Poslouchejte mou hudbu, v ní je řečeno všechno

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Repríza s variacemi
Po válce se atmosféra poloviny třicátých let se zuřivým bojem proti „formalismu“ v umění ještě prohloubila. Sovětské sebevědomí vítězné mocnosti si osobovalo vládu nad vším a její „směrnice“ musely poslouchat i „sbratřené“ země. V květnu 1947 se v Praze uskutečnil první mezinárodní sjezd skladatelů a hudebních kritiků. Jeho delegáti tentokrát ještě pocházeli z východní i západní části zeměkoule – účastnili se hosté ze Spojených států, Velké Británie, Francie, Rakouska, Belgie, Švýcarska, Švédska, Mexika, Palestiny, Itálie, Indie, Turecka, Bulharska, Jugoslávie, Polska a Sovětského svazu – jen poražené Německo zastoupeno nebylo. Sovětský svaz reprezentoval Šostakovič, a to referátem o Svazu sovětských skladatelů. „Úkolem Svazu je tvorba děl, důstojných velké doby socialismu,“ citoval ze stanov. Informoval o přísných podmínkách k přijetí do Svazu, kdy je „brán zřetel na technickou úroveň kandidáta a na skutečný počet původních skladeb, jež jsou významné pro sovětskou hudební kulturu.“ Pasáž, že „v kruhu pevně sjednocené skladatelské rodiny je každému členu Svazu zachována volnost uměleckého vývoje v souhlase s individuálními schopnostmi“, se mu určitě neříkala lehko. Informoval o založení svazového koncertně-organizačního odboru, o systému tvůrčích objednávek, o skladatelských zájezdech do kolchozů a o hlavních úkolech sovětského umělce, jimiž jsou „stálé spojení se životem, vytvoření umění spojeného s velikou dobou výstavby nové lidské kultury. Jakákoli odchylka od zásad národnosti a od socialistického realismu vede k myšlenkovému ochuzení.“ Systém komisí a dalších přidružených organizací, který Šostakovič představil, se stal modelem příštího, poúnorového Svazu československých skladatelů. Vyjmenoval skladby, které vznikly v tomto novém duchu, a vyslovil naději, že u příležitosti nadcházejícího třicátého výročí Říjnové revoluce „bude mít sovětská hudba hodně nových děl, která vyjádří city a myšlenky, jimiž nyní žije celá země a celý sovětský národ“. Sám někdy v té době začal komponovat svou satirickou kantátu Antiformalističeskij rajok, jako osobní kompenzaci a odreagování.

Vzdor na notových linkách
Za čtyřicet let schizofrenního života vytvořil dílo, v němž jen málo je možno označit za povinnou úlitbu naprosto nulové kvality, a pokud ano, pak za to může téma a text, nikoli hudba – jako například u bombastického oratoria Píseň o lesích z roku 1949. Šostakovičovy symfonie, koncerty a komorní hudba patří k tomu nejlepšímu, co ve dvacátém století v hudbě vzniklo. Písně na Puškina, na Michelangela, Písně na židovskou lidovou poezii, Satiry a další jsou výtvorem ducha, který byl ponižován a svazován. Častokrát se podvolil – za všechno hovoří známá fotografie, na níž Šostakovič pronáší projev a bedlivě ho sleduje členka politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Jekaterina Furceva.

Dmitrij Šostakovič čte projev – vpravo Jekaterina Furceva, členka politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (foto archiv autorky)
Dmitrij Šostakovič čte projev – vlevo Jekaterina Furceva, členka politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (foto archiv autorky)

Ale vzdor vkládal do své hudby, a vzdoroval i napůl ochrnutý a po několika infarktech. Ještě po roce 1967, kdy ho postihl první a musel už nadále žít pod neustálým lékařským dozorem, zkomponoval poslední dvě symfonie, čtyři kvartety, houslový koncert, dvě sonáty, čtyři písňové cykly, další filmové a baletní hudby. A zanechal otázku, na kterou nelze najít odpověď. Je pro umělce svoboda tvorby požehnáním? Nebo o ni potřebuje neustále zápasit?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na