Vidí politici ve sloučení Moravské filharmonie a divadla příležitost sáhnout si pro peníze navíc?

K rozjitřené debatě na olomoucké scéně, jejíž mediální tváří se stal náměstek primátora Viktor Tichák, se rezolutně vyjadřuje prezident Unie orchestrálních hudebníků Jiří Dokoupil. Jeho nespokojenost je založena především na nedostatečné objektivitě a zpolitizovanosti celé kampaně, která návrh přináší.
Ilustrační foto (zdroj Opera PLUS)
Ilustrační foto (zdroj Opera PLUS)

Otázka možného sloučení Moravské filharmonie a Moravského divadla se řeší v Olomouci snad od 90. let, pořád to byla ale spíše akademická debata, povětšinou politicky motivovaná před volbami do místního zastupitelstva. Zajímavé ale je, že se nikde taková možnost neobjevuje tak často, jako právě v Olomouci. Je však nutné říci, že situace v Olomouci není jednoduše popsatelná a rozhodně se nemůžeme bavit jen o odpovědnosti místních politiků na radnici. Věc má daleko širší souvislosti.

Osobně mám podezření, že tato myšlenka dráždí politiky z radnice hlavně proto, že obě budovy institucí jsou nejen vedle sebe, ale hned pod okny radnice. Situaci znám poměrně dobře, sám jsem z Olomouce, jako malý kluk jsem chodil do Reduty s tatínkem ještě za hlubokého socialismu.

Součástí debat, nevyjímaje tu nynější, jsou otázky ve smyslu, zda si Olomouc může při své velikosti dovolit dvě takovéto instituce. Do této chvíle bylo zjevné, že si to město Olomouc dovolit může a o tyto obě instituce má zájem.

Jsem docela nešťastný z toho, že hned po krizi spojené s covidem, kterou tyto instituce přežily celkem bez úhony, jsme po změně politické reprezentace na radnici nuceni se bavit o případném omezení kulturní služby. S vysokou pravděpodobností totiž spojení obou institucí kulturní služby omezí. Představa, že sloučením se udrží rozsah služeb obou institucí, nebo dokonce by mohlo dojít k nějakému jejich zlepšení, navíc s jasným záměrem ušetřit na provozu, je zcela nepochopitelná, dovolím si říci až hraničící s diletantstvím. Tedy pokud si někdo představuje sloučení přesně takto. Samozřejmě je vždy možné se bavit o nějaké evoluci systému, kdy ono sloučení může být v zásadě hlavně technické, případně je možné sdružit některé společné prvky činnosti jako například předplatné, marketing, jinak řečeno, samotné sloučení nemusí být vnímáno a provedeno jen jako destrukce poloviny z obou institucí. Ale představa, že se jakýmkoliv sloučením bez omezení provozu ušetří nějaké extrémní prostředky, je prostě naivní.

Jiří Dokoupil (zdroj Unie orchestrálních hudebníků ČR)
Jiří Dokoupil (zdroj Unie orchestrálních hudebníků ČR)

Nemohu si pomoci, ale po všech dosavadních jednáních v Olomouci mám pocit, že se prostě někteří politici rozhodli, že MFO a MDO už dále v Olomouci nechtějí, respektive vidí v nějakém sloučení a omezení provozu institucí příležitost „sáhnout“ si na nějaké peníze navíc pro jiné účely. Obecnou i odbornou otázkou je, zda se to Olomouci opravdu vyplatí a nakolik je takové omezení opravdu nezbytné.

V kontextu těchto debat a záměrů zaznívají poměrně jednoduchá hesla ve smyslu – Olomouc nemůže takové instituce ufinancovat nebo zvyšující se náklady neúměrně zatěžují rozpočet města. Záhadně se ale nikde vedle těchto hesel o neustále zvyšujících se nákladech neobjevuje ani zmínka o stejně tak zvyšujících se příjmech města, nebo o snižujícím se poměru nákladů na MFO a MDO v porovnání jak s provozními, tak celkovými výdaji v rámci schválených rozpočtů, to dokonce snad čtyři roky za sebou. Obyčejný občan při takové veřejné debatě, kde odpovědní politicky účelově řeknou jen „A“, ale ne „B“, logicky musí mít pocit, že situace je katastroficky neudržitelná apod., což není pravda.

A tak se nabízí kruciální otázka – opravdu není možné dále obě instituce podporovat, při vědomí, jak zásadní roli hrají v rámci kulturnosti univerzitního města, nebo již není zájem o podporu kulturních institucí a zájmy se obrátily jinam? Je zde velký rozdíl v tom, zda „nemůžeme“ nebo „nechceme“. Já mám bohužel pocit, že jedinou motivací je ono „nechceme“.

Jenže zde nejde pouze o odpovědnost zastupitelů magistrátu. Je zde i kraj, v neposlední řadě i stát. Není možné snadno odpovědnost za fungování velkých kulturních institucí „házet“ jen na města. Povětšinou díky přístupu měst fungují velká divadla a symfonické orchestry a bylo by správné větší zapojení i státu. Na vině je bývalé rozdělení veřejné správy na systém okresů, kdy decentralizací sice města získala úžasnou možnost ovlivňovat a zřizovat si vlastní instituce kultury, ale za cenu nákladů, kdy tak nějak systém už neřešil jejich financování z více úrovní. A tak se stalo, že stát přes Ministerstvo kultury dotuje regionální instituce zcela minimálně. Především zde spatřuji v dnešní době největší absenci podpory a prostředků, které dlouhodobě stagnují.

Jiří Dokoupil (zdroj Unie orchestrálních hudebníků ČR)
Jiří Dokoupil (zdroj Unie orchestrálních hudebníků ČR)

Rozhodně není samospásným řešením celé situace chystaný zákon o veřejné kulturní instituci, tzv. VKI, jak se to snaží někteří lidé proklamovat. Není to o příspěvkové organizaci, nebo o nějakém jiném systému zřízení. Jak se ukazuje jinde, je to opravdu jen o ochotě politiků postavit se odpovědně ke společnému zájmu. Takže i jinde bez VKI kraje významně přispívají na chod jinak městských kulturních institucí, protože si uvědomují důležitost činnosti těchto organizací, stejně jako krajský, dokonce silně nadregionální přesah instituce. Už dnes je možné z krajského rozpočtu formou dotace, případně přes nějaký dotační program účelově zřízený na podporu určených institucí kultury, přispět na činnost kulturní instituce v krajském městě, to se všemi náležitostmi, včetně vymezení rozhodovací kompetence kraje, na co peníze dává, co za ně požaduje, v jakém rozsahu, stejně tak je možné zakotvit i kontrolní mechanismus. Nevymlouvejme se na neexistenci legislativy, jde jen o politickou vůli a ochotu. Kde je vůle, tam je i cesta. Bude případně na straně Olomouckého kraje? Na stranu druhou, proč by kraje vstupovaly nadšeně do spolufinancování kulturních institucí, když samotný stát volající po kofinancování paradoxně selhává. My za toto Ministerstvo kultury a vládu obecně kritizujeme a dlouhodobě bojujeme za zlepšení přístupu státu.

Bez ohledu na to, o jaké podobě dalšího fungování MFO a MDO se rozhodne, odpovědnost máme všichni. Zastupitelé města, kraje, zástupci státu, ale i my jako občané. A ano, jsme to my, společnost obecně, kdo určuje, zda chceme a cítíme potřebu kulturní služby. Toto zadání vkládáme do rukou politických reprezentantů, kteří za nás rozhodují. Opravdu nastává čas, aby instituce přinášející desítky let zásadní, a především vysoce kvalitní kulturní službu, byly označovány za svým způsobem přítěž s vědomím, že jejich činnost bude prostě omezena, bez ohledu na důsledky, ať v podobě horší dostupnosti kultury pro obyčejné občany, tak pro samotné zaměstnance a umělce, kteří prostě po letech práce skončí v oboru? Kde jsou ty neustále opakující se fráze o nutné zvýšené podpoře kultury? Kolikrát jsem už tyto proklamace slyšel a na jakých všech místech a úrovních!

A pokud začneme omezovat podporu kulturních institucí, bude se snižovat počet funkčních míst v oboru, co to bude znamenat pro obor samotný v naší zemi? Zkázu. Dáme tím jasný vzkaz mladé generaci, že studium konzervatoře je holý hazard a ztracený čas. Kolik rodičů bude podporovat od nízkého věku své nadané děti v touze stát se profesionálním hudebníkem? Není to rozhodně přehnané, ale i o tuto odpovědnost se nyní v Olomouci hraje.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


4.2 5 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments