Zpola (?) zapomenuté opery: Ermanno Wolf-Ferrari

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
„Už jako dítě mě udivovalo, že člověk vidí všechny kolem, ale sám sebe vidět nemůže. Vyrůstal jsem ve víře, že to, jak vidíme ostatní, není vlastně člověk, ale jen jeho monogram, něco jako loutka, on sám zůstává neviditelný. Opravdu: viditelný člověk, který váží tolik a tolik kilogramů, má nějaké postavení, je policejně registrován, prostě jakýsi ‚XY‘, je jen vidina, nějaké to ‚Ty‘, ale ne ‚Já‘. ‚Já‘ je neviditelné, nemá jméno, je jen uvnitř. A v tom je také pramen všeho velkého a krásného v umění, v náboženství, v životě. Ale i strašného, ďábelského a hrůzného, a v těch nejběžnějších případech i komického.“
Ermanno Wolf-Ferrari (zdroj cs.wikipedia.org/C. F. Kahnt: Monographien moderner musiker, 1906)

Italský skladatel Ermanno Wolf-Ferrari (1875–1948) uveřejnil roku 1941 obsáhlý článek nazvaný Můj vztah ke komické opeře. Komično podle něj vzniká tehdy, zamění-li se neviditelné „Já“ za viditelné „Ty“ – tak vzniká vychloubačství, pýcha, samolibost. Čím méně takové „Ty“ vnímá, co vlastně dělá a co se s ním děje, tím je pro diváka komičtější. Ve skutečnosti jeho moc nesahá dál než jeho domnělé viditelné „Já“ – a právě tomu se smějeme. Don Quijote je vnitřně velký, ale navenek velmi slabý – jenže to neví, a proto nám připadá komický. „Přitom strašlivě trpí – a my se mu smějeme. Velkým zločincům (Macbeth), fanatikům (Savonarola) nebo hrdinům (Andreas Hofer) se nesmějeme; víme, že jejich ‚vnější‘ člověk zahyne, protože to neviditelné v něm prorazilo hranice viditelného.“

Jaký vztah má podle Wolfa-Ferrariho ke komičnu hudba? S tím, kdo je na jevišti vystaven našemu posměchu, má sympatizovat. Samy postavy netuší, že jsou komické, ale „hudba to ví; ví, že v každé z těch loutek žije uvnitř neviditelný čistý člověk, a cítí s ním. Existuje způsob, kdy hudebník tomu ubožákovi sympatie odepře tím, že hudba hraje svou vlastní hru, je tu pro sebe a s nitrem postav nesympatizuje (například Rossini v Lazebníkovi). Můj názor na vztah ke komickým postavám je jiný – já s nimi musím sympatizovat. Když už ne s jejich bláznovstvím, tak aspoň s jejich trápením. Jen tam, kde už vyvádějí příliš (jako například ve finále druhého dějství mých Čtyř hrubiánů), se jim prostě s orchestrem směju také.“

Ermanno Wolf-Ferrari, vlastním jménem Hermann Friedrich Wolf, se narodil roku 1876 v Benátkách jako syn Němce a Italky. Jeho otec August Wolf (1842–1915) byl roku 1870 pověřen kunsthistorikem hrabětem Adolfem Friedrichem von Schack, aby v benátských galeriích a chrámech vytvořil kopie obrazů starých mistrů. August Wolf vytvořil pro hraběcí sbírku čtyři desítky kopií. V Benátkách se usadil a oženil. Jeho starší syn Theodor Wolf se stal rovněž malířem, mladší Hermann, skladatel, si jméno poitalštil a k příjmení připojil dívčí jméno matky. Vyrůstal mezi dvěma jazyky a také vzdělání získal mezi oběma kulturními světy, což se projevovalo i v jeho díle, jak se opakovaně objevovalo v kritikách.

Wolf-Ferrari vytvořil čtrnáct oper, tři zůstaly nedokončeny, respektive zachoval se pouze fragment. Po dvou odložených pokusech následovala Cenerentola podle Charlese Perraulta, která měla premiéru roku 1900 v benátském divadle La Fenice a v německé verzi jako Aschenbrödel roku 1902 v Brémách a zůstala bez další odezvy. V desetiletí 1903–1913 pak vzniklo pět oper, o nichž se hodně mluvilo a po premiérách (všechny se uskutečnily v Německu) se dostaly na řadu dalších jevišť, také do Čech.

Die neugierigen Frauen / Le donne curiose / Zvědavé paničky
Měly premiéru 27. listopadu 1903 v Mnichově za řízení Huga Reichenbergera, premiéra v italštině se uskutečnila 3. ledna 1912 pod taktovkou Artura Toscaniniho v New Yorku, italská premiéra 16. ledna 1913 v Miláně.

Mnichovská premiéra byla považována za malou senzaci: „Wolf-Ferrari se nechal inspirovat  rozkošným Rezidenčním divadlem vybudovaným v rokokovém slohu. […] Veselé žerty vylétají z orchestru i zpěvních partů a podporují dění na jevišti.“ (Neue Zeitschrift für Musik)

Komedie o tom, jak si muži založí čistě pánský klub, kde se baví po svém a manželky do něj nesmějí, což vyvolá jejich zvědavost a použijí všemožných lstí, aby se do klubu dostaly, měla a má celou řadu příbuzných. Tak jako existují uzavřená společenství jmen, tak po nich touží muži. Před půl stoletím byla velmi populární kniha Kingsleyho Amise Egyptologové, Vrchlického veselohru Noc na Karlštejně včetně jejích muzikálových podob netřeba zmiňovat. Takové náměty nacházejí odezvu vždycky.

U nás se Zvědavé paničky poprvé objevily 8. října 1905 v Německém divadle v Praze v hudebním nastudování Leo Blecha. Uvedení opery předcházely dohady mezi pražskou českou a německou operou, mezi nimiž existovala dohoda o přednostním právu na uvádění novinek. Na německé opery mělo přednostní právo německé divadlo, na románský okruh česká scéna, Wolf-Ferrari však byl „Vlachoněmec“, jak ho také jeden novinář nazval. Protože byla světová premiéra v němčině a v německém městě, dostalo nakonec přednost německé divadlo:

Zase jednou vane čerstvé povětří z hudebního Vlašska, – jen tentokrát nepřináší černé vražedné myšlenky, spíše ryzí sluníčko z jasně modrého nebe. Suchým patetickým tónem a hudebními pohádkami už jsme byli trochu unaveni a toužili jsme po nevinné radosti. […] Dobře nám dělá také obrat k prostším formám, jejichž naléhavou potřebu už pociťujeme delší dobu.“ (Prager Tagblatt, 10. října 1905): „Ponechme stranou, zda to budou právě Goldoniho zastaralé komedie s nicneříkajícími konflikty, které zahájí nové hnutí. Zvědavé paničky nás o tom každopádně nepřesvědčily. […] Je nasnadě, že hnací síla hudby k takovému textu musí být zvlášť velká, aby se dílo ve dvacátém století udrželo nad vodou. Wolf-Ferrari je šťastlivec, jemuž se to podařilo.“

Protože má skladatel německého otce a italskou matku, je i jeho hudba kříženec, nesoucí stopy wagnerovské i posledního Verdiho. Wolf-Ferrari si „rozumí právě tak dobře s Mistry pěvci a Humperdinckovými Královskými dětmi jako s Veselými paničkami windsorskými, nebo ještě lépe s Falstaffem.“ Zaslouží si uznání už proto, že „vyšel z Wagnerova a Verdiho principu, ale nepropadl napodobování“. Jeho hudební cítění jde až k Piccinimu, Paisiellovi, Cimarosovi a vrcholí v Mozartově ideálu. „Dokonce půjdu tak daleko, že tvrdím: Kdyby neexistovaly Figarova svatba, Únos ze serailu, Così fan tutte – pak bychom měli Zvědavé paničky.“ Wolf-Ferrari není tak originální jako například Mascagni, jeho hudba nepřináší nic nového ani melodicky strhujícího, je však obratně a technicky dobře udělaná, psal Václav Bělský.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jamka

Ferrariho Šperky madony bolo jedno z mála vydarených a nezabudnuteľných zážitkov v SND. Ešte raz vďaka pán Heider.

Ctirad

Opět výborný článek z pera dr. Reittererové! Existuje tolik zapomenutých oper, které by bylo zajímavé uvést, nicméně u nás máme divadla, která stáhnou Nabucca a hned v další sezóně studují novou inscenaci. Jako by se bez Nabucca neobešel provoz operního divadla! Pak samozřejmě nezbývá čas na nastudování podobných zapomenutých oper! Škoda!