout tohoto uchazeče na elitní vzdělávací ústav a klást na něj „elitní“ požadavky – to by samozřejmě vedlo k fiasku na jedné a frustraci na druhé straně. Jde o to, nabídnout takovémuto uchazeči adekvátní možnost rozvinout systematicky svůj talent na maximum a poskytnout mu teoretické zázemí nad rámec ZUŠ. Takovýchto možností v ČR mnoho není, systém s tím prostě nepočítá. (A takový člověk by se pak mohl stát třeba kastelánem, který bude pořádat festivaly klasické hudby a přitáhne ke klasické hudbě další a další…)

Vilém Veverka ve své úvaze nepřímo naráží ještě na jeden závažný a velmi nebezpečný (!) trend, který souvisí jak se vzděláváním, tak celospolečenským nastavením zejména v oblasti klasické hudby. Stručně řečeno: „vítěz bere vše“. Špičkový interpret je na roztrhání, podprůměrný (ale stejně ještě velmi kvalitní) interpret zcela přehlížený. Pořadatelé i na malých městech chtějí „buď elitu, nebo nikoho“. Mnozí konzumenti klasické hudby požadují pouze a jen kvalitu takové úrovně, kterou ani nejsou reálně schopni posoudit – a o ostatní zájem nemají. A tak má nejmenovaný klavírista světového jména ve Španělském sále vyprodáno (vstupenky samozřejmě za horentní sumy), a absolventka konzervatoře při recitálu na malém městě divže není proti publiku v početní převaze. Proč ti, kteří si doma pouští nahrávky světoznámých virtuózů, pak ale nevyrazí na reálný koncert „obyčejného“ absolventa HAMU?

Douška na závěr. Namísto odpovědí na otázky, zmíněné v původním textu, bych nadhodil několik dalších témat, z nichž se odpovědi na Vilémovy otázky možná vyklubou:

Odpovídá struktura hudebního vzdělávání současné společenské situaci? Pokud ne, jak případně tuto strukturu změnit?

Dává smysl poskytovat hudební vzdělávání i těm, kteří nebudou profesionálními interprety? Pokud ano, pak v jaké formě a v jaké struktuře?

Je správné, že poptávka po nešpičkovém – ale stále ještě dostatečně kvalitním – umění je nízká? Pokud ne, co s tím lze dělat?

Jak vůbec rozšiřovat „cílovou skupinu konzumentů“ klasické hudby?