Ponchielliho Gioconda v Brně, velká opera bez baletu

U nás poměrně málo uváděná Ponchielliho opera La Gioconda, představitelka formy velké romantické opery, do repertoáru operního souboru Národního divadla Brno bezesporu patří. V této sezoně se tam uskutečnily premiéry tří mimořádně úspěšných inscenací. Jsou to Janáčkova Káťa Kabanová, Bartókův Modrovousův hrad se Schoenbergovým Očekáváním (obojí v rámci festivalu Janáček Brno) a Dvořákův Čert a Káča, následovat bude současná opera finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku a Rossiniho Hrabě Ory. Po stránce dramaturgické zajímavě sestavená sezona. Šéf opery Jiří Heřman se svým týmem cílevědomě pracuje s operním souborem a předkládá divákům pestrý výběr inscenací.

La Gioconda je nejhranější operou Amilcare Ponchielliho (1834-1886), který byl zhruba o generaci mladší než Verdi a o generaci starší než Puccini. Libreto napsal Arrigo Boito na motivy hry Victora Huga. Děj opery, který se odehrává za vrcholné renesance na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, je neobyčejně spletitý a nepřehledný. Ponchielliho hudba je romanticky rozvláčná, ale vždy výrazně melodická, obsahuje pěvecké party, které jsou mimořádně obtížné, vyžadují vesměs velký hlasový rozsah a vyspělou pěveckou techniku.

Dominantami premiérového večera byly pěvecké výkony hostujících a domácích sólistů, sboru a velmi dobré hudební nastudování včetně výkonu orchestru řízeného Jaroslavem Kyzlinkem. Králem večera byl korejský tenorista Sung Kyu Park, jehož mladistvý bezproblémový tenor má vzácně slýchané kvality. Krásná barva jeho objemného hlasu je přirozeně světlá, zářivá, plná, rezonuje nejen v celé jeho osobě, ale zejména v divadelním prostoru, a obsahuje u tenorů vzácně slýchané množství alikvotních tónů. Roli Enza skvěle nastudoval, nemá sebemenší problém s výškami a bylo jasně patrné, že nadstavba jeho „výškového limitu“ a obdivuhodná dechová technika mu poskytuje ještě mnoho dalších pěveckých možností. Dokonale zazpíval nejen Enzovu známou árii Cielo e mar, ale celý svůj part. Jeho předností je také pohyblivá obličejová mimika, schopnost vžít se do role, vytvořit její vizualizaci s náznakem charakteru postavy.

Pro Csillu Boross je Gioconda parádní rolí, v níž uplatní výsostně mladodramatický až dramatický výraz svého znělého hlasu, mimořádný herecký temperament, který dokáže kontrastně zjemnit ve vztahu k matce nebo k adorovanému Enzovi, daří se jí postihnout tragické propady této romantické velkorysé hrdinky, která se obětuje až do úplného vyčerpání svých životních sil.

Největší radostí bylo však uplatnění brněnského operního souboru v čele s jeho sólisty. Lauru Adorno zazpívala a zahrála mezzosopranistka Jana Hrochová, která rozezněla svůj hlas v celém jeho rozsahu, překvapila vyrovnaností tónů a jejich jednotnou barvou, obdivuhodně zvládla značný tónový rozsah role a postihla herecky postavu vznešené a jemné Laury. Jan Šťáva v roli Alvise Bandoera vytvořil přesvědčivě postavu Lauřina oklamaného manžela s velkým nasazením pěveckým i hereckým. Na této roli je zjevné, jak se jeho talent postupně slibně rozvíjí. Giocondinu slepou matku Ciecu ztělesnila Jitka Zerhauová, která její závislost na empatii ostatních lidí nepřehnala do trpné nemohoucnosti a dokázala svému zpěvu propůjčit mimořádnou procítěnost. Hostující barytonista Svatopluk Sem zazpíval svého démonického Barnabu velmi dobře, také on zlepšil svá legata a uplatnil barvitou znělost hlasu. Jeho pěvecké výkony zrají od role k roli. Semův Barnaba, ďábelsky proradný intrikán a zloduch, je však po herecké stránce málo výrazný, což ovšem může být i chybou režijního vedení.

Dirigent Jaroslav Kyzlink vedl velmi dobře hrající orchestr Janáčkovy opery s velkou citlivostí, podařilo se mu vytvořit plastické a spolehlivé zázemí inscenace při plném pochopení dramatičnosti rozevlátě romantické Ponchielliho opery. Obdařil své orchestrální nastudování bezpočtem dynamických, tempových i barevných valérů a podpořil celistvost inscenace tak jako málokdy. Ruku v ruce s orchestrem se výborně uplatnil zdejší vyhlášený operní sbor, který zněl svěže, dramaticky, barevně, vyrovnaně (sbormistr Pavel Koňárek).

Tomáš Pilař je přes své mládí již zkušeným, ne-li, frivolněji řečeno, protřelým režisérem, jehož šíře záběru je více než značná – od operních inscenací po módní přehlídky a různé společenské události. Začíná se pomalu rýsovat jeho režijní styl, který, alespoň zatím, často míří k záměrně efektnímu velkoopernímu divadlu. Giocondu považuji za inscenaci pro něj typickou. Režisérův sklon, ale i schopnost vidět operu jako divadlo velkého, raději až velkolepého gesta je svým způsobem návratem k tradici operní inscenace. Zalidňují ji zpívající herci, od nichž se vyžaduje jen základní charakteristika, na detailní práci nezbývá čas, protože je nutno řešit hlavní rysy inscenace, jimiž jsou monumentalita, jakýsi sled jevištních obrazů, do nichž režisér vkládá jednotlivé postavy. Zajímavé srovnání se nabízí, vzpomeneme-li na Pilařovu libereckou inscenaci Síly osudu (2013), která možná i díky daleko menšímu jevištnímu prostoru získala na propracování samotné koncepce příběhu, na obdivuhodně kompaktní podobě Verdiho opery, jejíž libreto je naplněné řetězením tragických událostí podobně jako Gioconda.

V Ponchielliho Giocondě je Tomáš Pilař zároveň i svým vlastním scénografem, stejně jako v některých svých dalších inscenacích. Nejsem si jistá, zda se trochu nechytil do vlastní pasti, když v nesčetných proměnách scénografického prostoru, tvořených systémem mohutných šedých kašírovaných panelů umístěných na točně, patrně nezáměrně zdůrazňuje nevýraznost prostředí. Všudypřítomné jsou na nich vystupující „lví tlamy“, do nichž celá síť udavačů vkládala svá udání určená Radě deseti a Státní inkvizici. Mají podobu lidských hlav (a má fantazie v některých z nich nalezla rysy nejmenovaných osob). Pilařova scénografie v propojení s efektními kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové několikrát dominuje inscenaci. Vzpomeňme bombastický příjezd Alvisa a Laury na jevištních vozech z hloubi jeviště, scénu Enza a Laury na točící se Enzově lodi včetně zapáleného korábu v popředí nebo závěrečný Barnabův odchod do mlžného oparu otevřeného zadního jeviště Janáčkova divadla. Režisér hodně spoléhá na světelný design Daniela Tesaře, v jehož moci však není překonat všudypřítomnou šeď scénografických prvků.

V době přípravy inscenace režisér Tomáš Pilař prohlásil: „Naše inscenace bude připomínat psychedelickou plavbu benátskými kanály ve snové gondole. Trvale se proměňující scéna před diváky rozevře tajemná zákoutí města a naddimenzované, expresivní kostýmy nás přenesou do dob manýristické Itálie. Místo baletu zde budou účinkovat akrobati a věřím, že společně s velkolepými sborovými scénami dostojíme žánru ‚Grand Opera‘.“ Akrobati se nezúčastnili, zůstalo při baletu, který by byl měl být vskutku efektní. Choreografkou inscenace je Ladislava Košíková, která má sice hodně zkušeností většinou spíše z folklórně inspirované oblasti, ale všeobecně známý Tanec hodin se jí nevyvedl. Nenápaditá choreografie spojená s poloamatérským tanečním provedením v pitoreskních kostýmech by snad měla být raději vypuštěna i za cenu nedodržení formy velké opery. Pročpak se práce nezúčastnil baletní soubor Národního divadla Brno, k jehož povinnostem účinkování v operách vždycky patřilo? K dramaturgické podobě inscenace si dovolím poznamenat jen tolik, že kosmetické škrty mohly být podle mého názoru mnohem drastičtější ve prospěch účinnějšího vyznění inscenace.

Prostorné Janáčkovo divadlo poskytuje možnost monumentálních inscenací, které mají, zdá se, úspěch u značné části brněnského publika, jež uspořádalo v závěru inscenace umělcům ovace ve stoje. Sólisté, sbor, dirigent Jaroslav Kyzlink (a jeho spolupracovníci v zákulisí, kteří spolu s ním dílo hudebně nastudovali), Tomáš Pilař jako režisér a scénograf a další přijímali hold pochopitelně s potěšením. Inscenace Ponchielliho Giocondy je akceptovatelným artefaktem a v rámci práce brněnského operního souboru je zajisté zejména po hudební stránce naprosto kladným výsledkem cílevědomého úsilí. Obdivuji celistvost výsledné inscenace, přestože, proč to nepřiznat, k mým šálkům kávy nepatří.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. Robert Kružík)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Tomáš Pilař
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Koňárek
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno
Premiéra 4. února 2017 Janáčkovo divadlo Brno

La Gioconda – Csilla Boross (alt. Iveta Jiříková)
Laura Adorno – Jana Hrochová (alt. Veronika Hajnová Fialová)
La Cieca – Jitka Zerhauová (alt. Lenka Čermáková)
Enzo Grimaldo – Sung Kyu Park (alt. Luciano Mastro)
Barnaba – Svatopluk Sem (alt. Pavoľ Remenár)
Alvise Badoero – Jan Šťáva (alt. Jiří Sulženko)
Zuàne – Jiří Miroslav Procházka (alt. Igor Loškár)
Isèpo – Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)
Lodivod / Zpěvák – Petr Karas (alt. Jiří Klecker)

www.ndbrno.cz