Poppea korunována Pod lipami. Orgazmus politické smyslnosti

  1. 1
  2. 2
Monteverdiho Korunovace Poppey (L'incoronazione di Poppea) nebývá na operních jevištích častým hostem. O to více vzbuzovalo zvědavost její aktuální uvedení po mnoha letech čekání na znovuotevření Státní opery Pod lipami v Berlíně.
Claudio Monteverdi: L’incoronazione di Poppea – Anna Prohaska (Poppea) – Staatsoper Unter den Linden Berlín 2017 (zdroj staatsoper-berlin.de / foto © Bernd Uhlig)

Tato tříaktová opera s prologem je poslední Monteverdiho operou, ale přesto je jeho autorství často zpochybňované, či alespoň odborníky napadané. Málokdy se setkáme u kolonky skladatele s pěti jmény: Claudio Monteverdi, Francesco Cavalli, Filiberto Laurenzi, Francesco Sacrati a Benedetto Ferrari. Světovou premiéru mělo toto eruptivní hudební dílo v Benátkách v roce 1642 (nebo snad 1643?) v Divadle Svatých Jana a Pavla. Autorem skvostného libreta je Giovanni Francesco Busenello, text by obstál i bez kongeniálního spojení s hudbou.

Reklama

Děj je při tříapůlhodinové délce podle očekávání mírně komplikovaný, ale můžeme ho kriticky shrnout do přibližně jednoho odstavce takto: Příběh se odehrává v antickém Římě za vlády císaře Nerona. Poppea Sabina, milenka císaře Nerona, odmítne prosby svého milence Othona (ve skutečnosti svého opravdového manžela, přítele Nera), aby se k němu vrátila. Místo toho přiměje Nerona, aby poslal do vyhnanství svou manželku Octavii a oženil se s ní. Filosof Seneca se na příkaz císaře podřeže a Octavia odjede do vyhnanství. Celá opera končí triumfem Poppey, která se za všeobecného jásotu stane Neronovou manželkou a je korunována na císařovnu.

Pochopitelně děj nabízí prostor i dalším postavám (v berlínském uvedení celkem sedmnácti) včetně dětských protagonistů alegorických postav Štěstěny, Lásky a Ctnosti. Ta má v celém příběhu ostatně nejméně prostoru, protože celý kus pojednává především o intrikách a zneužívání těla a moci k dosažení vlastních cílů. Láska se tu oklešťuje především na tu erotickou a na něco hlubšího už nezbývá čas ani místo.

Skutečný děj se podle historických pramenů odehrává v prvním století po Kristu, tvůrčí tým jej však přenesl do období raného baroka a prostředí italských karnevalů a politických pletich procházejících jak jinak než přes postel. Ani opulentní zlatá výprava (Jens Kilian) a renesančně-barokní kostýmy (Julia Rössler) nezakrývají fakt, že se tu hraje o nadčasovosti, tedy i současnosti. Kdo s kým, pro co či za kolik.

Režii má mladá, ambiciózní a neméně talentovaná Eva-Maria Höckmayr, jež ve svých osmatřiceti letech už zrežírovala téměř třicet oper, mimo jiné v Berlíně, Kolíně, Mnichově, Frankfurtu, Darmstadtu. Pro ni typické zcizování a psychologizování postav z atypického úhlu pohledu se tu však nekoná. Tato opera totiž není jen o hrdince Poppee. Jde tu především o systém, propletenost a zkaženost mezilidských vazeb a jejich vliv na jedince i společnost. Režisérka nechává všechny postavy od začátku až do konce na jevišti, což je velmi náročné nejen na koncentraci interpretů, ale i diváků. Je velmi nesnadné usledovat text, který se zračí na titulkovacím zařízení na horním portálu, a ještě k tomu vnímat, kdo s kým momentálně obcuje. Erotičnost tu však není prvoplánově vulgární ale účelová, sám Stravinskij o této opeře prohlásil, že je to orgazmus pro ucho, a proto je nabíledni, o čem se celý večer hraje – o moci, egu, politice a sexu.

Claudio Monteverdi: L’incoronazione di Poppea – Max Emanuel Cenčić (Nerone), Anna Prohaska (Poppea) – Staatsoper Unter den Linden Berlín 2017 (zdroj staatsoper-berlin.de / foto © Bernd Uhlig)

Eva-Maria Höckmayr inscenuje se vkusem, využívá hloubku jeviště a staví postavy do různých konstelací a úrovní, v nichž zpívající vždy logicky stojí vpředu. Dočkáme se řady nádherných téměř zchoreografovaných obrazů, které lahodí oku i uchu. Duše je tu však jedna zvrhlejší než druhá. Zpěváci zpívají i hrají mistrně podle očekávání na tuto první německou scénu. Ale i mistr tesař se někdy utne, proto i hvězdný Max Emanuel Cenčić dokazuje, že je jen člověk, a dovolí nám vyslechnout pár falešných tónů, které ovšem nezpochybní fakt, že je mistrem svého kontratenorového oboru. Je ale pro běžného diváka logickou otázkou, proč právě maskulinního Nera zpívá kontratenor se značně zženštělým vyjadřováním. I další role se typově i hlasově rozcházejí – muži zpívají ženským hlasem nebo jsou převlečeni za ženu, či obráceně.

Titulní Poppea Anna Prohaska zpívá procítěně, nepovrchně, její zářící soprán dokáže kongeniálně obsáhnout psychický stav hrdinky, nicméně její přerod od mocichtivé běhny k ustrašené (kolikáté už) manželce císaře není věrohodný. Jistě, to, že přijde řada i na ni, se nabízí, ale celá rošáda jí nemůže „doklapnout“ v jedné sekundě před oltářem s Nerem. Ta proměna si žádá pozvolnější prozírání. Nicméně divákovi brzy dojde, že se nemýlila, když se Nero hned po svatbě ještě během slavného závěrečného milostného duetu nechává svést Lucanem. Nejsilnější moment večera – kdo vítr seje, bouři sklízí.

Celý spektákl však stojí na Monteverdiho hudbě (pravda, recitativů je víc než dost), které dirigentsky pokorně slouží maestro Diego Fasolis, obecně známý ze spolupráce s hvězdnou Cecilií Bartoli. V hudbě dokáže zachytit všechny barvy, odstíny, vzněty a erotická jiskření. Dynamicky vládne nad celým večerem a je oporou svým zpěvákům. Mezi těmi je dobré vyzdvihnout kromě ústřední dvojice především Katharinu Kammerloher (Ottavia), Xaviera Sabatu (Otho), Franze-Josefa Seliga (Seneca), Evelinu Novak (Drusilla) a pro mě osobně naprostým zjevením bylo ztělesnění postavy a hlas Marka Milhofera v roli Arnalty. Síla, intenzita a čistota jeho rejstříků a celkového výrazu byla v celém večeru bezkonkurenční.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Monteverdi: L'incoronazione di Poppea (Staatsoper Unter den Linden Berlín 2017)

[Celkem: 6    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na